Zámek Mladá Vožice
Letošní smůla a nepohoda v přípravě, které se nemohu zbavit už od zimního úrazu, mě však doprovázela i nadále. Vrcholem bylo letní soustředění, kdy jsem kvůli neustálým technickým problémům nenajel ani třetinu plánovaných kilometrů. To se projevilo nejen neexistující formou a nárůstem váhy, ale také až nečekaným propadem psychické odolnosti. Na to navázala narůstající únava spojená s horšící se tréninkovou morálkou. Zkrátka a dobře, na první srpnový závod jsem vyrazil zcela nepřipraven.
Pochybnosti ještě umocnilo ranní deštivé počasí, které se lehce změnilo až krátce před startem. Zázemí závodu bylo umístěno za zámkem, nejspíš v zadní časti bývalého parku a v přilehlé ulici se nacházel i start. Krátce před jednou začalo řazení pod obvyklým nafukovacím obloukem a už se čekalo jen na starostu, který měl úvodní řeč. Hned potom měl zaznít startovní výstřel. Jenže to se nějak nepovedlo a rána vyšla na prázdno. Teprve po marném zápolení se zbraní, které vzbudilo veselí přihlížejících, vyšla očekávaná rána a balík čítající okolo sto dvaceti jezdců vyrazil.
Prosvištěli jsme Mladou Vožicí po silnici směrem na Tábor. Počáteční rozlet v čele ale zbrzdilo první nevelké stoupání ještě ve městě. Co naplat, špatná příprava se projevila hned po startu a tempo nešlo udržet.
Kousek za městem jsme uhnuli na polní cestu do Řemíčova, přesněji k obci Řemíčovské Výlevy (dříve Vylejvy). Místu s neobvyklým názvem a hornickou minulostí. V minulosti století se totiž jednalo o oblast, kde bylo dobýváno stříbro (lokalita, do níž spadaly hornické osady Výlevy, Řemíčovské Výlevy a Hlasivské Výlevy). Já jsem sice tak nějak jel, ale výkonost byla mizerná, takže zbývala jediná možnost. Jet tak, abych přežil a nevšímat si ničeho okolo sebe a neřešit, kdo mě zase předjel. Co mi naopak přišlo jako dobrý nápad, bylo trochu se rozhlížet po okolní kopcovité krajině. Ta totiž kromě neustálého stoupání na trase přinášela místy i zajímavé rozhledy, byť počasí neslibovalo příliš letní atmosféru. V jednu chvíli i lehce pršelo, ale aspoň se neprášilo od kol.
První část závodu představovala menší okruh z Řemíčova do Zhoře u Mladé Vožice a zpět s tím, že trasa byla celou dobu technicky nenáročná, ale podobně jako další závody v tomto kraji vedla stále nahoru a dolů. S vědomím, že nemá význam to nějak přehánět, jsem nasadil konstantní dieselové tempo, jak jsem si umínil před startem a jel. V úvodu to sice přinášelo neustálý propad, ale s přibývajícími kilometry někteří jezdci začali ztrácet síly, takže se mi povedlo přece jenom trochu postoupit kupředu startovním polem.
Úvodní menší okruh končil opět v Řemíčově, odkud se stoupalo v protisměru trasy a pokračovali jsme přes Hlasivo kopcovitou krajinou jižně od Mladé Vožice. V jednu chvíli dokonce vyšlo slunce, což přineslo vítanou změnu, leč bohužel, netrvala příliš dlouho. Na několika krátkých úsecích jsme jeli po trase s naučné stezky Stříbrná osmička, která mapuje dějiny dolování stříbra v tomto regionu od 16. století. Na doplnění vzdělání při studiu informačních tabulí ale rozhodně nebyl čas a sebekriticky přiznám, že tentokrát už ani síly.
Přibližně poslední třetina závodu začíná po průjezdu obcí Dolní Hrachovice, ležící na zmiňované silnici do Tábora. Odtud se trasa stáčí čím dál víc severovýchodně až severně zpět do Mladé Vožice. Ačkoliv bylo zřejmé, že nejsem žádný rychlík, ubíhal závod v nastoleném tempu vcelku příjemně a svižně. Osvěžující bylo setkání se závodníkem na gravel biku, který mě v jednom z četných stoupáků dotáhl. Několik kilometrů jsme jeli společně a prohodili i pár slov. Žádný velký rozhovor to ale nebyl, na to se nedostávalo dechu.
Chvíli jsme se předháněli, ve stoupání měl navrch gravel, ve sjezdu ho naopak nemilosrdně drtily široké gumy mého biku. Avšak kousek před Vožicí přibylo asfaltu, což otočilo situaci v jeho prospěch. K cíli jsme se dostali okolo rybníka a pod kopcem s kaplí Nanebevzetí Panny Marie, kde původně stával středověký hrad. Od něj už to bylo doslova kousíček k areálu zázemí, kde na nás ještě čekala závěrečná klikatice mezi stromy.
V cíli bylo protivně zataženo, ale déšť naštěstí začal znovu až cestou domů. Na stravenku jsem dostal příjemně velký řízek s chlebem, jen fronta na pití pro závodníky byla víc než dlouhá, takže jsem lístku ani nevyužil. Celkově patří Vožický MTB maraton k akcím, které si zaslouží pozitivní hodnocení. Dobře značená jezdivá trasa, která výškovým profilem prověřila fyzickou zdatnost jezdců, si zaslouží pozornost. Je proto škoda, že závod už není součástí Stevens Jihočeského MTB poháru, tak jako to bylo do loňského roku.
Ondra Hladík
