Před třičtvrtě na osm na holešovském náměstí vám to všechno dojde! Když jsme tam tak letos se strýčkem Peťou opět nastoupili na fantastické zadní pozice startovního peletonu, měli jsme již všechny filozofické debaty odbyty, zásadní otázky „Proč“ byly vysloveny a jako obvykle nezodpovězeny. Michal využil práva svého vyššího startovního čísla a vyrazil za Staňou, „zinkovou rakví“, na méně fantastickou pozici do předních řad. Odevzdaně čekám na výstřel – startovní.
Z poněkud pesimistického podání je asi všem jasné, že mi do smíchu moc nebylo. Loni jsem se půlku trati protrápila v nepříjemných křečích a dost bídném stavu, lepší nevzpomínat… Správná žena řeší životní krize tím, že pořídí „něco nového na sebe“. Funguje to. Libuju si v novém trnkovém oblečku naší nové domácí stáje Sokol Vizovice – je to slušnej voddíl, tož v dresu jsem jak v bavlnce a navíc je moc slušivý :-).
Když uvaděč závodu asi po desáté zopakoval, že je to teda fakt těžká trať, kde trpí i ti nejlepší, mohli jsme konečně vyrazit. V tento okamžik nastává zásadní zlom. Člověk už se nestresuje, ale jede. Kolem je spousta lidí, všichni nadšeně pokřikují, volají na své šlapající kamarády, povzbuzují, co jim hrdla stačí. Tip pro pořadatele Kola pro život – pro umocnění startovní atmosféy zajistit mávátka a balonky pro všechny!
Rozhodla jsem se, že trať 120 km závodu už letos popisovat nebudu. Je to jak s dobrým filmem – kdo ji zná, ten si na ni udělá názor sám, kdo ji nezná, musí vyzkoušet, nebudu prozrazovat pointu…I když na oficiálních stránkách Drásala se dočtete, že tato 15-ti letá stálice zřejmě utrpí příští rok výrazné změny. Prý my bajkeři působíme těm našim Hostýnkám jistá příkoří. Dlouho jsme rozvažovali, čím pak tak škodíme místní fauně a flóře. Brzy jsem našla odpověď…
Stoupám ze Žop ve vláčku bajkerů, na kterých si nekonečný kopec vynutil svou autoritu, a tak se snaží držet ideální stopu a táhnou se za sebou jak kačenky. Já se táhnu taky, jen mé kolo se zánovním, lehce zajetým řetězem má potřebu dát o sobě vědět. Řetěz na pastorkách ne a ne držet, střílí to na všechny strany a rve to uši. Majestátní ticho panující nad 4 metry širokým rozježděným makadamem je narušeno. Kam se hrabou čtyřkolky… Při dalším stoupání, tentokrát na Hostýn a po asfaltu cyklostezky, za který by se nemuseli stydět hlavní evropské dálniční tahy, se řazení na chvíli umravnilo. Zřejmě pozná „dobře odvedenou práci“.
Největší příkoří ovšem příroda zažívá při stoupání závodníků na nejvyšší bod celé trati, Kelčský Javorník. Mimořádně inteligentní zvířátka, vyšlechtěná mysliveckým spolkem, zde mohou pochytit spousty neslušných, místy dokonce sprostých výrazů, kterými by při podzimních honitbách nevybíravě urážely své lovce. Nemyslitelné. Navíc někteří bajkeři vůbec nectí výrazné terénní tvary, pracně vybudované matičkou přírodou. Obraz z Kelčáku - před dvěma společně bojujícími závodníky se zvedá prudká kamenitá stojka (kdo zná, ví o čem je řeč):
„Zdeňo, když to vyjedeš, máš u mě kilo“
„Dvě, vole“.
„Mám u sebe jenom jedno“.
„ Tak jo“… bajker Zdeňa zabral šponu a drtí na svém hardtailu pro mě nepokořitelný svah.
„Zdeňo neblbni, já jsem kecal, mám jenom pade“. Pozdě, bajker Zdeňa nic nedbal a celé to vyjel. Kolik takových asi před ním bylo? Takovou pokoru nejvyšší „hory“ Hostýnských vrchů by snad bylo vhodné zakázat…
Tak dlouho se mě letos držel respekt, že jsem na Jarcovou, zásadní občerstvovací stanici v půlce trati, přijela plná sil a elánu. Fazónu jsem podpořila vynikajícím chlebem se sádlem, s kousky škvarků a cibule (dobře jsi to vyškvařil, milý Drásale), pak trochou sýra a rozinek. Jako dezert podávali lahodné tvarohové buchtičky, které se rozplývaly na jazyku.
V takovýchto podmínkách a s dobře rozloženými silami se mi na hranici deseti hodin, což byl můj letošní vysněný cíl, útočilo velmi dobře. Decimující návrat od Bečvy do kopců přes Prženské paseky jsem zvládala docela pohodově. Ani fujavec na hřebenu před Trojákem mě nesmetl ze sedla a na závěrečnou 38-mi kilometrovou zteč z Trojáku jsem vyrazila s dobrým pocitem, že to stíhám. A taky že jo.
Ten pocit, kdy se nezadržitelně valíte k cíli v pro vás uspokojivém čase, už to všechno chcete mít za sebou a zároveň vychutnáváte poslední stovky metrů na trati, ten se těžko popisuje. Kdo zažil, jistě potvrdí. Pořadatelé si samozřejmě nemohli odpustit oblíbenou motanici po zámecké zahradě holešovského zámku, což jim nemohu odpustit já, nicméně po 9-ti hodinách a 39-ti min. projíždím pod nafouknutým obloukem.
Úsměv na kamery a hurá ke zdroji zásadních tekutin – se spokojeným výrazem usedám nad kelímkem s pivem s prohlášením, že příští rok… A co vy?
Zuzka Šlapalová
foto: Honza Vlasák
