Předchozí citace výstižně charakterizuje kraj, kde se v sobotu 15. dubna jel závod Stevens 50 Podralsko jako první letošní zastávka Galaxy série.
Akce, která je podruhé součástí uvedeného seriálu, se v kopcích nad Osečnou, Hamrem a Stráží pod Ralskem původně konala dokonce dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Zprvu nesl tento maraton název Cyklorájem Podralsko, což také výrazně korespondovalo s nastíněným charakterem regionu. Úzké silničky vinoucí se lesy a po stráních kopců po válce vysídleného kraje opravdu skýtají pocit, že cyklista přijel do země zaslíbené. Jediné, co u některých vyznavačů horských kol v poslední době vyvolává rozpaky, je čím dál vyšší počet kilometrů opravených a nově vyasfaltovaných cest. To je na druhou stranu jistě pozitivní pro obyvatele okolních obcí i rozvoj běžné cykloturistiky.
Charakter trati je ale dobře známý, takže příznivci náročných technických pasáží mohou zvolit jiný závod a pro všechny ostatní je to ideální možnost, jak na začátku sezony roztočit nohy do opravdu vysokého tempa, jak trefně glosoval jeden z bývalých týmových kolegů. Ten totiž nedlouho po startu prohlásil: "dneska se jede fakt Mordor". A měl pravdu!
Start i zázemí byl stejně jako před rokem na okraji Osečné, leč k jedné změně přece jen došlo. Loni pořadatelé závodníky nasměrovali do Čertova žlebu, což se však s ohledem na předchozí prudký déšť neosvědčilo, jelikož se po dvojím průjezdu tímto nedlouhým úsekem všichni proměnili v neidentifikovatelné totálně zablácené zoufalce, na kterých jen sem tam prosvítaly původní barvy dresů. Proto letos trasa vedla přes Náhlov, což na jednu stranu znamenalo vynechání případných bahenních lázní, zároveň však přinesla výškové metry navíc a jeden dlouhý sjezd po polní cestě. Podle reakcí ostatních závodníků se prý jedná o starší variantu trati, což nemohu potvrdit, jelikož jsem se Podralska zúčastnil teprve podruhé.
I když mě přepadaly obavy ze studeného mokrého počasí, jež před rokem provázelo celý závod, do Osečné jsem se dost těšil. Po testu výkonnosti v lesích u Hradce Králové bylo zřejmé, že forma je na cestě. Navíc kraj docela dobře znám a kopce na trase mám, s výjimkou náhlovského stoupání, velmi slušně natrénované, pročež závod představoval naprosto ideální vstup do letošního ročníku Stevens Galaxy série.
Přesto těsně před polednem, doslova na poslední chvíli, hrozilo odstoupení ze startovního pole. Během rozjíždění mě zaskočilo téměř prázdné zadní kolo, a jelikož spoléhám na bezdušový systém, náhradní duši nevozím. Přes včasné dolití latexového tmelu totiž začal nečekaně utíkat vzduch mezi pláštěm a ráfkem. Tudíž nezbývalo, než se pokusit defekt odstranit s pomocí opravného spreje, který vozím přilepený, nebo spíš přimotaný, elektrikářskou páskou k sedlovce.
Zpočátku to vypadalo, že nic nepomáhá, na okrajích pláště se pořád tvořila bílá pěna a já nervózněl čím dál víc, vždyť bylo doslova za pět minut dvanáct. Zadní kolo jsem kvůli tomu nahustil na maximum, co ráfek snese (4 bary), abych měl trochu rezervu, kdyby sprej opravdu nechtěl začít fungovat.
Na trať dlouhou 58 kilometrů (kratší varianta sestávající jen ze zaváděcího okruhu činila 25 km a startovala samostatně) jsme vyrazili v pravé poledne a v první vlně nás naštěstí minulo neustále nervózní brždění a rozjíždění, které mě docela štvalo před rokem. Trasa vede kousek od Osečné přes kopec k zaniklé vesnici Holičky, z níž je dodnes patrných jen několik v pískovci tesaných místností a poté mírným sjezdem po asfaltu až prudké odbočce doleva nahoru do Náhlova. Ač se mi do té doby jelo nadmíru dobře, v táhlém kopci přece jen elitní jezdci ukázali výkonnostní převahu. Na jeho vrcholu u místního kravína jsem je proto sledoval už jen zpovzdálí.
A v Náhlově přišla na řadu další prudká stojka, na níž navázalo avizované dlouhé klesání přes Těšnov až ke křižovatce s opačným koncem Čertova žlebu. V tu chvíli jsem začal litovat přílišné opatrnosti a naprostého přehuštění ucházejícího pláště. Na asfaltu to nijak zvlášť nevadilo, ale při svižném sjezdu po štěrko-šotolinovo-prašné cestě se ukázalo jako fatální chyba. Zadní kolo odskakovalo doslova jako zběsilé, takže stroj chvílemi nešlo udržet ve směru. Důsledkem zbytečných obav byly největší ztráty z celého závodu, které jsem musel paradoxně dohánět v navazujících dlouhých kopcích. Ty mám naštěstí obstojně natrénované, takže jsem věděl, co mě čeká.
Sjezd se mi tedy podařilo bez úhony přežít. Po něm přišla na řadu občerstvovačka u Čertova žlebu, kde jsme v prvním okruhu uhýbali doprava po již osvědčené trase nahoru k místům, kde bývala obec Dolní Novina, dále okolo Stohánku na Hamr a k cíli prvního kola u Osečné. Po nájezdu do druhého delšího okruhu se někteří spoluzávodníci začali děsit dvou úvodních kopců. Před odbočkou k Náhlovu se proto malá skupinka začala ještě více drolit a bylo patrné, že nově přidané výškové metry si vybírají svou daň.
To se mě naštěstí netýkalo, naopak se mi povedlo rozjet nohy do vrchařského tempa, které znám z předchozí sezóny, takže zbývalo dost sil i na konverzaci. Obrátil se na mě totiž další závodník s dotazem, jestli náhodou nepíšu reportáže na Cykloserver. Po souhlasné odpovědi mě potěšil ujištěním, že je jejich pravidelný čtenář (tímto jej také srdečně zdravím). Držet krok se nám dařilo až k občerstvení, které bylo těsně před dalším dlouhým kopcem k vrcholu Hřebínek (408 m. n. m.), kde opět přišla ke slovu moje rodící se vrchařská forma. Navíc jsem si trochu naivně myslel, že na následující dlouhé silnici svažující se k rybníkům u Hvězdova přijde na řadu odpočinkovější jízda, pročež mi přišlo zbytečné nějak šetřit silami.
Že to byl omyl, mi došlo vzápětí. Na náhorní planině totiž začal foukat protivný vítr od západu, takže namísto kýženého oddechu přišla na řadu hrubá dřina a trochu marná snaha ve dvou dorazit čtyři jezdce před námi (mezi tím mě na vrcholu stoupání dotáhnul další závodník). Až teprve pod Stohánkem se spojenými silami podařilo docvaknout nevelkou skupinku, jež chvílemi vypadala, že definitivně ujede. Poté vedla trasa stejně jako v prvním kole na cyklostezku k Hamru a po ní až do cíle.
Rozjíždění na závěrečný spurt začalo nečekaně brzy, i když už na dohled Osečné. Ačkoliv mě nástup trochu zaskočil, naštěstí se mi podařilo zůstat ve skupině. Jenže v jedné z posledních zatáček z polní cesty vpravo k cíli jsem v zápalu boje podcenil ošemetné jízdní vlastnosti nově testované pevné karbonové vidlice, takže mi v ostrém náklonu ustřelilo přední kolo a já se poroučel k zemi. Naštěstí bez větších následků, jen tvrdě naražená brada docela bolela. Už to však bylo jen kousek pod nafukovací oblouk s časomírou, takže nečekaný pád neznamenal žádné větší ztráty v pořadí, jen mi znemožnil bojovat na pásce o výsledek.
Povedená sobotní rychlovka skončila, a i když mírně natlučen, měl jsem velkou radost. Dobře zajetý závod a výrazné zlepšení oproti loňsku je dalším důležitým krokem na cestě letošní sezónou. Navíc přes to, že je duben a od počasí lze očekávat téměř cokoliv, začalo pršet až po příjezdu do cíle.
Ondra Hladík
foto: autor a FB Galaxy série
