Aktuality

 

Jak jsem již zmínil, zázemí závodu bylo jako vždy v kempu poblíž Branžeže u Komárovského rybníka, vlastně spíše v její části Nová ves. Je sice poněkud skličující sledovat, jak toto dříve hojně navštěvované turistické středisko upadá, ale snad se v době opětného rozvoje domácích výletů i dovolených znovu vzpamatuje, včetně dříve vyhlášeného hotelu.

 

Jako každý rok jsem kvůli parkování dorazil hodně brzy, abych nemusel auto odstavit příliš daleko od cíle. Našel jsem proto ještě volné místo mezi stromy zmíněného kempu. Záhy se však okolí zcela zaplnilo přijíždějícími a opozdilci museli využít záchytné parkoviště u silnice z Kněžmostu. 

Trasa závodu je už dlouhou dobu neměnná (letos byl už 17. ročník), snad s výjimkou zkrácení v roce 2017, způsobené opravou silnice nebo snad mostu u Troskovic. Je to tedy rychlý a nenáročný okruh okolo Českého ráje, což umožnilo poprvé vypsat i kategorii pro rozvíjející se skupinu gravel biků (asi k vlastní škodě jsem tradičně zvolil MTB). Přesto šterkoletců na startu nebylo mnoho, leč myslím, že jejich počet by v budoucnu mohl narůstat.

 

Jako se nemění trať, zůstává stejné i místo startu na lesní cestě vzdálené asi tak dva a půl kilometru od kempu. Naštěstí jsem měl vyjetou první vlnu z předchozího roku, takže nebylo nutné vyrážet k řazení dlouho předem, druhá vlna totiž pravidelně tvoří dlouhého hada a start ze zadních pozic je pro lidi se závodním naladěním nadmíru stresující.

 

Naproti tomu nejzávodnější špice doslova vystřelí kupředu a řítí se po silnici k prvnímu rozřazovacímu kopci směřujícímu k Meziluží. Pro mě je to pokaždé místo zásadní, jelikož mi úvodní stoupání nikdy nešly, rozhoduje se, kam až propadnu. Letos to bohužel nevyšlo nijak dobře, což později ukázal přehled časů dosažených na segmentu „Úvodní kopec po startu“, který nemilosrdně ukázal nejhorší čas od roku 2015. Dokonce o padesát vteřin pomalejší, než můj nejlepší dosažený výsledek.

 

Nahoře jsem tedy musel rychle oklepat únavu a pokusit se trochu vylepšit pozice. Vyšlo to ale jen částečně, alespoň, že se mi povedlo chytit slušně jedoucí skupinu, která se s přibývajícími kilometry proměňovala podle toho, kdo odpadl, dojel nás nebo byl dojet. Nicméně jádro zůstalo pohromadě až do cíle. Okolo Kosti už mi to docela jelo, nohy naštěstí chytili dobré tempo a vypadalo to, že vydrží. Stoupák od hradu se mi povedlo zdolat svižně beze ztrát, tak jak to bylo potřeba o několik kilometrů dříve.

 

Následovala obvyklá rychlá jízda směr Trosky a dále na Hrubou Skálu. Skupina čítala okolo patnácti až dvaceti lidí s tím, že na špici se ustálili čtyři závodníci, včetně mě, a snažili se střídat. Ostatní jako vždy zůstali vzadu a vezli se i přes výzvy, aby taky jeli dopředu. Neměnná klasika našich maratonů, někdo tomu říká taktika, já to ale vidím jinak. Přes Kacanovy na Olešnici, kde bylo občerstvení, mi to jelo vyloženě pěkně. Jak se však přibližoval rybník Žabakor a s ním i závěrečný kopec přes Dneboh, Zásadku a okolo hradu Valečova nahoru, začal jsem cítit, že síly po tahání špice v nepravou chvíli ubývají.

 

Ještě po rovině před nájezdem na silnici vedoucí souběžně s dálnicí jsem proto trochu vysadil a snažil se trochu odpočinout. Moc se to nepovedlo, takže do rozhodující stoupáku jsem najížděl se zatuhlýma nohama. Přesto se mi v první části kopce vydržel ve skupině, respektive uvisel na jejím konci. Na začátku posledního úseku ze Zásadky nahoru přišel nečekaný pád jednoho jezdce uprostřed široké silnice. Asi si líznul o někoho před sebou, jinak si to vysvětlit nedovedu. Pak už zbývalo přežít zajídající se polední metry vzhůru.

 

 

Přetrpěl jsem je bez větší ztráty kontaktu se skupinou, byť byla nakonec docela roztrhaná. Závěrečný sjezd po louce do Branžeže už mám vcelku obstojně najetý, takže jsem dupal, jak to šlo. V místě, kde se vyjede z pěšiny mezi roštím na širší prostranství, mě však hodně zaskočil strom spadlý přes cestu. Dobrzdil jsem to dost na poslední chvíli. Situaci by myslím neuškodila nějaká výstražná informace předem, dost by to průjezd zjednodušilo.

 

Po stoupání a sjezdu roztrhaná skupina poté projela po silnici Branžeží. Těsně před cílem přišla jediná drobná úprava trasy. Na hráz rybníka se nenajíždělo po cestě za hřbitovem, ale po louce kousek před ním, což nepředstavovalo žádnou větší komplikaci. V podstatě ve stejném pořadí jsme pak projeli cílovou páskou. Byl jsem docela spokojený s výkonem, po počáteční zatuhlosti nohy naskočily do slušného tempa, které se dařilo udržovat po celý závod. Přes postupující únavu obstojně zvládly i závěrečný kopec. Podle výsledků byl můj čas 1:40. To je  téměř přesný průměr výsledků dosažených na maratonu skrze Český ráj, které se pohybovaly v rozmezí 1:36 až 1:45. Proto mě trochu překvapilo celkově 129. místo a 32. v kategorii. Předchozí léta přinesla podstatně lepší umístění, ale jak jsem psal v úvodu, letos se sešla docela velká konkurence.