Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání 2015 – někdy se holt nezadaří, 2. část

20.1.2016 06:48

Minule jsme rozjeli vyprávění o tom, jak jsem nastoupil na Loudání 2015. Jak se to vyvinulo dál, je patrné z následujících řádků...

Bookmark and Share

Pátek


Taky že jo. Jasno, na nebi ani mráček. Když jsem projížděl Rejvízem, domorodci měli ještě půlnoc. V osm jsu ve Vrbně – na 160. kilometru. A – jak jinak – samoška právě otvírá. Děcka se cestou do školy stavují pro svačinu, nahřívám záda na slunci...prostě pohoda.

 

Nízký Jeseník je kovbojsko jako když vyšije. Prérie od obzoru k obzoru – krása. Oběd v Malé Morávce – smažený květák – úžasný! Přesto jsem stihl jej vyfotit, než jsem ho zchroupal. Za Valšovem sjíždí trasa k jezeru a pokračuje po modré značce. Přehlédl jsem odbočku doleva do stráně a jel dál. Za chvilku jsem si uvědomil, že jsu mimo, ale nechce se mně sjíždět zpět dolů, tak to vezmu po traverzu doleva. Cesta je tu kvalitní. I automobil projede. Trochu hryže svědomí, že jsem pravděpodobně objel kus humusu, ale jen trošku. S tím se dá žít. Posléze, když jsem se napojil na right trasu, jsem přeci jen užil únavné tlačenky a svědomí se jakž takž uklidnilo. Další studánka u cesty – i tahle je vyschlá.


Pozdě odpoledne v Leskovcu je krámek ještě otevřený. Bezva. Jdu koupit kus sýra. V takovým krámku když je před tebou jeden zákazník, nepočítej s tím, že za chvilku pojedeš dál. A tady jeden byl. Nechává si nakrájet kde co, rozmejšlí se, vzpomíná co ještě koupit, radí se s malým synáčkem ... hrozný. Podařilo se mně se vmísit a k sýru kupuju ještě buchtu a cold cafe na ráno. Ještě polívku a pivo v hospodě, a dnes už nemusím nikde zastavovat.

 

Fotografové tomu říkají bokeh


V Budišově prej dát pozor na trasu. Značka je prej na mapě nakreslená špatně. Čekám, kdy značka někam uhne, a ono pořád nic. Trochu mě to zdrželo. Každopádně mají můj obdiv všichni, kteří dokážou jet podle papírové mapy. V předgpskové éře to bylo pro mě těžký trauma. Probloudil jsem dlouhé hodiny. S gpskou jsu v pohodě.


Slunce se chystá zapadnout za obzor. Vyjel jsem z lesa nad horním koncem dědiny Podlesí a hned doprava prérií k dalšímu lesu. Je čas najít pelíšek. Po tmě se hledá špatně. V tom dalším lese řádili lesáci, ale rovný flíček 2x2 metry se našel. Měsíc září až oslňuje. Temné mručení a chrochtání početné smečky, snad zubři, bizoni, nebo vepři, nenechá člověka v klidu. Blíží se ... sakra ... krouží kolem ... dopr ...


Konečně ráno


sobota


Ten měsíc má tak silné světlo, že nepoznám, jestli se už rozednívá. Vybabrání se ze spacáku je vysvobozením. Obávám se, že se začnu bát v noci v lese. Snídám namazané chleby ještě z domova. V tom vedru byly dobře uleželé.


Zlatá lípa – krásný strom. V roce 1758 tu došlo k vítězné bitvě s Prušákem. Rakouskou armádu vedl populární generál Gideon Laudon. Koukám, že jsu mimo modrou značku, a současně na modré. Toto je to místo, kterým straší pořadatel. Je to dobrý. Nou proublém.

 

Na kopcích je teplo, v dolinách strašná zima. Nemůžu se dočkat, až začne cesta stoupat. Před Lomnicí mě dojel Tonda Vojtíšek. Asi snědl něco závadného před startem v tom motelu, a je mu blbě. Není schopnej něco sníst, tak jede pomalu. Fotím si malebné krávy a Tonda mně trochu ujel. Obchůdek v Lomnici. Tonda jel zřejmě dál, ale já zastavím na snídani.

 

Setkání s Tondou


Za kopcem je další ves s výraznou samoškou - Rýžoviště. Tonda posnídal tady, ale než jsem sem dospěl, je pryč. A znovu do kopce a přes les. Vyjíždím z lesa na louku, na širokou hladkou polňačku ... koukám na modrou značku ... je to dobrý, jedu správně. Tenký drát natažený přes cestu jsem zahlídl na poslední chvíli. Instinktivně hrábnu na brzdy. Kotoučovky okamžitě zablokují kola. Letím přes řídítka přímo na cestu. V tomto suchu tvrdou jako beton. Teď už nezapomenu vyštelovat přední brzdu, aby nebrzdila tak moc. Teorie o tom, že se má brzdit hlavně přední, řadím do kategorie rad, že klíště je potřeba namastit tukem a omrzliny třít sněhem.


Odneslo to levé rameno. I žebra se zdají naražená. Klíční kost je asi vcelku. Snažil jsem se drát zrušit. Přetrhnout se nedá. Vytáhl jsem teda kůly, skryté ve vysoké trávě, a položil drát na zem. Ani nevím, jestli je v něm elektřina. Levačkou nevládnu. Nemůžu se o ni opřít, když se rozjíždím. Nemůžu ji zvednout. Dole u silnice se dal drát vyháknout. Samozřejmě jsem neviditelný drát za sebou nenatahoval přes cestu. Ti kovboji jsou fakt pitomci. Vždyť není problém na ten drát pověsit ňáké pentle nebo petflašky..


Vypadá to, že skončím, nejpozdějc na Pradědu – v polovině Loudání. Projel jsem skrz Rýmařov, a koho to nevidím sedět v hospodě na druhém konci města? Tonda – už po obědě. Mě teprve čeká. Šulánky s makem byly úžasný. Levačku nezvednu ani o milimetr. Musím si ji přenášet pravačkou. Naražená žebra se taky nedají ignorovat.


Tonda přes ten drát taky málem havaroval. Uviděl ho na poslední chvíli, ale ne až na tak poslední, jako já. Nechal ho tak. Dumám, kdyby to u mě neskončilo tak zle, jestli bych ho nechal tak, pro borce, co jedou za mnou, nebo ho odstranil. Kompromis je pověsit na drát hrst trávy, a poslat výstražnou smsku na štáb, aby ji rozposílali jezdcům. Takhle se to řeší na 1000 mílích. To není chyba štábu Loudání, nýbrž těch přede mnou. V následných diskusích kde kdo psal, že na tom místě měl stejný problém.


Tonda je rychlejší a teď ani nemám na to, snažit se jet rychleji. Nemůžu jet ze sedla, problém mám při zastavování a rozjíždění. Jinak se jede v podstatě v pohodě. Vedro je děsný. Tlačenice na Rabštejn únavná. Nahoře je hustě výletníků. Dávám kofolu, ochlazuju povrch těla ve fontánce. Tonda odjel dřív. Stejně bych mu nestačil.


Lesní cesta před Skřítkem, rozdrbaná lesáky, je trochu náročná na techniku jízdy. S bolavou rukou jsem si ji ani moc nevychutnal. Skřítek – mraky lidí, smrad aut, terasa hospody plná, ale Tondu tam nevidím, tak jedu dál. Po několika kilometrech mě dohání, že byl na té terase. Mával na mě, ale já ho neviděl. Není divu. Vzhledem k ostrosti mého zraku byla ta terasa hodně daleko. Až do večera jsme jeli spolu. Teda - nahoru na Dlouhé Stráně jsme vzali do úvahy rychlost posouvání se krajinou vzhledem k výdeji energie, a jdeme pěšky. Tlačenka byla úmorná, ale z fotky dýchá poezie.

 

Poetická tlačenice k Dlouhým Stráním


Jsu grogy, nepochybně z těch bolístek. Ale možná si to jen namlouvám. Že se mně jenom nechce. Vyjíždíme nad les, cesta se trochu pokládá, jenže já už fakt nemůžu. Koukám kolem, kde by se dalo spočinout. Posed - takovej obdélník. Tam se vejdu i vodorovně na délku.

 

“Tondo, já tady končím. Sory. Už fakt nevládzem. Vrchol zmáknu zítra.”
“Ok, zatím...zítra se potkáme.”

 

Nečekal jsem, že odkšírovat kolo a dostat nahoru batožinu a sebe, bude až tak náročné a bolestivé. Ke všemu u žebříku chybí šprušla – naštěstí jen jedna. Zalézt do spacáku, lehnout si ... bolest je strašná, a nedá se jí uhnout. Na nějaké převlíkání není ani pomyšlení. Neleží se mně zrovna nejpohodlněji, ale na změnu polohy nemám psychických sil. Na kole je to pohoda, ale todle ... Dole pod posedem jsem si myslel, že se to do zítřka zklidní a pojedu dál, tak teď není co řešit. Ke všemu pozoruju, že zakašlat je nemožné. Zasmát se – to samé. Momentálně stejně není čemu. Kýchnutí na mě naštěstí neleze. Zítra vyjedu na Praděd, abych měl půl trasy – to už se počítá – a dom! Do 1000 mil se musím dát do kupy!

Neděle


Bolí, bolí ... ani mně nechutná obligátní káva o čtvrté. Na kole si od té bolesti trochu odpočinu. Zvednout se, sbalit měchy, slézt dolů - na ty útrapy nikdy nezapomenu. Konečně na pevné zemi. Teď odpoutat nohy od země – trochu náročnější úkon – a dál už to jede.

 

Domeček pod rybníkem elektrárny pořád stojí a bufet je zřejmě v pohodovém provozu – soudím z cedule u výdejního okýnka. Před zadním vchodem je perfekt bivakovací výklenek za větrem. To se může hodit na 1000 mílích. Nahoře u jezera jsem potkal dva domorodé cyklisty na silničkách. Vyjeli pokochat se východem slunce. Je fakt pěkný.

 

Ranní Praděd


Další trasa – asfaltem až do Koutů nad Desnou. Hned pod vrškem v té ostré točce doprava je bytelný srub viditelný zdaleka. Je to otevřený perfektní shelter. Tonda spal tady s kolemjdoucími turisty. Zrovna balí měchy. Kdybych o tomhle věděl, asi bych se vybičoval dojet večer až sem. Jedu hned dál. V polovině sjezdu měním baterky v gpsce. Tonda u mě zastavuje, ve tváři zděšení. Lekl se, že jsem zase havaroval, když vidí pohozené kolo.

 

Z Koutů je nám souzeno vypachtit nahoru až na Praděd. Převýšení 900 metrů.
Stoupání není nijak strmé, ale stejně jdu více pěšky než jedu. A nikde možnost doplnit vodu, o jídle nemluvě. Až na Švýcárně. Už ju vidím. Poslední metry jsou z kopce. Su tak polomrtvej, že mně nevadí čtvrthodinové čekání na borůvkové knedle. Tonda tu není. Jestli je někde na Pradědu, bude se vracet stejnou cestou až sem, takže se potkáme. Ale možná, že má tak velký náskok, že je už definitivně za Švýcárnou a už se nepotkáme. Za pivo a ty knedle platím 140,- aniž bych hnul brvou. Na to mi nezbývá sil. A ještě 80,- za půllitr radlera a cafe.

 

Švýcárna

 

Nezbejvá, než se znovu vydat na cestu. Tonda nikde. Nepotkal jsem ho ani cestou na vršek Praděda. Až nahoru jedu, aniž bych slezl z kola na nohy. Nicméně tři pěší turisti – Poláci, mě předběhli. Na terase bufíku sedí Tonda. Něco bych pojedl. Na výběr mám párek v rohlíku a pivo. Dobrá, tak obojí.

 

Praděd na dosah


A to je celé. A poslední jsem nebyl. Pepe jel kousek za mnou. Na start se dořítil v poslední minutě, tak jsme se nepotkali. Vzdal před Rýmařovem. Milča – velkej furiant – že to dá striktně non stop, dojel třináctý. Kdesi v polovině trasy s totálně odkrvenou hlavou strašně pobloudil. Ani Martin Vít nevyhrál. Měl velké problémy s defekty a skončil čtvrtý. Ostatně koukněte na výsledky »


Cestu domů jsem zvládl relativně v pohodě. Rentgen říká, že rameno je jen zhmožděné. Zlomená žebra jen dvě. Zakašlat nebo zasmát se je nemožné. Naštěstí vím jak zarazit kýchnutí. Prostě si ucpete nos. Nutkání se vytratí. Do 1000 mil zbývají více než tři týdny. Doktoři říkají, že do té doby budu zahojený. Žebra fakt srostly promptně, ale rameno se hojí zatraceně pomalu. Odhlašuju se z 1000 mil s krvácejícím srdcem. Příští rok – to bude jazda! (Dopustí – li Alláh.)

 

Text a foto - Honza Vlasák

Diskusní fórum pro: "Loudání 2015 – někdy se holt nezadaří, 2. část"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz


Reklama: Praktické láhve na pití botanela ze zdravotně nezávadného plastu


Reklama: Cestovní pojištění Porovnej24.cz