Mapa pohádky o 12 měsíčkách
Při průjezdu Strakonicemi, to už mi předjezdce dělal Volfíno, jsme si na kruhových objezdech užili hodně švandy a při svižných rozjezdech na křižovatkách jsme se docela vydudali. Co by na to asi řekla zdejší legenda Švanda Dudák?
Krajina se začala milou nenápadností vlnit. Žádná rovinatá nuda. „Když to takhle pěkně pojede dál, tak jsme večer doma,“ halekám na Volfína přede mnou. Optimismus na hraně šílenství, protože stihnout se to nedá.
S Volfínem v únoru
Únor nás vítá. Máme najeto 83 kilometrů, když do vesničky Únice u Strakonic přijíždíme. Je to vesnička roztomile malá, žije tady necelá šedesátka stálých obyvatel. Čas na hodinkách ukazuje 14:49 hodin. Na trase jsme zhruba tři a půl hodiny. Cítíme se svěže, nemáme žádný problém. Přesto právě tady v Únicích mohla naše výprava skončit tragicky.
Volfíno se při výjezdu z Únic na hlavní silnici řádně rozhlédnul. „Dobrý, můžeš,“ houknul dozadu na mě a vjel do křižovatky. V ten moment se ozvalo hlasité hvízdání pneumatik, vzduch se nasytil pálící se gumou a bílý obláček smradu se odlepil od rozpálených brzd automobilu. Řidič právě projíždějícího vozidla měl plné ruce práce, aby auto udržel na silnici. Volfíno ho přehlédnul a vjel mu z vedlejší silničky rovnou do cesty. Od smrti ho dělily centimetry a vteřiny. Řidič se mu jen tak tak vyhnul. I kdy je pravda, že ani on nejel po silnici zrovna předpisovou rychlostí. A jaké z příběhu plyne ponaučení? Až mi příště Volfíno řekne „Dobrý, můžeš!“ věřit mu nebudu.
V Únicích to pro Volfína málem skončilo.... všechno
Silničky jsou úzké. Krajina rázu venkovského, občas slepičky, husičky, kravičky, ale také oslíček a koníčkové. Rybníků spousta. Volfíno si co chvíli vyčítavě nadává, jak je možné, že ten automobil v Únicích přehlédnul. Asi bude potřebovat brýle. Slunce mile svítí a vítr pod sukýnky fouká spíše zboku než zepředu. Radost z pohybu přetrvává. Stoupáme do kopce a Libča na nás z doprovodného vozu haleká, že by se ten kopec dal objet pěkně pohodlně po rovině. Jenže to my nemůžeme, trasa je daná a neměnná. O trase se nedebatuje! Alespoň zatím ne.
Měsíc Březen neboli městečko Březnice u Příbrami. Čas 16:22 hodin, najeto 118 kilometrů. Ulicemi města se nese hlasitá hudba. Ovšem není to počest našeho příjezdu. Náměstí je uzavřené, probíhá tady pouť. Stánky, střelnice, cukrová vata, davy lidí, ale na kole se projet dá. Za městem dál pokračuje pohodová jízda houpavým terénem. Duben je odtud nedaleko.
V březnu
Rozbitá silnička mezi poli je takovou tichou předzvěstí toho, co nás na trase ještě čeká. Silniční kolo drncá po rozpraskaném nakrabaceném asfaltu se spoustou výmolů a děr. Třese se mi celé tělo. Mám pocit, jako kdyby mi ruce profackovaly zadek a zadek na oplátku profackoval ruce. Hlavně nepíchnout! „Je tohle ještě silnice?“ Podivuje se Volfíno.
Před několika lety jsem navštívil Jeruzalém, největší město v Izraeli. Rozbitá silnička nás po chvíli přivádí do Jerusalema, což je venkovská osada nedaleko Příbrami. Podobnost obou sídel není čistě náhodná. Název obce Jerusalem se váže k dávné křížové výpravě, kdy navrátilci z ní dostali v okolí pozemky. Je tudíž velmi pravděpodobné, že název byl zvolen podle Jeruzaléma v Izraeli. Tím však veškerá podobnost končí. Zatímco o Jeruzalém se v dnešní době všemi prostředky a na všech frontách přetahují křesťané, židé i arabové, tak osada Jerusalem působí tak zapomenutým dojmem, že i zdejší psi v němém úžasu zapomněli při našem průjezdu štěkat.
Přesunuli jsme se do krajiny Uranových dolů. Halda hlušiny vlevo, vpravo, za námi i před námi. Všechny zvolna zarůstají břízou. Duben už je blízko. Nedaleko vesničky Dubenec končí dálnice z Prahy. Provoz na silnici tomu odpovídá. Prodíráme se dopravní zácpou. Jedeme s Volfínem v dopravní špičce. Jasný to důkaz, že jsme špičkoví cyklisté. Dubenec u Příbrami zvládáme bez újmy. Čas 17:38 hodin, najeto 142 kilometrů. Může takhle dlouhá cyklistika ještě někoho bavit? Ano, nás to pořád baví. Hlavu máme nastavenou na mnohem větší porci kilometrů. Teď čeká velmi daleký teleport do jednoho z nejkrásnějších měsíců v roce. Květen už čeká a obec Květnice se nachází východním směrem od Prahy na půli cesty mezi Říčany a Úvaly. Únava se odkládá pro náš nezájem.
V dubnu
S větrem v zádech letíme vpřed širokou silnicí směrem na Sedlčany. Asfalt kvalitní, provoz minimální. Kilometry radostně přibývají. Jen co jsme překročili řeku Vltavu a opustili hlavní silnici, postup vpřed se zpomalil. Přivítala nás Benešovská pahorkatina. Silnička zeštíhlela a začala se zdráhavě vlnit a všelijak kroutit krajinou. Do kopce, do kopce, z kopce, do kopce. V asfaltu přibylo záplat, ale pořád v rámci snesitelnosti. Až na jednom z rozcestí Volfíno zastavil. Úzká silnička se změnila v ještě užší, uprostřed zarostlá pruhem trávy. „Tudy máme jet? Vždyť tohle už ani není asfalt!“ Obrátil se na mě s lehce vyčítavým výrazem. Trasu jsem plánoval já, vina je na mě. Přiznat se ale nehodlám. „Ale to víš, že to je asfaltka. Koukej, zrovna tady kus asfaltu leží! Jedem dál!“
Jednou v hospodě jsem potkal borce, co s trochou štěstí dokáže otevřít vepřovou konzervu obyčejným párátkem. Nemožné? Kdepak. Holý fakt. Instruktáž proběhla, zkušenosti byly předány a domů z hospody jsem se i já vracel jako borec, co s trochou štěstí dokáže otevřít vepřovou konzervu obyčejným párátkem. Proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď? Protože mám hlad. A protože sebou nemám párátko, volím klasiku. U čerpací stanice v Neveklově děláme krátkou pauzu. Jelikož jsme muži činu, stavíme zde na svačinu. Hltavě se cpu bagetou a birellem. V nohách už 188 kilometrů. Do cíle jich zbývá 812. Ještě kelímek horké kávičky a můžeme pokračovat dál, rychle, než nohy začnou tuhnout.
Bageta, birell a 812 do cíle
V obci Chleby opouštíme silnici úplně. Polní cesta nám otevřela svou náruč. My tudy na kolech projedeme a Libča s doprovodným vozem to bude muset objet jinudy. Suneme se vpřed a v mysli se vracím k té hrbolaté asfaltce před Jerusalemem, kde jsem se celý natřásal a nadával. Jak nám tam na ní bylo fajn. A co na to naše silniční kola? Právě zjistila, že jsou i polní a lesní a že „silniční“ se jim jen nějakým omylem říká.
Chvilka jízdy po rovině proti proudu řeky Sázavy a pak hurá zpět do kopců. Den se začíná chýlit ke konci. Stmívá se. Do května jízda ještě daleká, a tak zbývá dost času na to, abych prozradil, jak je to s tou konzervou, která se dá otevřít při troše štěstí obyčejným párátkem. Vezme se konzerva a začne se s ní šoupat sem a tam o nějaký hrubý podklad, třeba o asfalt. Je třeba řádně přitlačit. Dřením se probrousí svár na konzervě, čímž se oddělí horní víčko konzervy od zbytku. Jelikož dřením o asfalt vzniká teplo, vnitřek konzervy se částečně zahřeje a vzniklými škvírami začne ven vytékat rozehřátý tuk a mastnota. To nás ale nesmí odradit. Brousíme dál, až se celé horní víčko oddělí. Pak zatlačíme prsty na rukou na víčko tak, aby se trošku deformovalo. V následující moment přichází na řadu párátko. Zasuneme ho do vzniklé škvíry a zkusíme oddělené horní víčko odklopit. Když budeme mít trochu štěstí, tak se párátko nezlomí. Když štěstí mít nebudeme, dá se použít párátko další. Ať tak či tak, konzerva už je prakticky otevřená a my se můžeme celí vyčerpaní od jejího načínání směle pustit do té jistě výživné a chuťově velmi pohledné dobroty skrývající se uvnitř.
Tenhle asfalt je ještě dobrej
Perný parný den skončil. Světla rozsvítit! V Říčanech proti nám jede cyklista. Čelovka svítí, do obličeje mu vidět není, ale to vůbec nevadí, protože tu postavu znám. Proti nám jede Teepex. Konečně jsme všichni čtyři pohromadě. Doprovodný tým je kompletní. Všichni se vítáme, jako kdybychom se neviděly celé roky.
Květen alias obec Květnice u Prahy. Najeto 231 kilometrů. Hodinky ukazují 21:52. S postupující tmou se ochladilo. Už jsem v sedle přes deset hodin a do cíle stále daleko předaleko. Noční dobrodružství začíná. Zpočátku se mnou pojede Libča, kterého později vystřídá Teepex, ať si to noční dobrodružství taky trošku užije.
V noci v květnu
Silnice je široká, provoz minimální. Silniční patníky se ve svitu čelovky lesknou do daleka. Silnice díky tomu trošku připomíná osvětlenou ranvey a my jsme ta bleskurychlá letadélka gripen, která hodlají přistát. Polabí s větrem v zádech je krajina vskutku rovinatá. Vpřed pelášíme tak rychle, že ani není čas na únavu. Jenže kdepak, únava už se projevila. Po pravé ruce podél silnice se rozkládá dětský tábor s několika stany s podsadou. Ve společenské budově probíhá diskotéka. Hity Michala Davida se hlasitě linou tmou do daleka. Vůbec mi není divné, že se dětský tábor rozkládá vedle hlavní silnice, navíc tady v zemědělské krajině Polabí obklopený do daleka jen polnostmi. Halucinace mi na chvíli poblouznily mysl.
Nejedná se o žádný dětský tábor, ale o zemědělskou usedlost. Hudba se line z vrátnice a to, co jsem považoval za stany s podsadou, jsou ve skutečnosti venkovní plastové kóje pro ustájení telat. Za jízdy jsem se začal smát, jakého omylu jsem se to dopustil. Libča jedoucí vpředu se na mě trošku polekaně otočil. Můj záchvat smíchu mu do naší noční jízdy moc nepasoval. „Milčo? Jsi v pohodě?“ V té otázce jsem zaznamenal obavy. Možná se bojí, že jsem zešílel.
Letíme nocí vpřed...
Pokračování příště...
Milan "Milča" Silný
