Setkání s Crazy Benem
Štěkání se blíží. Pak vidím prudce se blížící světla. Někdo se řítí po stezce. V místě, kde já opatrně tlačil to někdo neskutečně krosí a ještě přitom štěká!
Kdo jsi? Ptá se hromotluk schovaný za halogeny, když smykem zabrzdí vedle mého ležení. Já jsem Pavel a ty? Já jsem Ben. Jsem crazy. Zdolal jsem Four peaks! A na důkaz znovu štěká a vyje. Konečně poznávám potetovaného vousáče Bena Hanuse, s kterým jsem se potkal druhý den u Tucsonu. Oči má jak trnky. "Nepojedeš se mnou dál?" Ptá se.
Nene, já jsem šíleně unavený, potřebuji si odpočinout. OK, já jedu dál. Štěká a vyráží. Po deseti metrech opět brzdí. "Nechceš marihuanu? Ta by Ti pomohla." Aha, tak proto ty oči, které vidí asi i potmě. Ne díky Bobe, cením si Tvé nabídky, ale já se potřebuju jen vyspat. A to po chvíli také dělám.
Z bláta do louže a pak znovu vzhůru
Ráno moudřejší večera pro mě neplatilo. Kolem páté mě vzbudilo kvílení brzd. Sotva protřu oči, páli mi do nich další dvojice halogenů. Paulův hlas zní hodně pobaveně a ptá se zda už pojedu. Bože včera jsem ho viděl úplně vyřízeného a teď se naše role úplně vyměnily. Prý si pospal do půlnoci a kolem jedné vyrazil za mnou po té šílené stezce. Já samozřejmě nebyl ve stavu, že bych hned skočil do sedla a jel s ním, takže jsme se rozloučili, on jel dál a já pomalu balil věci za svitu baterky. O půl šesté, ještě před úsvitem jsem vyrazil za Paulem a Benem.
Jenže se mi jelo fakt dost mizerně. Stezka úzká, terén těžký, sebedůvěra nabouraná včerejšími pády. Po hodině navíc už při světle zjišťuji, že láhev pod rámem se uvolňuje. To už je na mé nervy příliš. Ještě se starat a strachovat o flašku. Kašlu na to.
Flašku vymotávám z popruhů, vypiju půllitr na ex, pak ještě dvě deci. Kontroluji, že zbývající bidony mám plné a láhev se zbytkem vody pokládám na zem vedle stezky a nechávám ji pro poutníky za mnou. Lehčí o dvě kila tlačím dál. Po čtyřech hodinách mám za sebou 16 km, tempo fakt nic moc. Moje nálada tak nějak koresponduje s kosočtverci, které v tomhle úseku vyznačují trasu.
Jedeme po kosočtvercích
Pak ještě ultrastrmý výstup k památníku bitvy u Big Dry Wash, kde Americká kavelérie roku 1882 svedla poslední bitvu s kmenem bílých horských Apačů. Indiáni, včetně náčelníka Na-tio-tish zde byli z větší části pobiti. S bílým mužem se dál utkával už jen legendární Geronimo. Ovšem už ne v řádných bitvách, ale lstivými přepady. Ale zanechme historie, já se potřeboval přehoupnout přes Mogollo Rim (výška 2 200 m n.m.) do národního parku Coconino forest. Hrábnul jsem si, ale nakonec jsem po těch šutrech kolo nahoru vytlačil a vynesl.
Výstup k Tonto/Coconino forest
No a za odměnu jsem si mohl užít kousek sjezdu a pak další makačku. Zrovna když jsem si dával pauzu, dojeli mě Rick Ianniello a Adrian Van Der Riet. Vypadal jsem asi zničeně, protože se hned ptali jestli jsem OK. No jasně, že jo zalhal jsem a poslal jsem je dál s tím, že je po svačině dojedu.
A taky, že jo, ale trvalo mi to dalších 6 km než jsem je dostihl u bystřiny, ktrerá se vlévala do nádrže C.C. Cragin. Sušili si tam spacáky a obědvali, ukázali mi místo, kde se dalo přebrodit i v sedle kola a tak jsem se s nimi na chvíli zdržel a pokecal. Na cestě jsem byl od rána šest hodin a ujel,spíše tedy utlačil a ujel jsem během celého dopoledne všehovšudy 26 km. Tímhle tempem mi jídlo do Flagstaffu určitě nevystačí. Usměvavý Rick mě uklidňuje, že trasa by se mohla zlepšit a dokonce mi nabízí tyčinku. Jenže za prvé by mi byla hanba si brát jídlo od takového dobráckého soupeře a za druhé mi je z tyčinek už dávno na blití. Tak jen naberu vodu z bystřiny do všech dvou bidonů a raději jedu dál.
Serpentinami zdolávám dalších 150 výškových metrů. V půlce slézám a tlačím. V tu chvíli mě opět hoši dojíždí a já si teprve teď všímám, že Adrian jede na singlespeedu. A on opravdu jede nebo alespoň tlačí o mnoho svižněji než já!
Singlspeedař
Ještě se tedy hecnu, nasedám a zkouším se jich udržet. Ale marně. Dvojička mi po dvou kilometrech mizí a já mám další nával mizerné nálady.
Americká pohostinnost
Naštěstí se po dalším kilometru dostávám na lesní silnici s parkovištěm. Tam zrovna mladá žena dává čůrat malou holčičku do stínu. Využívám chvilky času a ptám se paní na nejbližší místo po trase Arizonského trailu, kde by bylo možnost si něco koupit k jídlu. Dlouho se na mě zkoumavě dívá a pak říká: "Chceš jídlo?" Nesměle přikyvuji - je to na hraně pravidel, ale neplánovanou pomoc je možné přijmout.
Zachránkyně - věnovala mi jídlo
Tak to jsi chlapče vyhrál jackpot. Zrovna se vracíme z kempování a moji přátelé toho moc nesnědli. Prosím Tě udělej mi službu a něco si ode mě vezmi. Cože? Prostě mám tady v kufru lednici plnou jídla a dám ti, co budeš chtít, protože já to doma znovu uklízet a pak jíst nechci.
A tak dostávám velký trs banánů, jerky, sendviče, sýry, šunku. Ani do náruče se mi to nemůže vejít. Díky, díky, to stačí. Najednou mám slzy v očích a raději jdu stranou a skládám se pod strom k obědu. Paní po chvíli přichází a podává mi dvě plechovky s vychlazenou limonádou a omlouvá se, že nemá pivo. Loučí se se mnou a že prý mi bude držet palce. Občas jsou ti Amíci k sežrání.
S vyžebranou výslužkou
Z louže znovu na koně
Po žranici si nacpu zbývající jídlo do brašen a pár banánů do brašen. S výrazně lepší náladou jedu dál. A ona i ta trasa se lepší, místo pěšiny cesta nebo aspoň sjízdná stezka. Síla po jídle a po pauze znovu nalezena, tempo se zvyšuje a já jedu a jedu.
Po dvou hodinách dojíždím Paula. Opět je úplně vyřízený, leží na zemi, batoh pod hlavou, nohy položené výš na kole a snaží se nabrat sílu. Mluví o tom, že mění taktiku, pojede pomaleji a bude více odpočívat, jinak, že by do cíle nedojel. No včera mu to s odpočinkem vyšlo, ale já mám jiný přístup. Loučím se s ním a jedu svižně dál.
Paul Wiessbach odpočívající
K večeru se mi podaří nalézt kanystry s připravenou vodou kousek po přejezdu Lake Mary road. Doplňuji prázdné bidony a v rámci převážení vody upíjím litr rovnou z kanystru. Zrovna jsem tam potkal americkou trampující rodinku tak mám z té události hned dvě momentky.
Občerstvení
Ještě se mi podaří po soumraku objet Mormon lake, ale za ním mě najednou přepadne hrozná zima. Oblékám si vše co mám při ruce, ale stejně drkotám zuby. V oblasti kolem je spousta pramenů a všude kolem stezky jsou podmáčené louky. V zimě jedu hodinu a míjím Pine Grove kemp. V podjezdu pod silnicí málem přejedu drkotající se tělo v červeném S.O.S. emergency vaku. Co je to za drsňáka? Nebudím ho, jen si pomyslím na to jaké štastné rozhodnutí jsem udělal, že jsem si kromě tohodle vaku, v kterém se klepe neznámý soupeř, vzal ještě půlkilový péřák a vak nechal sloužit jen coby žďárák.
Trampující americká rodinka
Opět přejedu Lake Mary road a opět narážím na kanystr s vodou. Je jediný a napůl plný, ale na dolití obou bidonů a pár loků to stačí, soupeři se budou muset postarat o sebe sami. Popojedu ještě dva kilometry a na široké přehledné pláni ve výšce 2 200 m n.m. nacházím krásný strom, pod který o půlnoci zaléhám. Dnes jsem se vyhrabal z největší krize a po strašně pomalém a vydřeném dopoledni (za 6 hodin jen 30 km) jsem nakonec ujel 122 km a nastoupal skoro 2 500m. Jindy nic moc, ale v tomhle terénu a tomhle vedru to beru jako slušný výkon. Opět sleduji hvězdy, přemýšlím co doma, co na jiných světech a taky co zítra, ale o tom zase až příště.
Kompletní fotogalerie »
...pokračování příště....
Pavel "Margl" Macháček
