Proč?
Před půldruhým měsícem jsem se tady rozepsala v reportáži z Drásala o jistých nepochopitelných myšlenkových procesech, které nutí závoduchtivé bikery stavět se na start všemožně útrpných maratonů, ať se dějě, co se děje. Rusavská 50ka rozhodně mezi útrpné maratony nepatří. Mám ji ráda a nikdy se před tímto závodem nestresuju. Krásná trať, dlouhá tak akorát a výživná tak akorát, láká k sebedestrukci počty přesahující 600 duší, což je úctyhodné číslo a naplnilo se navzdory nepřízni počasí i letos. Jen bez nás.
Pesimistická předpověď na tuto sobotu žabošamanům vyšla. Po krásném týdnu se v pátek podle očekávání přivalil zlověstný mrak a pustil nám dále do oběhu trochu víc vody. Když mi v sobotu ráno zazvoní budík, za oknem slaňujou proudy vody a Michal skrze jedno polorozlepené oko zhodnotí situaci - nejedem. Nevím, kdy nastal ten zlom, každopádně jsme zřejmě malinko, jen nepatrně zmoudřeli. Dnešní závod bude pro kola opět malou Hirošimou, proto ty naše pošetříme. A tak místo adrenalinového bikování dostane konečně po čase prostor adrenalinové focení – neméně milovaná zábava.
Noční můra
Do Rusavy přijíždíme těsně před desátou. Už neprší, jen tak cancá voda, aby udržovala nezlomené borce v obavách z deštivého průběhu závodu. Kola jsme pro jistotu nechali doma, abychom si to náhodou na místě ještě nerozmysleli… Je vidět, že jsme ztepilý národ, který hned tak něco nerozháže. Počasí počet přihlášených příliš nezredukovalo.
Plán byl jasný. Blýsknout pár fotek na startu a hurá na hřeben. Trať známe detailně, a tak moc dobře víme, kde budou lítat „ku..y“ závodníkům od úst. Základem každé úspěšné práce je být připraven. Dvojnásob platí u focení. Ještě v pátek kontroluju v duchu připravenost kola, v sobotu ráno před odjezdem zase připravenost fotovýbavy. Vše by mělo být OK, baterky nabité, náhradní karty, blesk… Jenže nebylo (jako obvykle – jak komentuje hnidopich Michal)
Poodcházím kousek za start, aby se mi dobře fotil nástup do závodu. Jenže ouha, připojený blesk neblýská, což je trochu škoda. Baterky zřejmě nejsou tak úplně nabité, jak jsem si představovala...
Situaci vyřešil místní rusavský koloniál, kde mi půl hodiny po zavíračce s ochotou prodali 4 tužkové baterie – majitele navrhuji k blahořečení a tímto jim mockrát děkuji, poněvadž mi zachránili celé focení a jednu velikou depresi z neschopnosti.
Jak provádět během závodu změny na trati
Na hřeben jsme se dohrabali chvilku po jedenácté. Zvolili jsme cestu po trati po modré značce. Tento úsek musel být bohužel pro letošní ročník vynechán, neboť místní lesáci zde provedli čistě náhodou těsně před závodem „menší“ terénní úpravy. Když jsem se zabořila po kotníky do bahna, konečně mi plně docvaklo moudré rozhodnutí pořadatelů. Závodníci si tak adrenalinový sjezd nahradili delší jízdou po hřebenu a dojezdem do Rusavy po trati Drásala.
Obhlížíme terén a nakonec se usádlíme škodolibě u klády přes trať, za kterou se rozlévá slušná bahenní lázeň. Asi deset minut před příjezdem vedoucích závodníků doráží na místo dvojice pořadatelů. Jsou to místní ostřílení borci, kteří se s námi okamžitě dobrácky dělí o svůj petkový modrý portugal. Nad úzkou, jasně vymetenou pěšinkou potom začínají špekulovat, kde nejlépe závodníky navigovat. Nakonec však jejich pozornost plně pohltí padlý strom. To už se ale řítí čelo závodu. Bedlivě tedy uporňují borce, aby dávali pozor. Tu se z lesa vynoří třetí rusavský ochotník se sekyrou v ruce a že prý ho posílají „zespoda, aby něco udělal s tou kládou“.
A tak se před našimi nevěřícími zraky rozjela dřevorubecká šou. Chlapi se ohání sekerou, ze které co chvíli odletí topůrko a my na ně zase pravidelně křičíme, ať toho nechají, že už zase někdo jede. Ten strom nakonec zdolali. Tudíž rozdělili startovní pole na dvě skupiny – první měla trať s kládou, druhá bez klády…
Fotit nebo jezdit?
Očumovali jsme na tom blátivém singlu na hřebenu asi tři hodiny, nafotili téměř polovinu startovního pole. Někteří bajkeři projížděli radostně, jiným ten marast lezl i ušima. Sledovat boj cca 4 km před cílem bylo zpoza hledáčku velmi zábavné, pohodlné a taky poučné. Co z toho nakonec vylezlo, můžete zhlédnout v připojených fotogaleriích. Zůčastnění borci pak mohou zapátrat po svém zvěčnění ve fotogalerii – případným zájemcům mohu poskytnout jejich foto v plném rozlišení. Zároveň se omlouvám zadní části startovního pole, na které už nezbyla energie, jak v baterkách, tak v těle a museli jsme mazat na oběd. Příště si na vás počkám, přece jen je to i mé místo v peletonu.
Takže fotit nebo jezdit? Určitě jezdit! A když se vám zrovna nebude chtít, neváhejte vnořit se na trať jako pozorovatel. Stojí to za to!
