Při pohledu na několik předešlých ročníků převládají vzpomínky na dlouhé rukávy a návleky přes tretry. Naopak řazení do startovního koridoru v kraťasech je doslova nedostatkovým zážitkem. Počasí je pro každoročně první zastávku Author maraton tour determinující, což přesně vystihuje i krátká pasáž z knihy, jejíž název jsem lehce parafrázoval coby pojmenování reportáže: „Zato počasí tu má význam zcela mimořádný: začínám si uvědomovat, že jsme na něm až fatálně závislí, do značné míry jako každý živý tvor...“.
Nelze než souhlasit! Tentokrát naštěstí déšť zůstal jižněji od Českého ráje, ale hojně využívaná norská předpověď počasí brzy po ránu vyřkla jasný ortel – severozápadní vítr o rychlosti dosahující 9 metrů za sekundu. To je síla, při níž i zkušenějším cyklistům tuhne úsměv na tváři s vědomím, že udržet se ve větší skupině bude nutností. Dojet ztrátu po utržení se v takové situaci mění v utrpení, zpravidla je však zhola nemožné.
Po příjezdu do Branžeže, zhlédnutí čím dál více chátrajícího (kdysi velmi oblíbeného) turistického hotelu na břehu Komárovského rybníka a zaparkování mezi stromy v autokempu, se přes obstojné chladno zdálo, že to s tím větrem snad nebude tak hrozné. Jenže právě les skýtal závětří, jež vyloženě klamalo. Stačilo zajít pro startovní číslo k registraci a pak ještě kousek níž, kde u vody stromy řídnou, a bylo jasno. Foukalo přesně tak, jak meteorologové předpovídali. Na druhou stranu, cyklista musí něco vydržet, pročež nějaké velké rozjímání nebylo na místě, to jsem si radši zašel koupit oblíbený předstartovní párek v rohlíku k blízkému stánku. Ačkoliv je to potravina popírající jakákoliv pravidla zdravé výživy, mě dělá vyloženě dobře. Už loni jsem si říkal, že na párek v rohlíku se prostě vyhrává, takže když ho v zázemí závodu prodávají, nikdy neváhám.
Pekařova brána
Ačkoliv by se mohlo zdát, že všechno běželo podle obvyklého scénáře, už informační email, který dorazil předchozí den, upozorňoval na důležitou změnu. Ta se týkala léty prověřené trasy, jíž pořadatelé zkrátili o čtyři kilometry. Nicméně důvodem nebyla snaha o inovaci, ale technické problémy. Někde v okolí Troskovic totiž došlo k propadu (zpropadené) silnice. Trať se proto letos nepřiblížila na dosah zříceniny hradu Trosky, ale v Libošovicích uhnula vlevo směrem k jiné pamětihodnosti, takzvané Pekařově bráně, kterou jen těsně minula. Poté rovinkou okolo Věžického rybníku, za nímž už začalo známé dlouhé stoupání lesem k Hrubé Skále.
U registrace byla proto ještě vyvěšená mapka upozorňující na změny, což rozhodně nebylo samoúčelné. Mnoho závodníku jezdí do Branžeže pravidelně a trasa se jim doslova vryla do paměti. Stejně tak mně. Nelze proto vyloučit, že bych v Libošovicích zcela automaticky zamířil do Troskovic jako kdysi Libušin bělouš do Stadic. Avšak inkriminované místo pořadatelé dostatečně hlídali, tudíž snad nikdo nezakufroval.
Před startem bylo potřeba ještě pořádně prohřát zimou zatuhlé svaly. Navíc je čím dál patrnější, jak s přibývajícím věkem narůstá doba nutná k tomu, abych se dostal do správného tempa. Zatím to vypadá, že třičtvrtěhodinka je nezbytná, což mě děsí. Jak dlouho se budu rozjíždět za pár let? Po zdolání několika kopců to vypadalo docela nadějně a čas k řazení se přiblížil. Naštěstí mě díky příslušnosti do první vlny netlačil tolik jako všechny s číslem nad 150, kteří se dávno tísnili na lesní cestě od kempu, ale přijet pozdě jsem stejně nechtěl.
Hodinu před polednem jsme tedy vyrazili na trať. Jako vždy se v první části po silnici směrem ke „kopci osudu“, který rozdá karty na celý závod, držel balík pohromadě. Prudká stojka k Mezilesí pak roztřídila první vlnu, a kdo chtěl bojovat o umístění, musel zůstat vepředu. Ačkoliv mi rovinatý začátek nečinil sebemenší potíže, ukázalo se, že zdravotní komplikace, jež mě zlomily po úspěšném startu na Podralsku, přinesly větší oslabení, než bych čekal. I srovnání údajů na Stravě ukázalo nepříjemné zpomalení oproti loňsku.
Za Mezilesím sice tempo opět docela naskočilo, ale to už jsme byli rozsortováni do skupin podle toho, jak kdo první kopec zvládl. A i když to bylo zpočátku po větru, dojíždění dalších závodníků před námi moc nešlo. Podobné trápení jako na začátku přinesla i vrchařská prověrka u hradu Kost, kterou se mi minulý rok naopak povedlo zdolat excelentně. To už jsem začal proklínat všechny bakterie a viry, naštěstí po srovnání profilu pokaždé došlo k poměrně rychlé obnově sil. Přes slabší momenty ubíhal závod hodně svižně a Libošovice přišly na řadu dřív než bych čekal. Zároveň s nimi také odbočka do nové části trasy, která se tak začala stáčet k severu a trochu víc proti větru. To díky dlouhému sjezdu k potoku Žehrovka nebylo příliš patrné a pod Pekařovou branou jsme opět zamířili k východu, takže nám ještě chvíli foukalo do zad.
Ani při cestě vzhůru lesem k Hrubé Skále to nebylo nijak hrozné, ale už při nájezdu na silnici těsně pod hradem o sobě dal vítr vědět. Po chvíli však zase přišly dlouhé lesní úseky chráněné okolním terénem, leč na otevřené silnici od Kacanov k občerstvovačce u Olešnice, přes Žehrov až k rybníku Žabakor jsme si ho užívali plnými doušky. Ještě, že skupina vydržela pohromadě. Samotnému by se mi jeho poryvy zdolávat nechtělo.
U Březiny, kde se uhýbá k jihu po silnici vedoucí souběžně s dálnicí, jsme začali hrát každoročně opakující se hru na to, komu dřív povolí nervy a vyrazí. Je to totiž poslední úsek před závěrečnými kopci pod Drábskými světničkami na Zásadku a Mužský. Všichni obvykle sbírají síly a nikdo se kupředu příliš nežene. Chvíli to vypadalo, že bych to i přes určité ztráty mohl docela zvládnout. Pod mohutnou valečovskou zříceninou ale několik lidí nastoupilo a mě znovu podtrhlo nohy oslabení způsobené velikonočním bacilem. Ke sjezdu přes louku dolů do Branžeže jsem se proto doplazil téměř jako poslední z přibližně dvacetičlenného balíku, což znamenalo ztrátu naděje na dokončení závodu celkově do 50. místa, coby vytyčeného cíle.
Pod kopcem v Branžeži a na hrázi Komárovského rybníka jsem sice ještě vyvinul maximální snahu dorazit alespoň několik nepříliš vzdálených jezdců, ale na to už bylo do cíle málo času. Celkově 56. místo sice není úplně špatný výsledek, ale kýžené mety se dosáhnout nepodařilo, takže pro mě byl spíš zklamáním. Author 50 Český ráj je jeden z prvních závodu, který jsem po svém návratu k aktivní cyklistice absolvoval, a patří k mým srdečním záležitostem, na níž jsem si chtěl dát opravu záležet. Letos to však nevyšlo, no tak snad se mi to povede za rok.
Ondra Hladík
foto: autor, Bike24.cz
