Aktuality

Účastníci těchto závodů se sjíždí za mlhavého rána k Sokolovně ve vesničce Jedomělice. Při pohledu na vybavení a oblečení mých soupeřů se považuji za účastníka „druhé ligy“ a mé cílové umístění tipuji někam na chvost startovního pole. Přesně v 10:00 hodin se ozval startovní výstřel a celý více než dvěstěčlenný peloton se dává do pohybu. Máme před sebou 75 kilometrů dlouhou trasu. Ti neduživější mohli zvolit trasu krátkou, která je 45 kilometrů. V hlavě mi zní kamarádova slova, která pronesl po dojezdu loňského ročníku „Chtěl jsem si koupit nový kolo. Seru na to, koupim si motorku.“ S vypůjčenou cyklistickou přilbou a protekčním startovním číslem 8 vyrážím na trať. Taktiku jsem si stanovil jednoznačně a stručně. „Budu se celou dobu držet v závěsu za prvním jezdcem a v cílové rovince ho s přehledem předspurtuji.“ První desítky metrů vedou ulicemi Jedomělic, aby se startovní pole mohlo patřičně roztáhnout. V těchto chvílích je třeba mít se na pozoru, aby mě nějaký závodník nesrazil. Nebo já jeho. Sil mají všichni dostatek a tak každý předjíždí každého. Ti natrénovaní předjíždějí nenatrénované a ti jim předjetí okamžitě vrací zpět. Asi po dvou kilometrech opouštíme asfalt a začíná terén. Míjím Davida, který už teď má první defekt, píchnul a musí lepit. Ještě jednou se vracíme do prostoru startu, abychom vzápětí vjeli do lesa mezi stromy na úzké lesní pěšinky. Pozvolna se začíná oddělovat „zrno od plev.“ Nejkvalitnější zrno je daleko přede mnou a šlapu ze všech sil, abych se nezařadil mezi plívy. Jenom bacha, abych nepřepálil začátek. Pozor padlý strom přes cestu. Asi po třinácti kilometrech nás trasa přivádí zpět do Jedomělic, kde pořadatelé připravili diváckou lahůdku – přejezd valníku s výjezdem a sjezdem po prknech jako do kurníku. Přišly se podívat snad celé Jedomělice. A je se na co dívat, protože „držkopádů“ je požehnaně. Definitivně opouštíme na dlouhé kilometry civilizaci. Trase vede po lesních cestách, pěšinkách a někdy i mimo ně. Po asfaltu jen tak trochu, abychom věděli, že existuje. Další lahůdka je připravena přibližně na dvacátém kilometru – Hrádeček. Stoupání lesním svahem. Je to zhruba 100 až 200 metrů dlouhé a jet se to zaručeně nedá. Napadané listí pod nohami klouže. Závěrečné stoupání je tak kolmé, že je na zemi natažené lano, kdyby ho chtěl někdo využít na přidržení.  Házím kolo na rameno a s vypětím všech sil stoupám pozvolna vzhůru. Řídítka mě párkrát bací do huby, ale zvládám to. „Horskou ferratu s kolem na zádech jsem ještě neokusil.“ Na následující občerstvovací stanici mají i pivo a rum. Každému podle chuti. Na dvacátém sedmém kilometru je připravena další zkouška odolnosti – kopec zvaný Úchyl. Historie se opakuje, kolo na rameno a vzhůru listím do kopce. Srdce mi tluče někde v krku, ale na řidítka si tentokrát dávám pozor. Diváci povzbuzují, občas si do nás i vtipně „rejpnou.“ Blíží se nejvýše položený bod celé trasy. Občerstvovací stanice v lese nad Kalivody. Je to něco přes 500 metrů nad mořem. Cestou k ní v mírném táhlém stoupání po štěrkové cestě na mě padá krize stejně jako v loňském roce, z kola ale neslézám a zuby nehty šlapu dál s vidinou doplnění energie při občerstvení. Zatímco se láduji hrozinkami, banány a iontovým nápojem, dozvídám se, že David už píchnul celkem třikrát a je někde hodně v zadu. Dojeli mě kámoši Šelda s Mazanem. Společně stoupáme loukou po jakési koňské stezce, koňská kopyta tu nechala takové díry, že to je o překousnutí jazyka. Stoupání je zakončeno dalším prudkým výstupem. Ten by se sice jet dal, ale tak pomalu, že když slezu z kola a potlačím, bude rychlost téměř stejná a navíc si protáhnu i jiné části těla než při šlapání. Na další občerstvovací stanici ve vesnici Milý téměř nestavím, krize je zažehnána. Se Šeldou a Mazanem postupně předjíždíme soupeře, kteří jsou na tom o poznání hůře než my. Mlha už dávno zmizela a slunce nemilosrdně svítí. Poslední ostré stoupání jsme právě vytlačili. Nejhorší máme za sebou. Do cíle zbývá zhruba třicet kilometrů. Pár stoupání nás ještě čeká, ale ty už jsou celkem v pohodě. Svištíme si to lesem chráněnou krajinou oblastí Džbánsko, slunce svítí, kilometry rychle ubíhají. Mám pocit, že sil mám na rozdávání. Prostě pohoda. Jenomže tenhle pocit bohužel za chvíli skončí. Použiji trošku upravený citát z filmu Pupendo. „Kamení je svinstvo a kameny jsou svině.“ Na jeden takový jsem najel a prorazil si přední duši, jsem bez vzduchu. Celé dva roky jsem neměl defekt a teď tohle. Pohybuji se odhadem někde kolem čtyřicátého místa, do cíle zbývá dvacet kilometrů a já musím „kurva“ píchnout. Než vyměním duši, předjíždí mě kde kdo. Nějak to na mě padá. Mám pocit, že místo helmy vezu na hlavě cihlu a na stehnech mám přivázané pytle s pískem. Vyrážím zběsile dál, abych alespoň někoho dohonil. Poslední občerstvovací stanice. Chvíli po ní se kolem mě v jednom ze stoupání prožene s hlasitým pozdravem David a zmizí za horizontem. Pachtím se dál a v hlavě se mi honí myšlenka „Tak to je docela nářez, třikrát píchnul a ještě mě předjíždí.“ Vypotácím se na horizont a co vidím? Davida. Klečí na mezi a lepí duši – po čtvrté v tomto závodě. Tak to je fakt smůla. Do cíle zbývá zhruba deset kilometrů. Trasa se napojuje na silnici, po které dorazíme až téměř do cíle v  Jedomělicích. Zbývá poslední stoupání, ale to jsem myšlenkami příliš napřed. Před vesnicí Pozdeň mám znovu prázdné přední kolo. Podařilo se mi opět píchnout. Náhradní duši už nemám a tak musím lepit. Pospíchám. Duši chvatně pumpuji jen tak na půl, do cíle zbývá takový kousíček, že to musí stačit. Rychle upínám kolo do vidlic a jedu dál. Předjíždí mě chlápek a já nejsem schopen držet jeho tempo ač se sebe víc snažím. Pokládám si otázku „Proč?“ Odpověď je jednoduchá. „Protože jsem tele.“ Jak jsem pospíchal, nasadil jsem ráfek špatně a teď mi za jízdy škrtá o brzdu, že se téměř nechce točit. „No tak to bych si dal facku.“ Poslední stoupání, poslední terénní vložka na které předjíždím človíčka, který mele z posledního a je tu cíl a s ním i skvělý pocit, že už to mám za sebou a že už nebudu muset šlapat. Teď už mám před sebou už jenom koupel, gulášek a pivíčko. Zatímco přijíždějí do cíle poslední stateční jezdci, kteří ani nepomysleli na to, že by mohli vzdát, probíhá vyhlašování vítězů jednotlivých kategorii. Poté následuje losování tomboly o jednotlivé dary od sponzorů. Pro zvídavé je připravena téměř dvouhodinová beseda se svérázným cestovatelem Honzou Tajčem o jeho cyklistickém putování napříč Asií. Následuje grilované prasátko a pak? „Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli…….“ A za tohle všechno patří pořadatelům ohromný DÍK, protože to byla skvělá akce se vším všudy, i počasí si dobře objednali. Co zbývá říci závěrem? „Že příští rok pojedu znovu, protože není důležité zúčastnit se, ale vyhrát.“ A úplně na závěr jeden anonymní rozhovor zachycený na trati:-„Ty si píchnul? Chceš pomoct?“-„Víš, já sem docela rád, že sem píchnul.“-„Chceš to teda zalepit?“-„Hele, jestli mi na to kolo šáhneš, tak ti zlomim ruku!“ Výsledky závodů a další info najdete na www.presdvakopce.wz.cz