Za specifikum letošního Loudání považuji mnohonásobné křižování D1. Z liduprostých lesů Vysočiny se několikrát přiblížíme tepající D1. Několikrát přes most, několikrát pod mostem a jindy ji jen slyšíme hučet v lese. Loudání nám ukazuje i technické zvláštnosti této stavby. Nejprve podjíždíme dvojitý most D1. Nejprve nad Želivkou vznikl spodní při stavbě Hitlerovy dálnice. Dálnice se ovšem nedostavěla. Za 20 let při dostavbě se ukázalo, že dálnice k mostu příliš klesá a tak dostavěli ještě jedno patro o pár metrů výš. Dole dnes vede jen okresní silnička a nad hlavou vám hučí dálnice.
Ráno u dálnice
Pohled na Želivku v ranním oparu je romantický. Ještě hezčí pohled se nám naskýtá u nedalekého rybníčku. Nacházíme zde dva rozespalé Loudaly. Zatímco se balí, my si dáváme sváču a pozorujeme vycházející slunce. Chvíli si povídáme, jak to zatím jde a naše cesty se zase pak rozdělí. Loudalové, ví, že to jsou ty chvíle, proč se Loudání jezdí. Je třeba si ty chvíle dobře pamatovat. Abyste si ty krásné chvíle vybavili, až budete tlačit kolo bažinou nebo po krk v kopřivách.
Ranní romantika
U Keblova přichází nejdelší "zajebávka." Je to odborný termín ze slovníku Loudání. Jedete dlouho někam, kam se Vám ani moc nechce, protože pak pojedete stejnou cestou zpátky. Pokud je ta cesta tam špatná, zpátky bude ještě horší. U Keblova hledáme nedostavěný most z druhé světové války. To už krásně svítí sluníčko a cesta je překvapivě asfaltově nudná. Podjíždíme dálnici a pak ji ještě dlouho slyšíme, jak hučí někde v lese.
Nedostavěný most z války
U konce zajebávky přichází setkání nejmilejší. S Libčou. S organizátorem, cyklonadšencem, donátorem Loudání atp. Dlouhodobě bojuje s problémy se zády, a i když kolu dává hodně, k ultramaratonům měl dlouho respekt. Dneska ho neskutečně rád vidím na trase. Zdá se mi, že některé věcí v životě i na Loudání vidíme podobně. Mám ho lidsky moc rád a tuhle účast na Loudání mu zatraceně moc přeji. Zatím se jen pozdravíme a dáme krátkou řeč. Kluci ještě vyplivují z pusy psí i lidské chlupy, protože se jim podařilo najít solidní vágus nocleh. Z jejich vyprávění o 20 let neuklizené chlupaté koupelně a ložnici jde vážně strach a hnus. My s Metúdem si jedeme ještě vyfotit most, ale nějaké společné kilometry nás čekají až kluky dojedeme.
Ostatně takový kvalitní nocleh dá děsně moc. Každý Loudal má svou strategii. Respekt k věčným rivalům Loudání Mavitovi a Štěpimu (letos Štěpi nejel, takže Mavit jel výrazně klidněji). Ti odměřují každou minutu spánku, jako by šlo o velmi přesný chemický pokus. Většinou se zabalí v noci někde do alufolie, odpočítají 2 000 cvaknutí zubů od zimy (cca 20 minut) a mažou dál. Jejich souboje mají krásný náboj. Mám to štěstí, že se občas k těm soubojům i nachomýtnu.
Libča, dobrý člověk na Monínci
Libča s kámoši v té líhni špíny taky dneska nespali nijak kvalitně. I když jsem zvyklý na punk noclehy a moc toho nepotřebuji, k mé strategii Loudání patří kvalitní spaní a kvalitní očista večer. Stačí 4 hodinky spánku a nejlépe teplá sprcha. Po takové noci jsem pak rychlejší přes den, ale především si to Loudání užívám.
Jedno Loudání se mi totiž podařilo po probdělé noci nad ránem na kole dokonce usnout, rozsekat cannondala i sebe. Vůbec jsem si to neužíval. Na přibržděném kole s nefunkční vidlicí jsem se protrápil ještě 200 km a pak si zajel domů. První jsem si dal sprchu a tam mě napadlo, že bych si mohl vzít druhé kolo a Loudání dojet. Takže jsem se vymydlený vrátil na trať a užil si zbytek trasy. Teda, ne že bych zbytek trasy voněl. Jen jsem chtěl říct, že při dobrém noclehu kvalitně zregeneruji. A to se dnes stalo.
S Metúdem jsme v noci měli dokonce 6 hodin sladkého spánku a to už řádná porce regenerace. Je to znát i na dalším postupu. Kilometry ubíhají a ve Vlašimi postupujeme na neskutečné 25. místo. Snažím se Metúdovi utáhnout opratě. Doma ho často lákají, aby jezdil za místní oddíly a závodil. Tu volbu má, ale jsem rád, že nezávodí. Stačí mi, že ho kolo baví, že je na něm šťastný. Jedna z našich silných rodinných filozofií je přejata od slov Johna Lennona:
„Když jsem byl malý, ptal jsem se mamky, co je v životě nejdůležitější. Ona mi odpověděla: "Štěstí". Když jsme pak ve škole psali, co chceme v životě být, já napsal: "Šťastný". Řekli mi, že jsem nepochopil zadání. Já jim odpověděl, že oni nepochopili život.“
Za Vlašimí nás čeká Blaník. Není vysoký, ale je to taková tlačenka ve velký šutrech. Jsem zvědav, jak se s tím Metúd popasuje. Nahoře jsem tatínkovsky pyšný, protože se zdá, že Metúdova psychika bude silnou stránkou jako u mě. Při tlačení na Blaník kecáme a docela snadno se přehoupneme přes vrchol, abychom si užili sjezd. A takhle vlastně letíme celý den dál. Kopce nejsou z našeho pohledu velké a my kecáme o všem možném. Letíme přes Sedlec-Prčice, míjíme krásnou Kalvárii u Miličína. U Miličína se potkáváme s Libčou a Bicim. Máme tu polední servis. Vše probíhá rychle, sluníčko začíná připíkat. Mažeme se různými krémy, jídlo je hned, já dávám pivko. Idylka.
Monínec, vzpruha pro valašské nohy
Dojedeme Libču a Biciho a míříme na Monínec. Sluníčko opět lehce přitápí. Ne moc, ale zima určitě není. Jsme kluci kopcovatí, takže si Monínec docela užijeme a trošku klukům poodjedeme. Nahoře nás překvapí Stará poštovna ze Sněžky. Poštovna stála 150 let na Sněžce než ji koupil nový pan majitel Tomáš Trnka v roce 2009. Nechal ji rozebrat, odvézt do Polska (cesta vede jen přes Polsko) a odtud šup s ní na Monínec. Prý aby neskončila v kamnech. Tohle je u mě fakt frajer. Okolí je ozdobené tibetskými vlaječkami z dílny Duhová kočka od Lucie Ernestové. Je to můj oblíbený e-shop a hned si fotím vlaječku: usmívej se a posílej radost do světa.
Poštovna ze Sněžky na Monínci
V Jistebnici se ale opět sjedeme s klukama a společně si plácneme na první Libčovy a Metúdovy historické body za průjezd poloviny trati. Další kilometry s Libčou a Bicim krásně ubíhají. Na asfaltu se střídáme na špici, ale víc než „závod“ to připomíná nedělní vyjížďku s kámoši. Čas krásně ubíhá.
Pak maličko zase poodjedeme, abychom si více užili nejvíc moc Loudací úseky. Když za Sepekovem zbaštíme pár kopřiv na červené turistické značce, zdá se nám, že tohle je už „TO“ Loudání. TO ovšem přichází až u knížecí obory. Značka se nám nejprve ztratí a my se ocitneme v ohradě plemených býků. Nějakou bažinou a rybníkem volíme ústup zpět k oboře a hlavně na značku. Jediným orientačním bodem je plot obory. Na naší straně je džungle, kopřivy a občas bažina. Druhá strana je schůdná, leč plot je vysoký. Bojujeme. Jít tu v noci, víc než TO Loudání by mi to možná připomnělo i TO horor.
Pár kopřiv před Sepekovem
Mapový list č. 36. Každé Loudání má NEJ list....
Když se člověk vrátí do civilizace, na cestu, opět se usadí do sedla a chvíli šlape, rozhostí se v duši opět klid. Tímto klidem dojíždíme až na Orlík. Slunce se sklápí a my hledáme ubytko. Dovoláme se na nějaký statek, který nám chvíli trvá objevit, i když je ve vesnici asi 10 domů. Je to příjemná ekofarma. Další krásný nocleh. A jelikož ještě není úplná tma, rozhodneme se, že si odjedeme ještě 15 km trati.
U Orlíku. Hlavně, že nešel přes boudu.
Částečně se jedná o zajebávku na sv. Annu. (termín vysvětlen výše, ale pro jistotu přeložím, že jde o zajížďku k výběžku do přehrady Orlík, který se zove sv. Anna). Musíme se sice pak vrátit na ubytko mimo trasu. Ale ve finále najedeme navíc + 6km a ráno ušetřeno 15. A také sv. Anna, chladno z rána. To by se nám nechtělo.
Návrat od Sv. Anny
Den končí téměř idylicky. Ozve se ještě Libča a domlouváme se, že místa na ekofarmě bude dost pro všechny. V mobilu se také dočteme, že jsme se dnes propracovali na 20. flek a to fakt zíráme. Za šera dojíždíme do postýlky. S Libčou, Martinem a Broukem dáváme společnou večeři, chvilku pokecáme a sladce usínáme. Máme v nohách vydatných 210 km. To budou sny.
Trasa Loudání 2018
Pokračování příště...
Tonda Liebel
