Aktuality

Zázemí bylo samozřejmě na břehu Berounky, tak jako u zmíněných Transbrd a obsahovalo vše, na co jsou pravidelní účastníci zvyklí. I řazení ke startu probíhalo v přilehlé ulici 5. května. Krátce po půl jedenácté jsem zaujal místo v koridoru vyhrazeném číslům 101 až 199, takže mi přišlo, že nemám důvod k obavám ohledně problémů s ucpanou tratí v prvních kilometrech, což se později ukázalo jako fatální omyl.

 

Po startu to však vypadalo vcelku pozitivně. Na první křižovatce balík jedoucí za doprovodným vozidlem zahnul doprava, namísto doleva, jak je tomu u druhé dobřichovické akce Kola pro život. Až na kruhový objezd, kde se uhýbalo směr Karlík, bylo tempo téměř volné, ale jen co pořadatelé s autem uhnuli, vyrazili všichni naplno. Řítili jsme se po asfaltu mírně do kopce, laktát v nohách narůstal, paradoxně však jen kvůli tomu, abychom na první odbočce nahoru do lesa po červené turistické značce zastavili a čekali.

 

Nastala tlačenice, chaos, u řady lidí narůstal vztek, zkrátka nijak příjemná situace. A to jsem byl stále docela vepředu. V zadních řadách už to musela být přímo apokalypsa. Podle informací získaných po závodě projeli v klidu ještě lidé s čísly mezi sedmdesátkou a osmdesátkou. Tudíž muselo k zácpě dojít kousek přede mnou. Nejspíš se kupředu po asfaltu s vypětím sil prospurtovali jezdci, kterým na prvním lesním kopci došlo, což způsobilo doslova dopravní kolaps.

 

Celý kopec až k Mořince jsme proto absolvovali pěšky (!), veškerá snaha naskočit a jet byla úplně zbytečná, jelikož mě vzápětí zase někdo zastavil. Po absolvování prvního turistického úseku přišel na řadu vyhlášený mořinský menhir, stojící na prudkém kopci nad vesnicí. Cesta vzhůru naštěstí vede po louce a skýtá dost místa k předjíždění opěšalých cyklistů. Leč vize, že to konečně startovní pole trochu víc roztrhá, vyšla jen částečně.

 

Na jednu stranu je pravda, že po výjezdu byl konečně prostor prodírat se vpřed, jenže radost netrvala dlouho. Na příjemně houpavou rychlou cestu lesem nad Karlickým údolím totiž navázala další úzká pěšina lesem vzhůru. K mému úžasu i úděsu opět všichni sesedali a kolo tlačili. Po marné snaze předběhnout dav po straně lesem, kde mě brzdilo roští, nezbylo než se poslušně zařadit a pokračovat zvolna po svých.

 

 

V tu chvíli mě doslova přecházela chuť závodit… Na co se snažit, když za chvíli stejně zase zastavím a slezu bez možnosti něco proti tomu udělat, tedy pokud bych si nerazil cestu v sedle skrze dav. Okolo Mořiny už to naštěstí bylo lepší, nejspíš už se mi podařilo poodjet tlačící většině. Dokonce i náročnější stoupák z Dolního Roblína do Roblína s vcelku strmým závěrem byl bez větších komplikací.

 

Navazovala méně kopcovitá rychlejší pasáž závodu namotaná lesem okolo Roblína, kde se mi konečně začala vracet závodní jiskra, což bezpochyby podpořila i vytoužená plynulost jízdy. Svižná část přes Kalu na Třebotov už mě dokonce bavila. Kilometry při tom příjemně utíkaly, takže nejvzdálenější místo závodu, současně nejblíže Praze (lokalita zvaná Na Pískách, poblíž Radotína) se objevilo téměř nečekaně.

 

Otočka k jihozápadu a několikeré objetí kopce Babka (nejvyšší kopec černošického katastru, 364 m. n. m.) pak prozrazovalo pomalu se blížící cíl. Pak už zbylo jen minout Vonoklasy, kde se mi podařilo to „trochu“ přehnat na rychlé lesní cestě z kopce, i když místo znám (nebo právě proto), a praštit sebou o zem. Téměř v závěru byl ještě sjezd po pěšině do Karlíku, naštěstí ne po zelené značce na hraně hřebenu, kde je techničtější skalnatý sešup, jenž ve mně po zkušenostech z úvodních kilometrů vyvolával obavy. Připomíná mi dříve klasické radotínské schody, které v minulých letech po souběhu tras B a C přinesly nejeden zapeklitý okamžik při míjení fitness jezdců, kteří se báli a šli dolů pěšky.

 

Úplný konec trati vedl po polní cestě do Dobřichovic, kde si každý držel svoje místo a jel, jak to šlo. Těsně před cílem pak byla namotaná trať po trávníku, kde to docela tahalo za nohy. Přesto jsem se nechtěl nechat těsně před páskou předehnat a trochu zabojoval. Sice jen o 166. místo celkově a 41. v kategorii, ale víc toho v sobotu udělat nešlo.

 

Ze závodu Praha-Karlštejn tour tak mám doslova rozporuplné pocity. Je to rozhodně velmi povedená trať hezkou přírodou v nejbližším okolí Prahy, jenže masovost akce jí částečně proměnila v pěší turistiku. Hodnocení je tedy sporné. Výkonnostní biker bude po právu otráven z toho, že dav lidí nebyl schopen během závodu vyjet lesní kopce, čímž se z velké části překryl pozitivní dojem z povedené trasy. Druhá část lidí, spíše sportovně-turisticky laděná řekne, že to je velká akce, kde si každý chce vyzkoušet, na co má a nemá s tím, že je to i základní marketing Kola pro život. Tudíž s tím rychlejší musí počítat.

 

Zaklínat se objektivním hodnocením lze jen těžko. Pro každou z popsaných skupin je objektivní právě jejich přístup, který je však veskrze subjektivní. Objektivní popis tedy lze shledat jen v konstatování obou variant pohledů. Nicméně jako reportér nejsem nijak vázán k informování čtenáře čistě popisně bez emocí a mohu si dovolit nastínit i vlastní názor. A proto také připojuji svůj postřeh, že si nejsem jistý, je-li vylíčený průběh tou správnou cestou. Samozřejmě, z obchodního hlediska bezpochyby ano, avšak pro závodně nasměrované cyklisty se může stát velmi problematickým.