Ranní mokré žitné moře
Vstáváme v Červeném Újezdi u Orlíku s Libčou, Martinem a Broukem. Ospale snídáme, všichni se rychle balí. Kluky čeká teprve výlet na sv. Annu, kterou jsme zvládli již včera. Při balení jsme trošku pomalejší. Pro celkovou pohodu si čistíme i zuby, drobné detaily, které by přes den mohly nahlodat psychiku. Ve čtyři vyrážíme mokrým žitným polem zpět na trať. Boty jsou okamžitě durch, hlava ale v pohodě.
Dva dny jsme se teda oťukaváli a dnes se zdá, že jsme už oťukaní. Vletíme do singlů nad Otavou. Když kolo baví, tak to jede samo. Sjezd po zelené značce k Otavě je krásně přísný. Přes Otavou se rekonstruuje most. Plot s cedulí, která v ranním oparu nešla přečíst (prostě jsme ji nečetli), je již otevřen. Mlha se válí nad řekou, vodácký kemp spí. Ticho narušuje pouze ťukání našich treter o kovové rošty. Ten dokonalý pocit: jsme na trase, jsme součástí Loudání, jsme součástí naší krásné české krajiny …. Brzy vyjde slunce. Co víc si přát.
Sjezd k Otavě
Nad Čížovou se škrábeme ke Sv. Jakubovi. Nenápadný kopeček, ale přeci jen se projevuje drobet ranní únavy. Nahoře jsou lavičky. Hned děláme malý piknik a náznak krize je zažehnán. Pod kopcem moc nesedí mapa versus skutečnost, žlutá značka v žlutém poli nás chvilku zlobí, ale po malém kuférku jsme brzy zpět na trase. Po svačince u Sv. Jakuba se rychle vrací pohoda na kole. Středočeská krajina se jen zlehka vlní. Velký Kamýk trošku zahřeje.
Svačina u Sv. Jakuba
Těšíme se na CP 8 Radomyšl. Plánujeme pořádnou svačinu. Kousek před Radomyšlí projedeme pár kopřiv a rákosí podél rybníka, nic dramatického. Hlad se opravdu už ozývá. Obchod se objevuje akorát. Dokonalý timing. Na schodech si děláme malou hostinu. I když se tváříme, že nijak extra nezávodíme, jasně že závodíme. Neustále hlídám tempo, přestávky, jídlo, aby Metúd dostal vše potřebné, aby se neutavil. Zároveň nás ale podvědomí žene kupředu.
Když má přijít sms o průběžném pořadí, tak se před sebou s Metúdem tváříme, že přeci na tom tolik nezáleží. Nahlas jsme si řekli, že bychom chtěli být čtyřicátí, ale jasně, že věříme, že to bude lepší. Stejně se po odeslání sms třepeme, kolikátí jsme. Každý máme v sobě toho malého kluka, malého Uko Ješitu. Kolik lidí nás v noci asi předjelo? Nikdo. 20-tý flek. Tak to sakra jde. Máme radost, ale oba naštěstí máme i pokoru. Víme, že do cíle se může stát spoustu věcí. Víme, že podstatné je dojet v pohodě a spokojený. Jedno z rodinných hesel: "Není důležité zvítězit. Ale je fajn být šťastnější než vítěz."
Ostatně ihned po této šťastné chvilce u obchodu zcela zbytečně a školácky zabloudíme. Vyhodím předčasně mapový list v domnění, že bez problémů po zelené značce dojedeme k dalšímu listu. Na první křižovatce ovšem špatně odbočíme, ztratíme značku a dáváme si kilometr do kopce navíc. Správná cesta pokračuje okolo Řepických rybníků ku Strakonicím. Nad Strakonicemi se překulíme přes kopeček Ryšavá a pěknými singly sjedeme k Otavě.
Bludný vlak - po projetí vlaku jsme zabloudili
Asi neuvěříte, který úsek pro nás byl nejtěžší. Kde nás to potkala největší krize Loudání? Strakonice – Horažďovice. Stezka okolo Otavy. Téměř absolutní rovina. Valaši prostě roviny neumí. V půlce tohoto úseku stavíme u obchodu a zničeně do sebe sypeme cukry. Rovina nás zcela vydeptala. Myslím, že na loňském Loudání mě zachránilo, že jsem celé Polabí jel v noci a tu rovinu neviděl.
Výjezd na Prácheň v horku není nic moc, ale je to kopec. Tlačíme. A co byste řekli, že se stalo? Jsme zpět, jsme v pohodě. Kopec. Tak má vypadat cesta. Z Horažďovic jedeme stylem: naplno a postupně přidávat. A copak se nám stalo teď? Co může jiného zvednout ještě náladu? Když dojedete Loudala. A co teprve dva Loudaly. Šunkáč a Honza Zídek. Chvilku kecáme, cesta odsýpá. A za chvíli další dva Loudalové: Petr Mohyla a Pepa Matoušek. Jak říkám, nezávodíme, ale uvnitř nás Uko Ješita metá salta a kozelce. Na rozhledně Chlum se nás tak sjíždí 6 Loudalů. Sypeme dál a klukům odjíždíme.
Rozhledna Chlum
V lehké euforii, kterou je třeba krotit, dojíždíme do Blatné. Máme štěstí na hospůdku a dáváme pořádné jídlo i pauzu. Trochu stínu a klidu do dalšího pokračování potřebujeme. Jsme na 16-tém fleku a euforie by nás mohla zničit. Postupně máváme klukům, kteří okolo projíždí. Dopřejeme si celou hodinu pauzu. Servisujeme kola, zadky, dokupujeme zásoby, tvoříme strategii na Brdy. Za rohem zastavujeme ještě na zmrzku. Opět strategické rozhodnutí. K Brdům vyrážíme krásně odpočatí.
Slunce pálí, horko je spíše dusné. Na radaru se již kumulí bouřky. Ve Hvožďanech ještě sedáme na lavičku a uvažujeme, co s námi udělají Brdy. Přidáváme do bříška sušené ovoce a jdeme na to. První nás čeká Třemšín. V půlce kopce sjíždíme zpět Petra, Pepu, Honzu i Šunkáče. U vrcholu se chvíli tlačí, ale Třemšín za námi. Přichází dlouhé signálky. Dlouho dolů, dlouho nahoru. Cesta je vidět i 2 km před námi. Nohy zatím šlapou.
Výjezd na Prahu
Za Padrťákem se malinko bouří a přichází výjezd na Prahu. Před Brdy jsme měli vážně respekt a připravovali jsme se na těžké kopce. Paradoxně se nám ale jede skvěle a díky vojenským cestám kilometry neuvěřitelně ubíhají. V lesnaté krajině chybí jen výhledy. Žene nás hřmění z tmavých mraků. Nejbližší ves je Zaječov. Přemýšlíme o ubytování. Jenže v lesích není signál nebo se na žádné číslo nemůžeme dovolat. Chtěli jsme spát nejpozději v Zaječově. To vypadá zapeklitě a tak rozptýlení těmito myšlenkami dojíždíme do Zaječova s prvními kapkami a pořádnými blesky nad krajinou.
Schováváme se v hospodě s luxusními čínskými nudlemi. Venku lije, kaluže na hřišti se mění v rybník. Ptáme se na ubytování, googlíme, voláme …. „Co kdybychom přejeli ještě jeden kopec?“ , ptám se Metúda. „Jo, jsem cajk, ty kopce jsou docela prima“. A tak zavolám do Obecnice a hle. Nějaká paní nás ubytuje. Sedej, dáváme. Když přijde sms s pořadím, dostáváme porci energie navíc. 14. flek? Koho jsme předjeli? Na konci vsi z hasičárny se ozve volání a už to víme. Karlos Babka! No to je setkání. Dostávám pivko od hasičů. Sledují nás na webu a fandí nám. Hned ten deštík vypadá jinak.
Zajčov - CHP, nudle, bouřka a setkání s Karlosem
Na Ťok se jede docela dobře. Na hřebeni přichází tma a výrazně se horší cesta. Nejprve mokré kořeny, pak mokré kameny, pak mokré kameny a kořeny. Nakonec se vše zvedne směrem k nebi a stoupáme vzhůru. Vědomí, že máme nocleh nás ale hřeje. Brzy nás zchladí zajímavá orientační hra. Seběhneme Kamenné schody a opatrně jedeme noční cestou s náplavami po povodních k Obecnici. Nedávno zde protekla docela solidní voda.
Noční Ťok - cesta byla mokrá, místy suchá. Viditelnost vcelku dobrá...
Uf, Obecnice. Asi půl jedenácté. Máme v nohách 198 km, tak dnes dvoukilo nebude. Vytahuji telefon.
„Dobrý den, my jsme na to ubytování. Můžete nám říct, kde Vás najdeme“.
„Mě tu přeci zná každý, přijeďte!“
„Ale my Vás neznáme, mohla byste nám popsat cestu, nebo u čeho Váš dům je?“
„To mi netvrďte, mě zná opravdu každý...“
„Jaké máte číslo domu?“
…. A tak nás čekala hodinová hra s paní domácí, která měla Alzheimera. Z čísla 289 se vyklubalo 298, abychom zjistili, že ani to neodpovídá realitě. V Obecnici jsme jezdili hodinu a najezdili 11 km! Končíme na denní porci 209 km. Na některých místech jsme byli i 4x. Ty rozhovory byly neuvěřitelné. Člověk by se jim rád zasmál, ale my jsme už fakt chtěli spát. Postupně jsme se s vidinou, že budeme spát v peří, rozloučili. A když už jsme se dívali na rampu u jednoty, že se přikryjeme krabicemi, zkusili jsme poslední telefonát a paní našli. Chvilku trvalo najít i pokoj, kde budeme spát. Dokonce nás v noci chtěla hlídat, ale nakonec jsem zamknul a dali jsme necelých 5 hodin spánku.
Trasa Loudání 2018
Pokračování příště...
Tonda Liebel
