Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Pohádka o 12 měsíčkách, díl 3.

4.5.2018 07:00

Z června až domů! Tak by se dal nazvat tento díl Pohádky o 12 měsíčkách. Jenže tak jednoduché to není. Ono "domů" znamená jen pokušení vzdát honbu za jahodami pouhých 13 km od domova. No řekněte, odolali byste?

Bookmark and Share

29.7.2017, sobota – Čtyřicet minut po půlnoci nás přivítal červen, alias spící vesnička Červeněves nedaleko Nového Bydžova. Najeto 305 kilometrů. Polovinu kalendářního roku máme za sebou. Ta druhá polovina teprve čeká a bude určitě delší a náročnější.

S Libčou v červnu

    

Projíždíme obcí s názvem Vysoké Veselí, ale opak je pravdou. Naše veselí je nízké, respektive vůbec žádné. Humor nás opustil, jedeme mlčky. Konce noci v nedohlednu. Chlad se nám začíná vkrádat pod kůži a na špičce nosu se věčně pohupuje kapička nudle. Budeme se muset pořádně přiobléknout. Při průjezdu obcí Střevač Teepex ledabyle prohodil „Á Střevač, tady jsem si vždycky přál jednu být,“ ale kdovíjaký nával smíchu to nepřineslo.
 

Mezi červnem a červencem udeřila kosa... je třeba se přiobléknout

 

Liberecký kraj nás vítá. Každým šlápnutím se neodvratně blížíme Hruboskalsku, což je od roku 1998 přírodní rezervace. Hruboskalské skalní město je nejcennějším skalním městem v Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Zahrnuje stovky skalních masivů i samostatných pískovcových věží, které dosahují výšky až šedesát metrů. Nadmořská výška celé oblasti se pohybuje od 260 až do 420 metrů. Jedná se o jednu z nejlegendárnějších horolezeckých lokalit v Česku. Oblast je oblíbená i mezi filmaři. Natáčel se zde film Jak dostat tatínka do polepšovny a také pohádka Princ Bajaja. My si díky nočnímu průjezdu krásy zdejší krajiny moc neužijeme. „Milčo, ty sis naplánoval trasu přes všechny nejvyšší kopce široko daleko,“ povzbuzuje mě Libča s Volfínem z doprovodného vozu, zatímco Teepex zodpovědně šlape všechny ty výjezdy v sedle kola po mém boku. Těším až budeme mít tuto oblast nekonečných výjezdů a sjezdů za sebou.

 

V jednom ze stoupání Teepex výrazně zpomaluje, div, že nezastavil úplně. „Podívej, před námi je nějaká brána a je zavřená,“ ukazuje rukou do tmy před námi. A opravdu, ve svitu čelovky se před námi zvedá skála a v ní vytesaná brána ve tvaru gotického oblouku je uzavřena černými vraty. Že by už i Teepex měl halucinace? Vzápětí nám oběma dochází, že brána žádná vrata nemá, že je naprosto normálně průjezdná. To, co se nám zdálo jako černá vrata, byla jen noční tma vyplňující průjezd. Historické prameny uvádějí, že průjezd ve skále byl vytesán v roce 1914 při stavbě silnice, po které jedeme. Stavitelé narazili na skálu zvanou Mnich, a protože ji chtěli zachovat, vytesali do ní gotický oblouk, který dostal název po českém historikovi PhDr. Josefu Pekařovi. Právě jsme hladce projeli Pekařovou bránou.

Pekařova brána ve dne

 

„Vidíš, kamaráde? Právě jsme projeli zavřenými vraty a ani to moc nebolelo.“

„No, mě už to docela bolí, a hlavně mi je celkem slušná zima,“ nesdílím Teepexovo nadšení. Vnímám jen silničku přede mnou, která je úzká a rozbitá. Spousta zatáček a pořád nahoru a dolů. Připadám si jako rozkymácená loďka na nočním rozbouřeném moři. Vlny si se mnou pohazují nahoru dolů, zleva doprava a já pluji tmou vpřed a nevím vlastně kam. Jediný, kdo je mi na blízku je starý mořský vlk Teepex, který věrně šlape přede mnou a oba tajně doufáme, že v té tmě před námi nezabloudíme, a že ani vlka v tom chladnu nechytíme. I pro naše silniční kola je průjezd Hruboskalskem zcela nová a v pravdě extrémní zkušenost.
    

Červenec neboli osada Červenice nedaleko od Turnova byl dobyt časně ráno v sobotu v 04:15 hodin. Mám najeto 371 kilometrů. Doposud jsme se, jako důkazní materiál, fotili u dopravní cedule značící začátek nebo konec obce. Tady jezdíme jako vzteklí sem a tam, ale cedule s názvem obce žádná. Asi se jedná o osadu tak malou a bezvýznamnou, že je pro ni škoda plechu na výrobu cedule s názvem. Nakonec se fotíme u autobusové zastávky, na které je název Červenice zřetelně čitelný. Povinnost je splněna. A teď rychle pryč! Nástrahy Hruboskalska zůstanou definitivně za námi. Vyhráno ale nemáme. Za rozbřesku nás přivítají nástrahy Kokořínska.        

S Teepexem v červenci

 

Rozbité silničky se plahočí nahoru a dolů. Zima jako prase, občas chuchvalce ranní mlhy. „Který kokot tuhle trasu naplánoval?“ vyklouzla mi bezděčně z úst věta, kterou jsem neměl v plánu nikdy vypustit. Trasu jsem plánoval já. Všichni to víme, a tak se mi Teepex ze sedla kola jenom tiše kření. Noční chladný boj pro něj za chvíli skončí. Sedne si do vyhřátého doprovodného vozu a ranní rozbřesk si se mnou bude vychutnávat v sedle kola Volfíno. A co se mě týče, cítím se po těle vytahanej jako starý tepláky. Mám co dělat, abych i přes veškerou zimu, která mi je, udržel otevřené oči a neusnul za jízdy. Všechna svítání bývají chladná. Ještě chladnější ale bývají svítání v blízkosti řeky Jizery, kolem které právě projíždíme.

 

Nejraději bych to definitivně zabalil. Snažím se myslet pozitivně na teplé chvilky. Když pořád budu věřit a pořád budu chtít, tak mě přece nic nemůže zastavit. Obrátil jsem se na Volfína a chladem roztřeseným hlasem jsem pronesl poučku promrzlého cyklisty. „Co si usmyslíš a budeš opravdu chtít, tak toho dosáhneš. I když jsou v životě časté výjimku kdy toto pravidlo nefunguje!“   
 

Mapa pohádky o 12 měsíčkách

  

Žaludek se hlasitě hlásí o slovo. Už by něco posnídal a my samozřejmě s ním. V Bělé pod Bezdězem mají ještě všude zavřeno. Snídaně se odkládá, ale ne na dlouho. Doprovodné vozidlo je od toho, aby doprovázelo a podpůrný tým Libča s Teepexem uvnitř vozu jsou od toho, aby podporoval. „Pánové máme hlad, sežeňte někde snídani!“ poručil jsem bezostyšně. „A ne, že nám ji sežerete, než nám ji přivezete,“ přidal se i Volfíno. Ale kluci jsou kamarádi, okamžitě odjeli do nějakého supermarketu, hypermarketu či asiamarketu plnit naše přání. A tak už bohužel nemohli slyšet záchvěv mé geniality, když se mi v mysli vybavil téměř absolutní rým hodný samotného Járy Cimrmana:

Na silnici z Penny sem do Billy
násilníci s penisem dobili 

Za chvíli se kamarádi přiřítili zpátky a z vozu vyndali bagety, limonády i ještě horkou kávu pro každého. Kde ji sehnali? Lesy, skály a údolí v okolí hradu Bezděz jsou dějištěm mnoha starých legend o zavražděných nevěstách, boji ďábla s čarodějnicí i sídle tajemného pohanského boha. Máme takový hlad, že se žádné zavražděné nevěsty ani čarodějnice nebojíme a hltavě se ládujeme tou dobrotou. Není nad čerstvou snídani v právě se probouzejícím lese. „Díky, kamarádi.“  
    

Až téměř do Mělníka se ploužíme Kokořínskem po úzkých rozbitých silnička opuštěných jako bez života. Nikde ani živáčka. „Nikdy nikdo by si tudy takovouhle trasu dobrovolně nenaplánoval, jen takový blázen jako Ty!“ snaží se mě povzbudit Libča. Je mi to nějak jedno, šlapu a šlapu, nic mě nebolí, tělo kamsi uletělo a hlava spí. Mezi tím čas pokročil. Noc se odebrala do věčných lovišť a na trůn se usadil prosluněný den. „Jestli takhle bude svítit celý den, budeme večer pěkně do křupava.“ Když v Kokořínsku svítí slunce, je to skutečné pohlazení pro oči. Neustále je se na co dívat, jen kdyby ten pot v očích tolik nepálil.

 

Na Mělníku jsme přejeli řeku Labe a na druhé straně nás přivítala krajina téměř placatá a silnice bez jediného výmolu, rozkročená pěkně zeširoka. Provoz na cestě výrazně zhoustnul. Nevadí, máme pro strach uděláno. Jen si musím dát pozor a pořádně se rozhlédnout, až mi Volfíno řekne. „Dobrý, můžeš….!“ 
    

Za zády jsme právě nechali soutok Labe s Vltavou, soutok dvou nejvýznamnějších českých řek. Jedeme dál rovinou pod pečlivým dohledem Řípu, což je mezi českými kopci legenda. Zarputilou jízdou odkrajujeme kilometr po kilometru a najednou mi to tak nějak samo docvaklo. Historicky první etapa závodu Tour de France v roce 1903 byla dlouhá 467 kilometrů. Nejdelší etapa Tour de France se jela v roce 1919 a byla dlouhá 482 kilometrů. Já už jsem dvě etapy strčil do kapsy. Projíždím obcí Pozdeň, je přesně 11:00 hodin, slunce pálí a zrovna teď jsem odkrojil rovných 500 kilometrů.

Právě mám najeto rovných 500

 

Symbolický okamžik a zároveň velké pokušení. Vzápětí se zabořím do druhé poloviny trasy a nebo se můžu vrátit domů. Z Pozdně to mám do Slaného ďábelsky blízko, pouhých 13 kilometrů pokušení. Motivaci znovu nalézám v Tour de France. „Sport je více záležitostí psychiky než fyzična. Nevážím si jezdců, kteří předčasně vzdávají závody ve své hlavě, ačkoliv jejich nohy by stále ještě mohly šlapat!“ pronesl někdy kolem roku 1893 Henri Desgrange, francouzský novinář a zakladatel tohoto slavného závodu. Zvedám nad hlavu levou ruku se všemi pěti prsty vztyčenými a roztaženými na důkaz toho, že jedeme dál. Druhé dějství pohádky o dvanácti měsíčkách začalo.

 

Pokračování příště...

 

Milan "Milča" Silný

Diskusní fórum pro: "Pohádka o 12 měsíčkách, díl 3."

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |