Aktuality

Jednalo se již o šestý ročník a já jsem se účastnil třetího. Poprvé v roce 2013 a pak v loňském roce. První účast byla v mých bikových začátcích, takže spíše než o dobrý čas šlo vyzkoušet si takto dlouhý závod. V loňském roce již byly mé ambice vyšší, čemuž  odpovídal i výsledek, kdy jsem nakoukl do první stovky. A to navzdory tomu, že jsem přibližně posledních 6 km jel na prázdném kole! Defekt takto ke konci je, slušně řečeno, k naštvání, proto jsem věřil, že se nic podobného nestane. Jak jsem se ale mýlil…!

Jak se den závodu blížil, mé těšení se a očekávání narůstalo. Byl to již můj čtvrtý závod sezóny a po posledním závodě na KPŽ Mladá Boleslav jsem si docela věřil. Příznivé bylo i počasí, a teploty v předzávodním týdnu spíše připomínaly léto než jaro. Trochu mě děsila předpověď, která na sobotní klání slibovala poměrně značné ochlazení a zataženo s možnými pátečními bouřkami. Obával jsem se, že v případě slibovaných dešťů se jinak celkem příjemná trasa promění v blátivé peklo! Naštěstí se toto nestalo a já osobně jsem žádný déšť v Praze či okolí nezaznamenal. Toto potvrdili i týmoví kolegové, kteří se dostali do cíle, že trasa byla víceméně až na pár míst suchá.

Letošní ročník se nesl ve znamení několika změn. Jednou z nich byla rekonstrukce parkovací plochy před Galerií Butovice, což jsem zjistil až na místě. Při příjezdu Jeremiášovou ulicí mě jeden z pořadatelů zastavil s tím, že mám auto nechat tam. Zde jsem se tedy dozvěděl o dočasném omezení z důvody stavby. Toto však nepředstavovalo žádný velký problém, byl jsem přibližně půl kilometru od zázemí a startu. Po vyřízení nezbytné registrace jsem se s kolegou vydal na předzávodní vyjetí, kdy jsme projeli úvodní i konečnou částí trati. Poté již přišlo samotné řazení na start a očekávání tradičního výstřelu. Počasí vycházelo dle předpovědi, bylo zataženo, lehký vítr, ale bez deště, takže myslím, že pro závod příjemné podmínky. V koridoru jsme si ještě popřáli hodně štěstí, hlavně návrat do cíle ve zdraví a bez defektů.

Ve dvanáct hodin přišel startovní výstřel a tak se první vlna bikerů vydala na cestu. Celkem se startovalo ve čtyřech vlnách, což činilo 1811 přihlášených závodníků. Start byl od uvedené Galerie Butovice, kdy se tento rok startovalo za galerií a první metry tedy vedly opačnou stranou, než předchozí ročníky. Tento start je vždy slavnostní, jede se poté za zaváděcím vozem a pravý závod začíná zhruba po třech kilometrech v Novoveské ulici. Nicméně již od počátku se každý snaží si vydobýt co nejlepší pozici. Zmíněný „opravdový start“ začíná pod kopcem, takže úvodní kilometry startovní pole pěkně natáhnou. Kopec není příliš prudký, nicméně je táhlý a poměrně dlouhý, závodníky tedy stojí poměrně dost sil.

I já jsem se ze začátku snažil držet tempo s úvodní skupinou a jelo se mi docela dobře. Bohužel nedlouho po najetí na uvedený kopec slyším za mnou někoho volat: „Máš nějaké měkké kolo!“ Podíval jsem se tedy dospodu a zjistil jsem, že moje zadní je poloprázdné. V tu chvíli jsem zastavil a cítil bezmoc. V duchu jsem si říkal: „Už zase! To snad není možné!“ (napadali mě samozřejmě i jiné, peprnější výrazy, které však nejsou publikovatelné!;-)). Snažil jsem se tedy duši nejprve spravit sprejem v bombičce, což se minulo účinkem. Poté tedy nastala výměna duše, ta skončila neúspěchem kvůli nefunkční ruční hustilce. Tou dobou už jsem byl mimo kolem deseti minut a řešení defektu bylo nereálné. Smířil jsem se tedy s tím, že závod pro mě končí...po přibližně čtyřech kilometrech! Sledoval jsem tedy ostatní závodníky, jak míří do kopce a já pěšky z kopce. Na úplném chvostu startovního pole jsem potkal pána, který mi poskytl svou ruční hustilku, díky které jsem kolo dofoukl a mohl tak alespoň dojet zpět do místa zázemí a nemuset tlačit! Tímto bych chtěl dotyčnému ještě jednou poděkovat.

Mé závodní zážitky z tohoto ročníku Bike Prague jsou jen chvilkové. Zdá se, že tento závod mi není souzen. V loňském roce defekt těsně před cílem, letos hned po startu. Co je vlastně horší? Nemohu se tedy podělit o zážitky z trati, které jsou jinak velmi pestré. Specifikem tohoto závodu je to, že člověk si až na trase může vybrat, zda pojede dlouhou 65 kilometrovou  trasu nebo se spokojí jen s kratší variantou v délce 35 kilometrů. Můj plán byl jet delší trasu, kterou jsem absolvoval i při svých předchozích účastech. I přes prvotní zklamání z tak brzkého konce závodu jsem však nechtěl mít zkažený zbytek dne, šel jsem proto fandit ostatním při příjezdu do cíle. Je to zase jiný zážitek a i když nechtěný, má svá pozitiva. V prostoru cíle jsem vyhlížel zejména týmové kolegy.

Co se týče nepříjemného zážitku s defektem, nebyl jsem v týmu jediný, komu závod nevyšel dle představ. Týmový kolega, který vyrazil na kratší trasu, byl spolu s dalšími závodníky ve skupině v jednom místě poslán organizátorem chybným směrem, což zjistili až po několika kilometrech. Místo 35 měli tito bikeři najeto 47 kilometrů, bohužel však nemohli být klasifikováni. To je také velmi nepříjemné, bohužel lidské chyby se stávají. Co je však na této věci pozitivní, je fakt, že dotyčným závodníkům bylo slíbeno navrácení startovného, což považuji ze strany organizátorů za příjemné gesto.

V cílovém prostoru se tedy nejprve objevovali závodníci z kratší trati, ale já jsem si počkal i na příjezd těch nejlepších z trasy delší. Absolutními vítězi závodu se na delší trati stal Lukáš Hofman ze Ski a Bike Centrum Radotín, kratší se stala kořistí Martina Pecha z BTK Eurobike Praha. V letošním ročníku jsem tedy zažil něco jiného, mohl jsem být v roli diváka, i když neplánovaně. To je však život a je třeba se dívat i na horší věci pozitivně. Věřím však, že další závody pro mě budou úspěšnější a budu je moci celé absolvovat v roli jezdce. Uvidíme za týden na Králi Šumavy, na který se již moc těším;-)
 

Petr Šmíd