...a pak jsem mu předvedl český exáč.
Pak jsem ještě zahlédl Alexandru Houchins, která mě předjela na CTR. Nabídnul jsem jí kafe a krátce jsme pokecali opřeni o dřevěný plůtek tvořící mexickou hranici.
Dala mi i dobrý tip – v půlce trati, kde je dlouhý úsek bez možnosti doplnit zásoby, je prý možné objednat si pizzu rovnou na trať, která tam kříží řeku Gila. Prý se to tam jmenuje ADOT.
S Alexandrou Houchins
Nicméně není čas na vykecávání. Je třeba sbalit finálně věci na bajk a rozloučit se s Denisem. Na startovní čáru metr před mexickou hranicí (tu tam tvoří metrový dřevěný plůtek s ostnatým drátem) jsme se vmáčkli minutku před sedmou.
Žádný organizátor na startu nebyl. Tak se slova ujal největší favorit na vítězství. Bývalý rekordman ATR Neil Beltchenko všem popřál štěstí, řekl „Enjoy the ride and Go!“ A vyrazil ostře vpřed. Vypadalo to, že chce vyhrát stylem start-cíl.
Startovní pole
Úvodní kilometry
Ani já jsem na nic nečekal a nasadil svižné tempo, kterým jsem se rychle propracoval na třetí místo za dvojici Neil Beltchenko – Hanoch Redlich. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem Mirkovi slíbil zjistit, zda je v horách na konci závodu sníh a zda bude potřeba použít povolenou objížďku po silnici. Takže jsem zpomalil a začal se vyptávat jezdců vpravo i vlevo. Ty tím byli dost překvapení – nějaký cizinec se jich půl kilometru od startu přeptává na úsek, kam většina z nich nedojede a zbytek nečeká dříve než za týden. I tak jsem se nakonec dozvěděl, že obě objížďky jsou nejen povolené, ale výrazně doporučované, protože sněhu kolem Snowball a za Grand Canyonem je ažaž. Nejpřesnější informaci mi dal Paul Wissenbach, můj pozdější souputník.
Zpomalil jsem ještě víc a čekal na Indiána. Překvapivě nejel úplně na konci a za informace, ke kterým by se se svojí english asi nedostal, byl vděčný. Popřál jsem mu štěstí a na upomínku jsem si ho vyfotil.
Indián po startu
Pak už mě nic nebránilo nasadit opět ostré tempo. Ještě na konci úvodního čtyřkilometrového stoupání jsem se dostal na třetí místo. Ty vado, nehrotíš to nějak moc? Ale co, jsem na závodě a chci si to užít. Odbočuji na cestu vlevo a po vrstevnici klesáme směrem na Tucson. Pomalu se blížím druhému jezdci. Hanoch Redlich se v diskusi na webu sebevědomě představil coby vítěz Holyland challenge v Izraeli, své domovině. Teď s ním hrdě držím krok a po chvíli mu po odjíždím, protože jsem zvědavý na to, jak jezdí leader.
Neil Beltchenko je mladý, ale již velmi zkušený jezdec, mnohonásobný vítěz všemožných bikepacking akcí, držitel rekordu CTR (3dny 22h) a borec, který ATR 300 mil zajel vloni pod dva dny (1d 23h 13min) a dlouhý ATR 750 v roce 2016 za 6,5 dne. Neilova motivace byla jasná všem. Po loňském rekordu Kurta Refsnidera, chce tento neuvěřitelný čas ještě zkrátit. A tohohle mimozemšťana, továrního jezdce na novém fullu Salsa Spearfish mám teď nadohled.
Ještě 200 metrů, pak 100, 50 m a pak…ohlédl se, mávnul mi, zrychlil a neměl jsem šanci. Po chvíli jsem na cestě osaměl, ale zvolnit tempo se mi nechce. Zvlášť když mě dojíždí jeep a v něm profi fotografové střílí jednu jízdní fotku za druhou a že prý jim mám najet i na druhou stranu auta. Ale klidně, vzorně pózuji a užívám si své dvě minuty slávy. Auto opět zrychluje a jede fotit opravdovou hvězdu přede mnou.
Za první hodinu jsem urazil 21 km a držím druhý flek za Neilem. To nemá chybu. A chyba samozřejmě hned vzápětí přišla. A byla půl kilometru velká. Prostě jsem přejel odbočku a pokračoval do kopce. Minutu a půl študuju navigaci na řídítkách i mapu na telefonu. Naštvaně otáčím a sjíždím do zatáčky, kde se má uhnout ostře na stezku. Jenže ta nikde není vidět. Takže s telefonem v ruce jedu korytem vyschlého potoka a zkouším ji najít. Pak chvíli tlačím křovím a snažím se vyhýbat kaktusům. No a nakonec naštěstí slyším hlasy jezdců, co mě mezitím dojeli. A předjeli. Ale jen na chvíli, protože já jsem naštvaný a v laufu. Jenže po dalším kilometru znovu přejíždím odbočku. Omyl však zjišťuji již po 200 m. Aspoň v něčem se zlepšuji. Zato v pořadí jsem se propadnul do druhé desítky.
A už je tu parkoviště u Parker Canyon lake. Odtud se v 8 h, tedy před dvaceti minutami, vydalo na kratší 300mílovou trasu dalších cca 40 jezdců. Postává zde desítka fanoušků, fotí, fandí, nabízí vodu (nepotřebuji, mám ještě 4 litry) a pleskají si s každým projíždějícím. Pár mil a díky pomalejším jezdcům na 300 mil to je na trailech kolem jezera celkem zmatek. Za zmínku stojí snad jen předjetí sympatické Annie Lloyds ze Skotska. Uhnula mi v prudkém stoupání, kde tlačila, usmála se, mávla mi na pozdrav. Já ji také s úsměvem pozdravil a pomyslel si, že je to naposled, co jí vidím.
Stále jsem pospíchal vpřed a celkem rychle předjel většinu jezdců z kratší trasy. Odvážně jsem kličkoval mezi kaktusy a s kvílejícíma brzdami sjížděl klikatící se hravé sjezdy. Ale na každého dojde, takže jsem se v jednom z nich poroučel k zemi a ošklivě si narazil koleno a stehno o šutry. Stalo se to zrovna před zraky vysokého borce, který tlačil a jen taktak se mi vyhnul. Zato mi slíbil, že tenhle zážitek určitě nahlásí na MTBcast.com, takové internetové rádio. Telefonní číslo pro nahrávání zážitků na tenhle podcast jsme dostali večer před startem, ale že se stanu jeho první hvězdou jsem fakt nečekal.
Kompletní fotogalerie »
...pokračování příště....
Pavel "Margl" Macháček
