Náhle se ve sněhu přede mnou objevila prazvláštní velká skvrna mající temnější barvu než okolní sníh. Než jsem si uvědomil, co se děje, vjel jsem na ní. Došlo mi to hned, ale už bylo pozdě. Přes magistrálu byl přelitý a zmrzlý led. Kolo podklouzlo a já se v plné rychlosti svalil doleva. Led sice popraskal, ale já vyvázl bez zranění. Když jsem led po čtyřech přelezl a chtěl se rozjet, nešlo to. Nemůžu otočit pedály. Co je? Jak jsem padal, zahákl jsem řemínkem od návleku na pravé noze o přesmykač a celý jsem ho ohnul a vytočil mimo osu. Řetěz jím teď neproleze. Jestli chci pokračovat dál, musím to opravit. Jak?
Tupě zírám do tmy. Pohled mi sklouzl na rukávy od bundy a na rukavice. Ve svitu čelovky vypadají zmrzle, protože jsou zmrzlé. Jak tak civím na rukavice, vzpomněl jsem si na Jarka Nohavicu a jeho píseň Pane prezidente. Zpívá v ní „Pane prezidente, Vy přece všechno víte, Vy se poradíte, Vy to vyřešíte, Vy mě zachráníte….“ Dlouhé noční ticho. Je to představa k popukání, jak mi tady prezident opravuje kolo. Kdepak. Prezident mi nepomůže. Mám problém a musím ho vyřešit sám.
Já, mechanik
Velmi nerad sundavám rukavici a holou rukou se ve svitu čelovky snažím závadu odstranit. Podařilo se jen zpola. Řetěz sice už proleze, ale od teď mohu používat jen pár převodů. Samozřejmě, že při opravě přehazovačky nadávám nahlas a trpím samomluvou. Člověk si vždycky rád vyslechne moudrá slova odborníka. Ztrácím tělesnou teplotu. Kouří se ze mě jako z chladících věží temelínské elektrárny. Během chvíle oprav mi odložená rukavice zmrzla úplně na kámen. Mrzne jako prase. Kdo se přestane hýbat, může zmrznout. Zpěvák David Koller ze skupiny Lucie musel kdysi zažít něco podobného. Jinak si to nedovedu vysvětlit. „Dělám pohyby, hejbám bokama, rukama, nohama, vlasama, zádama….“ Kdo se přestane hýbat, zmrzne.
Soustředěn v myšlenkách na generování tepla jsem ještě vyměnil poslední baterie do čelovky a s částečně nefunkčním kolem, promrzlou rukou ve zmrzlé rukavici se rozjel dál s vědomím, že mám asi hodinu jízdy na to, než mi vypne čelovka nebo navigace a já se navždy ocitnu po tmě v hlubokém lese bez znalosti krajiny a sebemenšího ponětí, kde vůbec jsem. A to mi na promrzlé psychice fakt nepřidá.
Nacházím se na třetím místě průběžného pořadí. Kdesi přede mnou se pohybují Němci Thomas a Uwe. Krajina je promrzlá a absolutně tichá. Jen řetěz mého kola hlasitě škrtá o přesmykač. Jsou to zvuky zdrcující. Cítím, že kliky a písty mého motoru už nemají takový tah. Je mi jasné, že se do cíle závodu nejspíš nepodívám.
Vyšlapaná pěšinka vede lesem. Úzké kmínky stromů se choulí blízko sebe. Spíš křoví než les. Občas musím z kola slézt, abych ho škvírou mezi stromky prostrčil. Větve bezlisté a holé. V době vegetačního růstu tady musí být pěkná divočina, s kolem možná neprůchodná. Padlý strom přes cestu. Mezi stromy za mnou probleskuje světýlko. Ovšem není to světýlko z perníkové chaloupky. Je to světýlko z čelovky a neslyšně se přibližuje.
Dohání mě noční cyklista. Nevěřím svým očím. Je to Margl. „Co tady děláš?“ A chudák Margl mi převyprávěl svůj příběh o tom jak zabloudil. Povedlo se mu to i se zapnutou navigací. Z mého pohledu si zaslouží cenu Zlatého Bludišťáka. Jak pomalu a neslyšně mě dohnal, tak stejně pomalu mi ujel. Znovu jsem zůstal v nočním lese sám. V tu chvíli mi výstražně ale velmi velmi smutně zapípala navigace. Hlásí, že má slabé baterie. Odhaduji to tak na deset minut a pak se vypne úplně a na vždy.
Zasněženou cestou mě trasa přivedla do civilizace. Vesnička Rudné. Mé myšlení je nerudné. Určitě mi není do zpěvu. Tvářím se sklíčeně jako Felix Slováček po ztrátě oblíbeného saxofonu. Mám najeto 87 kilometrů. Opřel jsem unavené kolo o autobusovou zastávku a po deseti hodinách souboje se sněhem a mrazem odstoupil ze závodu. Cítím ohromné zklamání. Určitě nejsem ve stavu, abych mohl s klidem tvrdit, že mám na to, abych závod dokončil. Možná ano? Možná ne? Odpovědi se dnes nedočkám.
Selhala mi technika. Kdo je připraven, není překvapen. A já připraven nejsem. Mám rozbité kolo, nalomenou psychiku a už vůbec žádné baterky do čelovky ani do navigace. Skončit musím a nesu to těžce. Nesu to tak těžce, že ani okolní mráz nevnímám. Ač jsem se na trase občas prošel pěšky, tak jsem na tomhle závodě vůbec nepochodil. Asi tak za hodinku začne svítat a kdesi na opačném konci světa v jihokorejském Pchjongčchangu získá Ester Ledecká svou druhou zlatou olympijskou medaili.
25 .2. 2018, neděle
Po odstoupení ze závodu mám neuvěřitelné množství volného času. Můžeme se v klidu seznámit s výsledky závodu. Marek Biller z Opavy vzdal asi na padesátém kilometru, spustila se mu krev z nosu. Všichni ostatní startující odstoupili v polovině závodu. Skutečný a jediný Heroe je Thomas Taut, kterému se podařilo závod dokončit. 222 kilometrů zvládl za necelých 29 hodin. Gratuluji! A já si na startu myslel, že mu prsty jen v rukavicích umrznou a on odstoupí jako první. Mýlil jsem se.
Thomas Taut vítěz
Za denního světla s příjemně zahřátýma rukama, nevystresovanou hlavou a hlavně za pomoci správného imbusu jsem pokřivený přesmykač uvedl do provozního stavu. Vrátil jsem vypůjčené sněžné kolo a s nepříjemným pocitem, že jsem vzdal, jsem vyrazil domů. V hlavě mám uvězněnou jedinou jistotu, zimní závody nejsou můj šálek kávy a na Aljašku se dobrovolně nikdy nevydám. To vše za předpokladu, že nikdy neznamená nikdy. Jde jen o to, jak se celá myšlenka uchopí.
Večer sklesle sedím vedle sebe na gauči, znuděně koukám na televizi a po očku se pozoruji. Uvnitř mě sžírá pocit, že jsem závod nedokončil. Cítím zklamání a nevím, co s tím. Pak mě zatahaly za uši slova televizního moderátora. „Mráz včerejší noci udeřil. Nejchladnějším místem v České republice bylo Jelení v Krušných horách, kde naměřili -27,1 stupňů Celsia.“ Právě tudy jsme v noci projížděli. 
Margl únavou odlétl do jiné dimenze žití
26. 2. 2018, pondělí
Ráno jsem se dozvěděl novou pravdu o výsledcích. Kromě Thomase Tauta dokončil závod i Pavel Margl Macháček. Na trase strávil 55 hodin a dokončil ho s vykloubeným palcem levé ruky. Znovu se mi vrací sračkózní nálada.
Odpoledne jsem dostal další dávku. Kolegovi v práci jsem převyprávěl průběh závodu. On celou dobu souhlasně přikyvoval, a když jsem skončil, zpříma se na mě podíval a pravil. „Buď máš výsledky, nebo výmluvy!“ Já nedokončil, žádný výsledek nemám. Zbývají mi jen ty výmluvy….
A co z toho všeho vyplývá? Příští rok se na start Wolfmana postavím znovu. Musím!! Proč? Protože jsem nedokončil. A proč jsem nedokončil? To je otázka, na kterou bych teď rád nalezl odpověď. Nedokončil jsem proto, že mi došly baterky a já nevěděl kudy pokračovat dál? Nebo jsem nedokončil proto, že jsem ohnul přesmykač, poškodil kolo a neměl na čem pokračovat dál?
Bohužel ani jedna odpověď není správná. Z Wolfmana jsem odstoupil, protože mi selhala hlava a já kvůli tomu závod vzdal. Mohl jsem přeci někde sehnat nové baterky nebo si ve vesnici půjčit nářadí a přesmykač opravit. Jenže jsem to neudělal, protože mi selhala hlava, která odmítla dál snášet útrapy závodu. Prostě mi hlava řekla „Ne! Končíme!!“ A já zbaběle poslechl.
1. část
2. část
Další fotky najdete ve fotogalerii »
Milan "Milča" Silný
foto: Štěpán Stránský & Wolf-Man
