Navíc budou v městských lesích bikeři měřit síly ještě na Nova cup Metaxtren Hradec Králové koncem dubna a Bikero cyklomaratonu začátkem června. Cyklistům z východočeské metropole lze zkrátka jen závidět.
Ale to už bychom předbíhali v čase. Proto zpět na počátek dubna a k závodu Amix Biřička. Jak napovídá název, start byl již jako tradičně na hrázi stejnojmenného rybníka, leč organizátoři neusnuli na vavřínech, takže místo aby zopakovali osvědčenou trasu, připravili pro letošní sezónu několik změn, které byly vyloženě ku prospěchu.
Není totiž úplně jednoduché na poměrně malém území doslova namotat dvacetikilometrový okruh, který bude zábavný a jezdivý. Proto také nedlouho před startem odpracovali nejednu brigádnickou hodinu s cílem zprůjezdnit malý tunýlek pod brněnskou silnicí. Námaha to určitě byla pořádná, ale výsledek je vyloženě pozitivní. Za prvé se trať protáhla o nové úseky, což umožnilo zmenšení počtu okruhů při zachování počtu kilometrů, za druhé pak mírně adrenalinový podjezd silnice představuje opravdu zajímavé zpestření závodu.
Ačkoliv se na rozdíl od loňského roku, kdy bylo mokro, blátivo a zima, letos počasí vydařilo, vyrážel jsem do Hradce Králové s poněkud nejistými pocity. Fiasko, které mi přinesl začátek sezóny v Morkovicích týden před tím, mojí bojovou morálku vyloženě podkopalo. Nepomáhalo ani vědomí, že předchozí problémy vycházely z nečekaných zdravotních problémů, nikoliv ze špatné přípravy. Na startovní čáře mě tentokrát nedoprovázel obvyklý humor, jen jsem nervózně přešlapoval a nejistota ohledně výkonu rostla.
Úvodní stoupání po cestě nahoru od Biřičky jsem proto absolvoval doslova na jistotu a s rezervou sil bez většího snažení cpát se dopředu. Přesto se mi podařilo nahoru vyjet na konci první velké skupiny, nebo spíš kousek za ní, což bylo poměrně pozitivní zjištění. Během sjezdu zpět k rybníku se začal peloton ještě více rozpadat, špice rychle mizela za četnými zákrutami klikatice hradeckými lesy. Jako jediná správná taktika se mi zdálo zůstat pevně zachycen v nebližší skupině a sledovat, jak to pojede. Nohy pozvolna nabíraly tempo, což mě ale prozatím nezlákalo k nějakému razantnějšímu jednání, s výjimkou dotažení několika jezdců kousek před námi.
Je třeba říci, že trasa závodu vede, až na několik málo míst, stále lesem bez větší možnosti nějaké zásadní orientace pro neznalé terénu. To trochu znesnadňuje také psaní reportáže, která by si kladla za cíl podrobně ji popsat. V paměti tak utkví jen několik výraznějších bodů, jako například hrubými kameny dlážděný přejezd potoka, který nese stejné jméno jako nedaleký rybník. Bezpochyby ale také novinka letošního ročníku, avizované podjezdy hlavní silnice. Ten první nebyl až tak překvapivý, projíždělo se prostorným tunelem, který jen malinko znesnadnilo koryto dalšího potůčku. Zato návrat zpět na původní trať po několika kilometrech nové části trati stál docela za to.
Mírné klesání loňským listím zasypanou lesní pěšinou znovu přivedlo jezdce zpět k silnici, což vyvolalo správný dojem blížícího se druhého tunelu, přesněji tunýlku. Zprvu však nebyl vůbec vidět a teprve po výrazném přiblížení přišlo zděšení. Náhle se totiž zjevilo místo, které vypadalo, že jím cyklista vůbec nemůže projet. Vypadalo to, že jeho výška je asi tak půl metru. Teprve po další pravotočivé zatáčce byl patrný čerstvě vykopaný hlubší vjezd, což ale napoprvé úplně neuklidnilo. Navázal proto rychlý nádech a výdech kvůli zklidnění, sklonění skoro až k řídítkům a s chladnou hlavou svižně do tmy. Ještě, že alespoň šířka byla na první pohled dostatečná. Nakonec to však nebylo zdaleka tak hrozné, jak se zdálo v první chvíli.
A pak se pokračovalo cesta necesta, kořen nekořen, lesem až na jeho okraj u chatové osady poblíž Roudničky. To už se blížil konec prvního okruhu, bylo ale ještě potřeba projet okolo rybníku Cikán, na což navázala delší stoupání místy, o nichž turistická mapa říká, že nesou pomístní název „Stará paseka“. Na první pohled to sice nejsou nijak prudké kopce, ale v závodním tempu umí pěkně zatahat za nohy a zároveň vyvolávají pocit, že to prostě nejede.
V celém popsaném úseku od tunelů jsem se držel v pětičlenné skupině a rozvažoval, jak pojedu druhý okruh. Prozatím vyhrálo strategické vyčkávání, jež mi vydrželo ještě při průjezdu cílovým prostorem u Biřičky. Až do té doby nikdo z nás neměl nejmenší tušení, na kolikátém místě vlastně jedeme. Teprve ve stoupání lesem od rybníka přišla důležitá vzpruha, když se mi dostalo informace, že moje pozice je okolo čtyřicátého místa. V tu chvíli došlo ke změně taktiky a stanovení nového cíle. Ujet ostatním a skončit do čtyřicítky. Ještě na takzvaném „hradeckém rock´n´rollu“ (krátký úsek po úzké pěšině přes kořeny po břehu Biřičky) jsem ale byl na poslední pozici, sledoval ostatní a vyčkával.
Vhodná příležitost přišla až po dalším projetí širokým tunelem do vzdálenější části závodu. Náhle se mi totiž zdálo, že skupina, v níž se nacházím, nějak ztrácí, tempo, navíc se blížil další sjezd, což mi utkvělo v paměti z prvního kola. Zkrátka ideální okamžik! Vypadá to jednoduše, založit pilu, roztočit, vystřelit kupředu. Ne vždycky to vyjde, ale já měl tentokrát štěstí. Nikdo za mnou nevyrazil a mezera se zvětšovala. Za neustálého samovyhecovávání, které mělo převážně nepublikovatelnou formu, jsem proletěl nízkým tunýlkem, tentokrát bez většího přemýšlení a řítil se dál.
Chvíli trvalo, než zaostávající skupina zmizela za četnými zatáčkami. Úlevu v tempu to však neznamenalo, základní povel „makej – ujeď“ se pouze změnil „makej – přece tě nedojedou“. Druhý okruh se tak proměnil v jednu rozostřenou zelenou lesní šmouhu prokládanou ohlížením za sebe. Sem tam se prokmitlo povědomější místo, obzvláště závěrečná stoupání o sobě dala vědět velmi znatelně. Ale pak už přišel cíl a skvělý pocit, že jsem dokázal naložit soupeřům. V první moment nebylo až tak důležité celkové umístění, ale vzpruha, kterou mi to přineslo po neúspěchu na Moravě. Ale i výsledek nakonec potěšil, 9. místo v kategorii představuje pozitivní vývoj na začátku sezóny.
Celkově mě letos Amix Biřička bavil ještě o něco více než loni. Částečně za přičinění pořadatelů, kteří se postarali o prodloužení trati spojené s průjezdem zajímavými úseky, částečně pak i bez jejich přispění, čímž myslím slunečné a teplé počasí, jelikož loni mě v cíli roztřásla zima v promočených zabahněných dresech. Škoda jen, že alespoň do mého odjezdu nebylo zprovozněno mytí kol, jež se mělo opět nacházet za restaurací Na Biřičce, kde jsem alespoň zahnal hlad těstovinami s kuřecím masem.
Ondra Hladík
Foto: autor, Hradecký pohár, numinek
