Letos vítr zanesl inspiraci přes hranice na Slovensko a korun je po Česku a Slovensku snad 8. Zejména díky velkému nadšení Rada Tilandyho z Trenčína a Mira Martinčeka z Holubyho chaty na Velkej Javorině vznikla Vrchařská koruna Trenčianska a hned v prvním ročníku je samá inovativní myšlenka.
Jednou z inovací je 72 hodinovka. Poprvé vzniká v rámci korun i nonstop závod přes všechny vrcholy. Trasu dlouhou 378 km s převýšením skoro 14 km obdržíme v gps formátu předem. Podstatné je navštívit 20 krásných vrcholů v předem daném pořadí v poetických lokalitách. Poetických nebo neznámých... Při plánování oplýval trasér i trochou sadismu. Na Slovensku takto vzniká maraton nejdelší svého druhu. Patrně i nejdrsnější. Na trase je vrcholů samozřejmě výrazně více, jakožto i avizovaných 378 kilometrů. To ale není důležité, hlavně když je zážitek silný.
Na start jedu ve středu 14.9. v 20 hodin v Trenčíně. Cíl na Holubyho chatě s limitem sobota do 20 hodin. Na startu potkám 11 statečných. 9 mužů, 2 ženy. Překvapením je, že startovné je zdarma. Toto nulové startovné ale obsahuje zázemí startu i cíle včetně ubytování a stravy zdarma. Hlavní zásluhu má v tomto Miro Martinček z Holubyho chaty, který vše dělá pro radost. V dnešní době ojedinělé, výjimečné, milé.
Na 72hodinovku jsem se domluvil s Jurajem z Horného Srnie. Vyrážíme spolu už ze Sidonie a plán je, že projedeme trasu společně. Jel jsem s ním asi 20 km na Kingovi na Novodubnickém maratonu, jinak ho neznám. Z „Loudalského“ pohledu riziko, ale krásně to klaplo. Ale pěkně po pořádku.
Za světla ještě dojíždíme na místo startu do sport baru. Zde už všichni sedí u předstartovního pivka. Zjeví se organizátoři a osmá se blíží. Obdržíme mapu pro případ ztroskotání a pár informací, které záhy zapomeneme. Fotíme se před reklamním banerem , pár fotek před sport barem, kde už je tma jako v pytli, a duševní otec VKT Rado Tylandy nás vyváží za Trenčín. Zde vyjedeme na hráz a Svaťa Božák zhurta vyráží. Nechceme se s Jurajem nechat zahanbit a šlápneme si, abychom Sváťu dojeli. Brzy nás je ve skupině asi 7. Končí rozbitý asfalt a je tu úzký hliněný singl. Držíme se Svati Božáka. Na první vrchol Hájnica již dojíždíme jen ve třech. Měsíc, rozhledna, pohodička.
První vrchol Hájnica
Svaťa jede na cyklokrosce, má pláště co se používají na Paříž-Roubaix. Svaťo: opravdový respekt. Peklo severu je totiž proti 72hodinovce nová asfaltová cyklostezka. Nechápu, jak si to dojel. Svaťa na to říkal: Vyklepaný jak startka. Svaťa má na kostře rozepsaný časový harmonogram vrcholů a my jsme hned na začátek stáhli 20 minut. Poslední vrchol má napsaný na pátek ráno. Bláhový….
Nebudu předbíhat. Zatím pohodlně míříme k Velkému Lopeníku. První poctivé stoupání. V půlce kopce na nás řvou ožralové. Na Slovensku je státní svátek a tak se slaví. Uděláme jim radost a přidáváme. Velký Lopeník šel nezvykle snadno a my stáhli další minuty ze Svaťova harmonogramu. Malé občerstvení a šlapeme dál ve svitu měsíce. Přejezd na Machnáč po hřebenovce Bílých Karpat pro nás na horáku pohoda, Svaťa jede jako kat. Na Machnáči opět stažených 10 minut z harmonogramu. Z pohodové jízdy nás vyvede sjezd po zelené z Machnáče. První menší kufr, kdy bloudíme mezi padlými stromy. Ale ani když najdeme značku, padlých stromů neubývá. Naopak přibydou ohradníky a z lesa svítí oči statných býků. Vlídně hovoříme do lesa: „Halí belí, kravičky, pěkně ležte….“
Svaťa zůstal na chvíli viset na stromě....
Na Městský vrch nás vyvede pěkná cesta a nahoře nás čeká úžasný výhled na noční Trenčín. Svačinka a opět do sedel k číslu 5. Vlčí vrch. Hřebenovka a na závěr k Vlčímu vrchu sjíždíme (!) po sjezdovce. Kilometry naskakují. Jediné, co chybí je voda a možnost ji dobrat. Točíme se k severu a i k další rozhledně sjíždíme závěr z kopce.
S Jurajem kroutíme hlavou, jak se Svaťa v terénu drží. Občas počkáme, ale moc neztrácí. Na asfaltě zase nemáme šanci my. Respektujeme ale rozdíly a celou noc jedeme ve skupince. Vyprávíme o všem možném a za svitu měsíce pod hvězdným nebem idylická vyjížďka. Jen voda nikde. Teprve v údolí pod Javorníkem na 90. km nacházíme studánku. Tolik radosti z pitné vody. Na Javorníku přeci jen přichází krizovečka, jenže v Sidonii jsem nechal auto. Ve čtyři hodiny ráno jsme už udělali 7 vrcholů, stáhli Svaťův harmonogram asi o 2 hodiny, tak není kam spěchat. S Jurajem leháme vedle auta, Svaťa pokračuje dál nocí.
Ranní pohoda. Jen mohla trvat déle.
Dvě hodiny spánku potěšily. Snídáme vedle kolejí a plni optimismu vyrážíme na Vršatec. Slunce vychází a my jsme stále plni sil. To se má ale záhy velmi rychle změnit. Chvilinku zostra tlačíme kola do sedla po žluté. Čeká nás krásný sjezd. Na louce sice bloudíme. V Červeném Kameni si spravíme náladu v obchodu. Přichází ale další sedlo a další vydatné tlačení do Lednice. A z Lednice? Tlačení, tlačení, tlačení…. Tlstá hora 651 metrů.
Louky za Vršatcem. Orientačně náročné.
Než jsme sem dojeli z Vršatce, tak jsme snad vytlačili 1000 výškových. Jednoznačně nejtěžší vrchol. Jsme nevyspalí, slunce na září nezvykle pálí. Tohle může spravit jen pivko. A pak už je zase líp. Kohútku dáváme ve svižném tempu a hřebenovka nás baví, i když přeci jen absence spánku je znát. Velký Javorník je neskutečně odlehlý. Nakonec ho zdoláváme asi ve dvě hodiny odpoledne. Jestli jsme v noci stahovali Sváťův harmonogram, náhle se vše posouvá. Plány se prodlužují. Kam dojedeme za slunce? Nechtějte vědět jaký byl původní záměr. Ve skutečnosti za světla už ani jeden vrchol.
Hrad Lednica, slunce připíká.
Chytře se stavíme na pivko v krčme v Marikovej, na jídlo v Kauflandu v Púchově, ale stejně se cesta neskutečně vleče. Za Púchovem řeším niterný defekt, na kterém jedu asi 40 km. Dál už to ale nejde. Naštěstí stojíme vedle rodinného domku a teprve v bazénku najdu miniaturní díru.
Velký Javorník. Pohoda, tady jsem skoro doma.
Na Košecký hrad jedeme krásným údolím přes Belušské Slatiny. Ale raději bych volil pohodlnější přímou cestu. Na sedlo Mreznica se motáme mezi býky a slunce zapadá. V gps se dívám na přímku spojující dva body vzdálené 5 km, cesta nikde. Než najdeme Mreznicku, slunce zapadne. Máme chuť na pivko a teplé jídlo. Ale opět nahoru a dolů a pak teprve hrad. Juraj volá kamarádovi, kde bychom se najedli. Prý bude otevřená Homolka. A náhle vše je jinak, vidina jídla nás nabudí. Cesta vede naštěstí po asfaltě a my bušíme za pivkem, za pizzou… žene nás i řev jelenů.
Púchov. Tady je skoro doma Juraj.
Jenže Homolka zavřená a jeleni řvou víc a víc. Vůbec se nám za nimi nechce, srážka s jelenem by mohla mít následky. A někde vzadu v hlavě samozřejmě vidím i tu cedulku o medvědech chodících na Baske. Troubení jelenů je neskutečně blízko, měsíc vytváří strašidelné stíny. Kdyby někdo ještě zabručel, mohl bych zadkem cvakat pětku drát. Malý odpočinek? Tlučeme na hotel, ale správce nás posílá, ať si jdeme po svých. Za bufetem nacházíme přístřešek s krbem. Jeleni se nás přichází podívat na 20 metrů. Když odejdou, slyším jiné funění. To už je medvěd? Jde to blíž. Uf, polovník v kongu. Zatopíme v krbu, vytáhneme si každý jeden stolek ke krbu a pomalu usínáme. Zpočátku beznadějná situace, nakonec luxusní 9hodinový odpočinek s dostatkem spánku v teple. I když nechápu, jak jsme dokázali spát na stolku 80x80 cm.
Homolka. Stůl a zároveň postel.
A co se nám přihodilo dále a jestli jsme stihli dojet ještě v pátek? Tak to příště.
Tonda Liebel
