Proč?
Proč Obr? Z pohledu pořadatelů je to jasné – inspirovali se Salzkammergutem s jeho královskou 212 km trasou. Taky možná chtěli trumfnout všechny ostatní bajkové závody u nás. A proč jsem ho zkusil já? Taky snadné uhodnout: z dlouhých tratí mám doma objeto snad všechno a minulý první ročník Obra mi kvůli 1000 mílým unikl. Navíc jedu tento víkend poprvé 212 km Salzku a bylo třeba se před ní trochu rozjet a otestovat jak takovou nálož snáším.
Přípravy
Dopravu jsem absolvoval autem bohužel solo, ale číslo mi vyzvednul kamarád Libor. Taky jel Obra a u registrace se ho při pohledu na jeho postavičku raději přeptávali zda chce číslo opravdu na 175 km dlouhého Obra.
Postavil jsem stan v zámecké zahradě, dal si pozdní večeři (hamburger s hranolkami), spláchl jí dvěma pivky a v deset šel na kutě. Bohužel mi bylo vedro a i kvůli nervozitě jsem nakonec usnul až kolem půlnoci.
Budíček v půl páté nic moc. Ještě, že mám letos trénink z Loudání. Vytáhnout kolo z auta, složit ho. Do žaludku nacpat sendvič a čtyři banány a zalít to kolou. Energie bude třeba. Odskočit si do kadiboudy. Pak ještě z nervozity raději dvakrát a tradá na start.
Pár minut před startem je nás na startu pomálu. Pak se přece jenom sjede nějakých 150 jezdců a pár odvážných žen. Jako jeden z posledních se přivalí kolega z Loudání a spoluredaktor Tonda Liebel. Vysmátý jako vždy. Tak aspoň dělám pár fotek dokud mám taky dobrou náladu. Bajkeři se do poslední chvilky loučí s rodinkami, jako když vyrážejí vojáci do boje. A taky že jo.
První půlka ostře aneb ještě to jde
Odstartováno. Jede se svižně, ale ve srovnání s tím, co si pamatuji z Drásala či jiných KPŽ to je nebe a dudy. Nikdo se nestrká, jede se ohleduplně a přitom hned zkraje pěkně od podlahy. Davy ambiciozních amatérů mi fakt nechybí. Klasicky do Žopů po asfaltu, potom 5 km dlouhá lesní stoupačka. Tady se pěkně rozřadíme dle výkonnosti. Tonda Liebel to napálil a mizí někde těsně za eliťáky. Já jedu s větší rozvahou, ale taky se nešetřím. Mám jen trochu problém s viděním – tmavé brýle v ranním šeru ještě nejsou to pravé a v lese kořeny a šutry spíše odhaduji.
Sjezdík do Rusavy zase ukáže jak je na tom kdo s technikou a odvahou. Koukám, že ve stoupání nezaostávám a ve sjezdu zase nezaostávají ostatní za mnou. Prostě super peleton.
Za Rusavou je standardní 1,5 km asfaltová stojka, kterou fakt nemám rád. Jedu ji opatrněji, ale dávám ji jako všichni kolem. Chvilku náhorní rovinka a série technických sjezdů. Tak tady někde jsem si před lety utrhnul vazy v rameni při nárazu do stromu. A jako správný vůl Drásala pak s diagnozou Tossy3 dojel. Ale to už je fakt dávno.
Stoupání na Tesák mi letos uběhlo jako nic. Může to být možná i tím, že se předjíždím se štíhlou mladou bajkerkou Johanou. Občerstvovačku jen projíždím. Vydrží mi to až k nejvyššímu bodu trasy Kelčskému Javorníku (860 m n.m.). Tam Johana dá nejen první strk (já se sebezapřením taky), ale i větší část toho finálního, kde už všichni ostatní tlačíme odspodu. Tedy s výjimkou jediného startujícího tandemu. Bratři Slavíci to odvážně zkusili vyšlápnou celé a skoro se jim to povedlo. V závěrečné pasáži podklouzlo zadní kolo na kořenech, ale jinak super výkon. A ještě se hecovali, že ve druhém kole to určitě dají…
Johanka je kdesi vpředu a už jí neuvidím. Další serie technických sjezdů. Tak tady někde jsem si kdysi pro změnu vykloubil rameno. Pádem při vyhýbání se jinému padavkovi a v minimální rychlosti. Poučen z těch vazů jsem tenkrát raději vzdal. Letos ovšem vše dávám na jedničku a posouvám se o pár míst vpřed. Občerstvovačka v Lázech je situována na konci sjezdu po hlavní silnici. Mám ještě trochu ionťáku a hlad zaháním další tyčinkou. Zbytečně nebrzdím a opět jen projíždím.
Pak se mi podaří dvakrát přejet odbočku. Navíc jsem kolo protáhl jediným bahnitým úsekem (10 m) a kotouče okamžitě chrčí, i když nebrzdím. Naštěstí je to až na další občerstvovačku Za Vodů na 56. km lehčí terén, většinou z kopce a bez větších výjezdů. Průměrka se zvedá na 17,5 km/h. Původní cíl dojet do 12h si hnedle motivačně zkracuji o dvě hodinky. Na téhle páté občerstvovačce konečně zastavuji. Nechávám si dolít ionťák do camelbacku a fasuji i bidon s vodou na odbahnění brzd a přehazovačky. A především na polévání sebe. Teplota totiž stoupá ke třicítce a to ještě není deset hodin!
Následuje pár km po rovinaté asfaltce a obávané stoupání na Prženské paseky. Tentokráte se mnou Pržno nic nedělá. Letos už jsem něco nastoupal a tohle mě napoprvé nemůže polechtat. Předjíždím ve stoje postupně čtyři jezdce a mířím zpátky k Tesáku. Nejprve je však třeba dojet ke Trojáku. Je to opět pár postupně se utahujících kopečků, pak táhlý dlouhý sjezd po asfaltu. Na Trojáku zastavuji na největší občerstvovačce, pojídám většinu sortimentu a polévám se. Dokonce poskytuji rozhovor na mikrofon a tvrdím, že zatím super a že se už moc těším do druhého kola :-)
Druhé kolo aneb pečený vařený
Z Trojáku na Tesák je to kousek. Tedy po silnici, po trase Drásala si člověk zastoupá. Ale bylo to většinou v lese a zvládl jsem to zavěšen za drobnou bajkerkou bez větších problémů. Před Tesákem jsem ji předjel, na občerstvovačce zhltl další banán, polil se a tradá dál. Před Kelčským Javorníkem mě znovu dojíždí tandem bratří Slavíků. Hecuju je, ale nejprudší stoupání nedávají ani při repeté. Skončili ještě dříve než v prvním kole, ale klobouk dolů. Ještě více však žasnu, když kluky dlouho nemůžu dojet ve sjezdu. Daří se mi to až při průjezdu Rajnochovicemi. Na dotaz jak to dělají, že jim to tak frčí, mi se smíchem říkají, že jim to vlastně moc nebrzdí. No já sedět vzadu, tak se při té brutální jízdě tandemu šutrovým sjezdem snad podělám strachy.
Lázy opět jen profrčím, ale v lese za nimi na mě jde první krize. Vedro je neskutečné a i když se mi jede celkem dobře, začínají mě poprvé předjíždět borci z obří trasy. Naopak i v této krizi snadno předjíždím jezdce z krátké, tedy 120 km trasy. Obr má holt zelenou – na čísle a oni mají symbolicky čísla červená. Dojíždíme chvost, takže i když máme v nohách o 60 km navíc, tak rozdíl v rychlosti i technice jízdy je značný.
A opět je tu moje oblíbená občerstvovačka Za Vodů. Dolévám bidon, další dva litry ionťáku do camelu a cpu se a cpu se vším. Zastávka opět pod dvě minuty a valím dál. Průměrka i po přestávce ukazuje 17,5 km/h. Přemítám, že konec je bez větších kopců, možná tedy zrychlím a mohl bych to dát za pro mě fantastických 10h. Hahaha.
Jenže to by tu nesmělo být slunce, které mě málem upeklo při stoupání v Pržnu. Polil jsem se v něm snad pětkrát a jen díky tomu to dal bez pauzy a celkem v tempu byť již pomalejším. Ostatní kolem na tom však byly vesměs mnohem hůře. Obřáci to dávali krokem v sedlech, klasici s červenými čísly krokem vedle sedel.
Se sebezapřením a bez zastávek jsem se dotáhnul na Troják. Leju na sebe opět decilitry vody a nutím se do jídla, jenže žaludek už stávkuje a kromě pár rozinek a magnesia už do sebe nic nedostanu. Najednou mě někdo zespodu oslovuje: „Zdravím Margl!“ Na zemi v občerstvovacím stánku leží vyšklebený Tonda Liebel a že prý ho dostalo slunko. Naordinoval si desetiminutový spánek a moc si pochvaloval, že usnul a hlavně, že se poté probudil odpočatý. Aha. Tak to bych v tomhle vedru určitě nedokázal. Ani usnout, ani vstát. Raději se už nezdržuji a jedu dál, abych to měl za sebou.
Kousek za Trojákem mě předjíždí holka z obří trasy. Okukuji ji s obdivem zezadu a hned mě někdo plácne přes zadek. Liebel! A prý abych přidal. Radím mu, ať si oplácává to děvče, že jede rychleji než já. Já už to na zrychlování fakt nevidím a to přesto, že jsem ještě před chvílí cítil jedinečnou příležitost Tondu porazit. Ve stoupání je však vidět, že jsme oba nyní výklonostně zcela jinde. To asi ten jeho spánek :-). Navíc mě začínají trápit křeče ve stehnech. Ještě mě úplně nehryžou, ale velmi zřetelně jsem je pocítil, když jsem se snažil Tondy držet a po pár km potom i ve stoupání před Pardusem (675 m n.m.). Naštěstí po zvolnění křeče odeznívají.
Předposlední občerstvovačka ve Fryšťáku je obsypána jezdci ze všech distancí stovkaři, ale ještě častěji padesátkáři. Polehávají po trávníku, chladí hlavy vodou a akumulují zbytky sil před závěrečným stoupáním.
Na poslední kopce jsem z minulých ročníků zapomněl. Ale velmi dobře jsem si je teď připomněl. Vždyť tady jsem před pár lety ztratil spoustu pozic v mírném, ale velmi dlouhém výjezdu, který vypadá jako nic, ale sklon určitě má. Navíc na nás nemilosrdně svítí a já se doslova vařím ve vlastní šťávě. Ale tentokráte nepolevuji. Jedu pomalëji, ale vytrvale a hlavně bez přestávky či tlačení. Až na poslední občerstvovačku U Dubu (160. Km). Opět již jen piju – zachutnal mi zázvorový Birell a pobolívající hlava dostává svůj příděl (bohužel vlažné) vody.
Následující stráň jet ani nezkouším a tlačím jako všichni ostatní. Tedy všichni ne, jedna holka ze stovky výjezd dala. Já za chvíli taky, ale pěšky a na klepoucích se nohách.
Ještě že následuje už jen rovinka, menší kopeček a hlavně dlouhý sjezd. Jedu maximum, výhodou je že nemusím šlapat.Stačí nebrzdit. A to já na svém celoodpružeňáku umím celkem dobře. Už v půlce sjezdu předjíždím tu vrchařku. V Žopech se sjezd narovnává a přejíždíme opravdu poslední kopec. Samozřejmě na louce a v plné výhni. Za Dobroticemi přichází panelka a já si sjíždím další a další stovkaře a padesátkáře. Až do zámeckého parku. A tam v serpentinách zdolávám poslední kilometr na trávě a písku. Při finiši cítím opět křeče. V nohách a premiérově i v žaludku. Ale už tu cíl, který projíždím s vyplazeným jazykem, ale s rukama nad hlavou. A všechny bolesti překrývá fantastický pocit: že jsem to dal!
Vítězové a hrdinové v cíli
Osobní (zkrácený) limit se mi pokořit nepodařilo. Ale čas 10:23:55 a 45. místo nakonec beru všemi deseti. Na Tondu mi scházelo 9 minut, na vítězného Honzu Jobánka to bylo o něco víc. Jobr obhájil loňské premiérové vítězství a čas navzdory vedru zlepšil na 07:37:44.6, jen dvě minuty za ním 7:39:44,6 dojel Petr Šťástný, který prý byl v některých úsecích dokonce lepší. No a v kontaktu se udržel i domácí Radoslav Šíbl s časem 7:42:09.
Ženám Obryním vévodila Irena Berková 10:06:52.9, která o 6 minut porazila moji novou oblíbenkyni Johanu Kolašínovou. Třetí bylo ta nejdrobnější ale asi nejbojovnější děvče Lucka Javorová za 10:27:38.9.
Podrobné výsledky naleznete zde: http://www.drasal.cz/vysledky-2015/
Mimochodem, na 115 km zvítězil tradiční KPŽ vítěz Pavel Boudný v čase 04:43:10.4. Pavel prý uvažuje, že by pro změnu příště zkusil Obra. No přes všechny obtíže a bolesti mu to můžu jen doporučit. Stálo to a určitě bude to vždycky stát za to.
PS: Při vyhlašování vítězů najednou slyším potlesk. To zrovna do cíle doběhnul Ocelový letec Jirka Pinďák. Jirka píchnul 2 km před cílem. Díky tomu, že správně vyhodnotil dobu opravy a především díky rychlému běhu, jako poslední splnil oficiální 13 hodinový limit. O 18 vteřin na 113 místě. Jirkovi je 55 let a je pro mě hrdinou dne, přestože ještě dlouho lapal po dechu a ještě delší dobu nemohl pořádně chodit.
Pavel Macháček
foto: autor a Fotogalerie Drásala
