Aktuality

Do Olomouce jsme přijeli již dopoledne. Na fotbalovém stadionu jsem si vyzvedla startovní číslo a nezbytnou ledvinku (už máme doma čtyři, asi budu muset někoho podarovat). Oficiální start maratónu se konal na Horním náměstí před olomouckým orlojem. Náměstí bylo plné lidí, a to nejen závodníků a stoupenců cyklistiky, ale rovněž příznivců Olomouckých tvarůžek. Ty měly v sobotu na náměstí své slavnosti.   Zařadila jsem se asi doprostřed téměř pětiset členného startovního pole. Jednu hodinu po poledni bylo odstartováno. Kamenné kostky a startovní nervozita se postaraly hned v první zatáčce o několik kolizí a pádů. Naštěstí jsem si dala pozor a do žádného z nich jsem se nezamotala.   Po výjezdu z města na nás čekalo kolem deseti kilometrů převážně asfaltových cest, takže bylo dobré se před protivětrem schovat do balíku dalších cyklistů. Teprve pak se najelo do terénu. Na start se kromě známých závodníků postavil i hokejový brankář Dominik Hašek. Předjela jsem ho asi na desátém kilometrů, což okomentoval slovo „Předjela mě ženská!“ „No a!“ na to já.   Roviny vystřídaly první kopce a sjezdy. Na 34 kilometru měla být občerstvovačka. Před ní mě však čekalo nepříjemné překvapení. Cesta vedla kolem řeky a najednou vidím mlíko, které míří přes řeku na druhý břeh. Proč tak divně označují trať, napadlo mě. Když jsem přijela blíž, došlo mi to. Brod! Přibrzdila jsem na břehu a hledala cestu kudy vjet do řeky a přejet ji. Okolo stojící diváci na mě volají ať slezu z kola, že musím tlačit. No to snad ne! Nic jiného však nezbývalo. Tretry plné vody a maratón teprve v polovině. Aby toho nebylo málo, tak jsem při vylézaní na protější břeh uklouzla na mokrých kamenech a rozsekla si koleno. Prostě šikovnost sama. Nakonec, abych vůbec vylezla na břeh, mi museli s kolem pomoci okolo stojící lidé. Hned za brodem byla občerstvovací stanice. Napila jsem se, do kapsy vložila dva banány a s mokrými tretrami jsem vyrazila dál směrem k hradu Šternberk.   Po několika kilometrech jsem dostala hrozného hlaďáka. Vzpomněla jsem si na dva kousky banánu. Ihned jsem snědla první. Do druhého kousku jsem však sotva kousla a zbytek mi upadl. Prostě se opět zadařilo. Přede mnou se objevil dlouhý výjezd a na něm spousty tlačících závodníků. Nesmím slézt z kola, opakovala jsem si v duchu. Tlačit kolo je pro mě hrůza a utrpení, raději šmidlat zbabělce a nejlehčí převod. Bojovala jsem relativně dlouho, ale stoupání mě nakonec přece jen udolalo a nezbylo mi nic jiného než jít vedle kola. Klesání střídala stoupání, ale jinak terén nebyl extrémně náročný.   U druhého brodu, který na nás čekal, jsem se již nedala diváky přemluvit a potok jsem na kole přejela. Je pravda, že to bylo mnohem jednodušší než u prvního brodu. Příjezd k druhé občerstvovačce mi připadal nějak známý. Pak mi došlo, že jsem v Poslechově nedaleko Hluboček, kde se na konci prázdnin pravidelně jezdí jeden ze závodů SME Cupu.   Po padesáti pěti kilometrech jsme se rozloučili s terénem a po stejné cestě jako na začátku maratónu jsme zamířili do cíle. Při jednom z ohlédnutí jsem za sebou zaregistrovala ženu. Nechtěla jsem riskovat možnost, že se jedná o juniorku, a proto jsem zalehla za řídítka a zrychlila. Samotná a proti větru, nic příjemného. Naštěstí mě po čase dojela skupinka mužů, se kterými jsem se domluvila na střídání. První střídání – rychlost stále něco přes třicet, druhý muž a najednou jedeme sotva kolem dvaceti kilometrů v hodině. Přece se ještě v závěru nenechám předjet. Jdu do čela a zrychluji. Po chvíli však zjišťuji, že jsem opět sama. Proti větru se mi však samotné jet nechtělo, a tak jsem zvolnila a počkala na ostatní.   Do cíle jsem dorazila po více než tří a půl hodinách. Čas nebyl moc oslnivý, ale na druhé místo mezi juniorkami to stačilo. Ještě jsme počkali na vyhlášení výsledků a pak již autem domů.   Veronika Fojtíková