Aktuality

Avšak psaní reportáží zůstalo přetrvávající jistotou, podobně jako chuť závodit a setkávat se s čtenáři mého pravidelného zpravodajství. Několik  náhodných rozhovorů přineslo v loňském roce vítanou zpětnou vazbu publikovaných textů a samozřejmě, že pozitivní odezva je povzbuzením k další práci.

Nicméně, zpět k právě začínající sezóně. Protože jsem v zimním období nezahálel, nebylo na začátku dubna nač čekat. Už v březnu jsem proto netrpělivě prohledával internet a snažil se vymyslet, kde naskočím do závodního kolotoče, který se bude jako každý rok roztáčet na plné obrátky od dubna až do půlky října. Určité zklamání přineslo zjištění, že letos se nepojede můj oblíbený „otvírák“ na Pálavě. Vzápětí jsem však při registraci na Hradecký pohár přišel na to, že organizátoři tohoto seriálu přesunuli datum loňského letního závodu Amix Biřička právě do termínu, který jsem měl zatím volný, tedy na neděli 10. dubna.

A bylo jasno! Zahájení sezóny 2016 v Městských lesích Hradce Králové, této „Mekce“ východočeské cyklistiky, se jevilo jako skvělá volba. Vždyť v okolí rybníka Biřička už jsem absolvoval několik zimních i letních zastávek dnes již neexistujícího seriálu Cyklomaratontour i zmiňovaný Hradecký pohár, takže jsem přesně věděl, co mohu očekávat. Rychlou rovinatější trať, jež neobsahuje žádné technicky záludné úseky, zkrátka výborné místo k převedení schopností nabytých během výhradně silničního zimního tréninku do bikového závodění. Rovněž tak délka trasy čítající 43 kilometrů ve třech okruzích tomuto účelu naprosto vyhovovala.

Těsně před „dnem D“ mě však zradila technika. Při poslední kontrole závodního stroje a pokusu doladit zadní brzdu totálně selhala hydraulika a systém nešel odvzdušnit, ať jsme se snažili sebevíc. Naprosto krizovou situaci v sobotu dopoledne vyřešil až mechanik počernické prodejny Bike ranch (za jehož vstřícnost bych chtěl touto cestou veřejně poděkovat), který nakonec zákeřnou závadu odhalil. Po výměně hydraulické hadice, která se na první pohled nezdála nijak špatná, začalo kolo konečně brzdit a já se mohl začít chystat k odjezdu na Biřičku.

Jenže zákon schválnosti nenechá nikdy nic jen tak. Když už se tedy podařilo odstranit technické problémy, probudil jsem se v neděli do šedivého, studeného a deštivého rána, ač bylo v předchozím týdnu několik slunečných dní a já doufal, že to vydrží i na víkend. Co dodat, nevydrželo…

O moc lepší počasí nebylo ani v Hradci Králové, alespoň že déšť s blížícím se startem ustával. Přesto jsem už po rozjetí vypadal jako bych právě projel cílovou páskou, a přitom zatím nepřišly na řadu žádné lesní pěšinky, jen široké zpevněné cesty. Ale to už nezbýval čas nějak se nad tím pozastavovat, protože se blížil čas startu. Řazení pod klasický nafukovací oblouk vztyčený na okraji lesa poblíž hráze rybníku Biřička, probíhalo v klidu a pohodě nevelkého závodu, jenž měl s ohledem na přibližně stovku účastníku, téměř rodinnou atmosféru. I já hledal známé tváře přátel, které jsem viděl naposledy v říjnu. To se sice zpočátku úplně nedařilo, ale jen kvůli mé nepozornosti, na trati jsem potom zaznamenal několik srdečných pozdravů a samozřejmě také připomínek ke změně dresu.

V půl jedenácté jsme skutečně odstartovali. První úsek závodu vedl po široké cestě nahoru lesem pryč od Biřičky. Tento úsek důvěrně znám z dříve absolvovaných akcí, takže jsem neměl nejmenší problém udržet kontakt se „špicí“. Vzápětí se pokračovalo mírně z kopce zpět k rybníku, (opět mnohokrát projetým úsekem), což však pro tentokrát přineslo výraznou změnu situace. Přes zimu jsem na silnici odvykl zákonitostem závodní jízdy terénem, pročež mě vlastně ani nemělo překvapit zjištění, že všichni jedou přibližně dvakrát tak rychleji než já.

S vědomím blížící se ostré pravé zatáčky poblíž břehu Biřičky, s kořeny a šotolinou, která klouže i za sucha, bylo nutné smířit se s tím, že závod pro mě bude mít vskutku přípravný charakter, než opět vstřebám veškeré nuance bikového ježdění. K tomu se rozbahněná lesní trať výtečně hodila, kluzko a mokré kořeny byly opravdu dobrou připomínkou pozapomenutého.

Po návratu k Biřičce se poprvé projevila „zákeřnost“ trati pro závodníky, kteří měli z loňska najetou trasu Hradeckého poháru. Ta totiž uhýbala z lesní cesty na kořenitý singl, takže jsem se i přes předstartovní varování pořadatele nechal trochu zaskočit, ale včas mi došlo, že musím pokračovat rovně, a ne doleva, jak mám naučené. Ve druhém a třetím kole ale přišla opět změna a popsaný úsek už jsme projížděli, což mě opět překvapilo, avšak obráceně, neb jsem nejspíš při rozpravě nedával pozor a nezaregistroval příslušné informace.

Rozmoklý a rozbahněný podklad zakrátko způsobil i dilema, jestli zahodit brýle, přes které už není vůbec nic vidět. Po mnohých zkušenostech jsem tuto myšlenku vzdal, protože bez ochrany očí pro změnu oslepuje odletující bahno, takže se zdá jako rozumnější neriskovat například odřenou rohovku a doufat ve správný odhad situace, mnohdy spíše po paměti. To se mi také vymstilo po nájezdu do druhého kola, kdy jsem v lehkém stoupání přehlédl mokrý kořen a vyzkoušel si válení sudů v hromadě mokrého listí. Nic vážného se při tom nestalo, místo přistání bylo totiž měkké jako peřina, jen o něco studenější.

Ve druhém kole se ale naplno projevily nedostatky toho, že jsem byl v zimě vyloženě líný vyrazit do terénu a vozil se pohodlně po asfaltu. Bahnitý podklad totiž při delší jízdě vyloženě „tahá“ za nohy a vyžaduje o poznání větší množství sil k vyvinutí rychlosti, než na co jsem na silnici uvykl, i když jsem se snažil do tréninku plánovaně zařadit příslušné intenzity. Po vylíčeném pádu mi proto ujela skupinka, s níž do té doby nebyl problém udržet tempo. Jenže v dohledu se neobjevil nikdo jiný a já pokračoval úplně sám, což přes veškeré snahy způsobilo pozvolné klesání rychlosti.

Bohužel jsem se tak dostal do roztrhané části startovního pole, v níž se jezdci po trase pohybují osamoceně, maximálně ve dvoučlenných skupinkách. A celé druhé a třetí kolo už se situace nezměnila, až na občasné setkání se závodníkem sdílejícím podobný osud. Pokaždé ale někdo z nás nevydržel a po chvíli odpadl.

Dlouhá cílová rovinka následující po jediném rychlejším sjezdu, mě proto zastihla zcela osamoceného. Závěrečný spurt o pozice se tedy jevil jako zcela zbytečný. Přesto jsem na jejím začátku alespoň symbolicky vstal ze sedla a trochu nabral rychlost. Ale přede mnou nikdo, za mnou nikdo, takže šlo opravdu jen o jakousi „morální“ povinnost na konci trochu přidat. Ale osmé místo v nové kategorii, kterou soukromě nazývám „mladší důchodci“ (na Amixu oficiálně Muži II.) nakonec nebylo špatné. V cíli pak vyloženě potěšila wapka, kolo se totiž během závodu proměnilo doslova v kouli bahna, jež by se mi v obývacím pokoji panelového bytu nečistila dobře.

Přes vyloženě pozitivní dojem ze závodu na dobře připravené trati, kterou lze jen doporučit, obzvláště pro roztočení nohou na začátku sezóny, si však nedopustím na závěr jednu kritičtější připomínku. Už během loňského roku jsem se často věnoval úrovni a kvalitě jídla podávaného závodníkům v cíli. Tentokrát k jeho kvalitě bohužel nemohu říci vůbec nic, ale v ohledu jejího zajištění opravdu chválit nebudu.

Snad z důvodu snahy poskytnout určitý komfort bylo jídlo na obvyklý lístek vydáváno v blízké restauraci „Na Biřičce“, jež má mimo jiné poměrně příznivé recenze. To se však při zvýšeném počtu startujících oproti minulému roku ukázalo jako dosti nešťastné řešení. Už při příchodu do přeplněné restaurace jsem byl odbyt s tím, že si mám jít sednout a počkat. Po několikeré marné snaze přihlásit se u zmatené obsluhy, která nejednou ani nevěděla, komu má konkrétní jídlo odnést, a zjištění, že pozdější příchozí, sedící však blíže k výčepu než já, už mají jídlo, jsem se sebral a hladový odešel. Při odevzdání lístečku u východu jsem čekal alespoň omluvu, leč marně. Jediné, čeho se mi dostalo, bylo pokárání, že tam přece nejsem sám.

Možná, kdyby měli závodníci přednost před ostatními, tak bych se jídla dočkal, ale současně probíhaly také objednávky všech dalších příchozích, takže výsledkem byl chaos a nestíhající obsluha. Závěrečné nedopatření tedy zbytečně pokazilo jinak velmi pozitivní dojem z celé akce a lze jen doufat, že při narůstajícím počtu startujících se na příští rok podaří občerstvení účastníků zajistit poněkud pružnějším způsobem.

Ondra Hladík

foto: Jirka Nádvorník