Aktuality

Závěrečný závod seriálu Nova cup měl zázemí v již mnohokrát osvědčeném Amfiteátru pod Turoldem, kde doslova vystřídal dřívější Pálavský krpál. Tudíž místo pro mě důvěrné známé. Proto jsem do Mikulova dorazil s větším předstihem hned ráno, i když start byl až v poledne. Nechtělo se mi totiž  před závodem řešit hrozící problémy s parkováním – přímo u areálu je totiž výrazně omezeno, na což ostatně pořadatel upozorňuje v propozicích.

 

Areál zázemí nepředstavoval jedinou neměnnou konstantu. Stejně tak je již tradiční i start na náměstí přímo v historickém centru města. To sebou nese dvě věci, jednu pozitivní a jednu negativní. Kladně lze bezpochyby hodnotit atraktivitu místa, odkud závod vyráží a velké množství povzbuzujících diváků hned v prvních metrech. Záporná stránky přijde na řadu hned poté v ulicích města. Peloton natěsnaný do mikulovských ulic a uliček se musí nejednou doslova na poslední chvíli vyhýbat autům zaparkovaným u kraje vozovky, což není vždycky úplně jednoduché, obzvláště když se taková překážka objeví hned za zatáčkou.

 

I přes několik horkých chvilek se nám to v prvních řadách pelotonu podařilo přežít bez úhony, ale ještě než jsme opustili město, došlo k momentu, který se pro nejednoho závoďáka stal rozhodujícím. Osobně bych řekl, že tak trochu pokazil celý závod. Už mimo vlastní centrum Mikulova zaváděcí motorkář nepochopitelně spletl směr a špatně odbočil. Celá špice chytla okamžitě zásek, odhaduju, že než jsem se stačil otočit, projelo přibližně padesát lidí. Jen těm nejlepším se potom podařilo včas procpat zpátky dopředu. Já už to nestihl a při několikakilometrové jízdě po úzké hraniční signálce se skrze dav kupředu dostat nešlo. Ve spojení s rychlým tempem a neustálým nervózním bržděním na poslední chvíli to byl nejnepříjemnější úsek celého závodu.

 

Když se balík konečně trochu roztrhal poblíž vesnice Úvaly, zůstal už jsem beznadějně vzadu a pokoušel se trošku napravit situaci. Jenže ve větrném úseku to nebylo úplně jednoduché. Alespoň, že po poledni nabralo na síle babí léto, bylo modré nebe a teplota příjemně stoupala. Až při průjezdu přírodní rezervací Skalky a ve sjezdu, který byl součástí Valtického Cyklobraní o týden dříve, jen v opačném směru, se mi začalo trochu více dařit.

 

Během návratu do Mikulova po stejné signálce jako na začátku jsem se už vyloženě těšil na druhou vysloveně vrchařskou polovinu trasy po svazích Pálavy mezi vinohrady. I když letos byla trať namotaná trochu jinak, než jak ji znám z dřívějších let, všechno zásadní mi dobře utkvělo v živé paměti. Vcelku oprávněně jsem proto po vyloženě sprinterském úvodu očekával víc možností na dojíždění ztrát a vylepšování pozice. Bylo však zřejmé, že kvůli komplikacím v úvodu zůstalo vzadu víc zkušenějších jezdců, takže skóre zůstávalo hodně vyrovnané. Vždycky, když se mi v prudkých kopcích okolo Perné a Věstonic podařilo někoho dotáhnout, dojel také někdo mě.

 

Přes náročnost trasy v druhé polovině se ale vyplatí i trochu sledovat krajinu kolem sebe. Rozhled z úbočí Pálavy do okolní krajiny, lemované vinohrady a zříceninami hradů, je doslova fantastický. Až natolik, že doslova přebil dojmy z nepovedeného začátku závodu. Ostatně, je to jeden z důvodů, proč se na mikulovské závody tak rád vracím.

Nejvzdálenější místo závodu a otočka směrem k jihu byla opět v Pavlově, kde také přišla na řadu jedna ze zásadních změn trasy, oproti dřívějším letům. Nutno dodat, že to byla inovace vyloženě povedená a pořadatelé si za ní zaslouží pochvalu. Namísto táhlého silničního kopce směrem do Klentice se podařilo najít terénní variantu po cestách vedoucích výše ve stráni. Skoro jsem se v první chvíli zalekl, že budeme stoupat až na dominantu kraje, zřícenu hradu Děvičky. Naštěstí k tomu nedošlo, vrcholek Pálavy je totiž chráněnou krajinnou oblastí.

 

 V kopcích okolo Pavlova se mi podařilo dojet Jirku Ježka a zároveň se vytvořila příjemně spolupracující skupinka. Vypadalo to, že vydržíme pohromadě až do cíle. Jenže v posledním prudkém stoupání po silnici z Bavor, odkud už je to do amfiteátru doslova kousek, známý paralympionik nastoupil a já zůstal beznadějně vzadu, i když jsem se snažil ze sebe vymačkat, co ještě šlo.

Poté zbývalo sjet už jen dolů od Turoldu (385 m. n. m.) na okraj města a prokličkovat cílovým úsekem namotaným v areálu amfiteátru tak, že se mi z toho skoro zatočila hlava. Závěrečný závod sezóny ve mně nechal rozporuplné dojmy. Na jednu stranu bezpochyby hezká a v druhé půlce docela náročná trasa, krásné slunečné počasí, byť větrnější, než by bylo nutné, dobré značení (alespoň mně to tak přišlo) a dobrá organizace v zázemí. Naproti tomu zmíněné postartovní komplikace, které prožitky poněkud kazí a přispěly i k nepříliš dobrému výsledku, celkově 71. místo a 18. v kategorii není úplně pozitivním koncem sezóny. Přesto se do Mikulova příští rok opět rád vypravím a doufám, že budu mít větší štěstí.