Aktuality

Cesta a přípravaNa start do Teplic nad Metují ležící v poněkud odlehlém Broumovském výběžku na severovýchodě čech jsem se tentokráte vydal s manželkou Hankou. Páteční předvíkendová cesta autem z Prahy přes Hradec a Náchod byla v kolonách nekonečná. Díky závodnickému srdci a navzdory připomínkám manželky ohledně stylu jízdy jsem to stihnul. Po skoro čtyřech hodinách jsem se minutu před 22. hodinou odprezentoval v kanceláři závodu na Teplickém náměstí. Zbýval čas na večeři, kterou představovala energeticky bohatá opečená kořeněná klobáska a vitamínově vyvážené svařené víno. Pak ještě postavit stan v improvizovaném bikecampu, v který se proměnil místní park, a ve čtyřech termovrstvách snít o zítřejší bitvě.         Budík nařízený na 6:30 jsem nepotřeboval. Před šestou se začali probouzet první potencionální závodníci, kteří odolali přízemním mrazíkům. Po chvíli převalování jsem se k nim přidal a začal připravovat sebe i kolo na náročný den. Dopřál jsem si pár dobrot pohybujících se na a za hranicí záruční doby, které sebou vláčím od závodu k závodu. Bajk obdržel samozřejmě větší péči než já - kompletní sborka, dofouknutí kol, promazání všeho, výměna baterií v měřáku... A vyrazil jsem na start zařadit se do startovního pole. Kupodivu mě organizátoři napoprvé nepustili mezi ostatní. S připomínkou, že jsem podle čísla VIP mě vyhnali do koridoru pro první vlnu. Tam jsem měl solidní postavení celkem jisté a tím jsem získal více než půl hodiny času. Nadýmaje se pýchou jsem jel tuto novinku sdělit Hance, aby mě mohla vyfotit uprostřed elity závodního pole. Dění před startem Zařadil jsem se hned vedle favoritky z Lucky bike teamu a aspoň pohledy jsem bublal po Bublové a spol. Také jsem poměřoval své a eliťácké vybavení. Můj Sugar osazený XT si nevedl až tak zle. Horší to bylo s rozdílem v postavách - závodníci kolem mi připomínali zajíce polňáky a byl jsem jeden z mála, kdo měl nejen na zádech v camelu, ale i na bříšku energii sbalenou na cestu - no nic. Mezitím se objevila Hanička, a tak jsem důležitě pózoval pro fotky. Ještě jsem ji poprosil o záběr z druhé strany silnice. Obětavé děvče se snažilo zepředu obejít štrůdl startujících. Mělo však dvojnásobnou smůlu. Nejprve totiž přišla v noci o boty, které jsme si oba umístili pod stanovou apsidu. No a na startu se v mojich narychlo obutých kotníčkových pětačtyřicítkách zamotala do spouštěcího špagátu startovního kanónu. V tu chvíli do ní nazlobeně strčil kanonýr a začal nevybíravě nadávat - čas startu totiž právě nastal. Kanonýr škube za špagát - nic. Nervozita stoupá, škube porduhé - nic. Za obecného veselý a na pokraji infarktu ze zhatěné celoroční přípravy škube potřetí a konečně odpaluje nálož. Kanonýr je zachráněn, Hanička a prestiž závodu taky.         OdstartovánoPrvní vlna favoritů a já jsme se vyřítili na trať. Překvapivě snadno držím pořadí a až k prvnímu stoupání na druhém kilometru ho dokonce vylepšuji. Ve čtyřkilometrovém stoupání na Váhu s převýšením přes 200 m zcela podle předpokladů rychle postupuji dál (to jako dozadu v pořadí). Vlastně ani nemám zájem držet vražedné tempo okolních vrchařů. Mám z loňska špatné vzpomínky na celkové vyčerpání už na tomto kopci.Nahoře jsem z kopce dolů chytil opět dech a pokračoval dále po trati závodu. Celá trasa je výborně popsána v Popisu trati na stránkách pořádajícího Redpointu a nebudu ji tedy zde detailně rozebírat. Nerad bych vás, ale úplně neošidil, nejlepší zážitky zde samozřejmě uvedu. Cílem je vylíčit vám, jak tento závod prožívá nadšený, ale výkonostně zcela průměrný jezdec. Při sjezdu koňskou stezkou ze Zvětralého vrchu do Janovic jsem předjížděl jako divý, ale dole jsem zjistil, že mi nefunguje měřák - nebylo se co divit, když snímač na vidlici jsem měl patrně úderem větve otočený na druhou stranu. V Janovicích na asfaltu to zkouším nadvakráte napravit, ale nedaří se, dál jedu celou trasu jen s informacemi o tepové frekvenci a nadmořské výšce - obojí radějí ignoruji a zbývající vzdálenost se opakovaně přeptávám. Z Janovic stoupáme po hrbolatém asfaltu na Liščí horu, po levé straně se stejně jako vloni prohání stádo koní. Mít tak jednu koňskou sílu navíc joj. Při následném průjezdu lesem podél pramenu Metuje se pole jezdců díky technicky náročné jízdě po stezce zahušťuje. Když už to vypadá, že můžu zase někoho předjet, volají diváci, abychom zpomalili. Důvod je jasný - Myší díra pod železnicí. Je třeba vystát krátkou frontu a hurá do Adršpašských hor.         První okruh, jde to dobře U hraničního přechodu z Polskem míjím první občerstvovačku. Začínáme prudce stoupat lesní stezkou. Konečně jsem dojel staršího fousatého pána ve vytahaném bavlněném tričku, který mě ostře předjel v předešlém krkolomném klesání k Myší díře. Mám o něj obavy, jelikož jede jako blázen - nešetří se, nahodile zrychluje a zpomaluje. Chci mu poradit, aby trochu rozložil síly, že zajímavé to začíná být až od 50. km. Ptám se ho tedy zda to už někdy jel. "Jo pokaždý, jedu to podesátý," a ujíždí mi z dalšího kopce. Po dalších 3 kilometrech ho znovu dojíždím a ptám se ho na jeho obvyklé časy. Prý něco kolem sedmi hodin, tedy o hodinu a půl lepší než je můj loňský čas. Chvíli zhodnocuji své nasazené  tempo. Jede se mi však výborně, takže se ho rozhodnu držet dál a pro jistotu fousáčovi do kopce ujíždím. Průjezd Teplicemi je předpremiéra cílového úseku, zkouším si tedy spurt a obloukem projíždím před diváky s rukama nad hlavou - kupodivu jsem nikoho nepopletl. První okruh s délkou 36 km a převýšením 700m jedu stejně jako vloni za cca 1:45 - hlavně se opět neutavit. Raději si tedy doplňuji ionťák,ochutnávám první dobroty, zamávám fotící manželce a tradá dál.         Čeká mě už jen Král Šumavy, o patnáct km kratší délka trati, je vynahrazena o něco větším převýšením. Za Teplicemi se stoupá po dlouhé panelce, která přechází v lesní cestu. Zde dojíždím jediný tandem - fousáč řídí a šlape o 106, za ním se snaží sportovně vypadající děvče. Jde jim to výborně, jenom v hustším lese a v prudkém stoupání se s tímhle  jezdit nedá, takže tam maník tlačí a děvče kluše za ním. Ve stoupání na Honský špičák (dalších 200m do výšky) jim odjíždím a v následujícím sjezdu po úzkém pěšině k 3. občerstvovačce Amerika opět dojíždím ty co jsou na tom lépe do kopců. Občerstvení mi zabere jen chvilku, i tak mě však dojel zmíněný fousáč-rutinér a ptá se, jak se mi líbil sjezd. líbil se moc, ale taky vím, že tady na 51. km závod v podstatě začíná. Začínají opravdové kopce, bojuji Až doposud to byl zajímavý závod, který se jede v rychlém, tempu v zajímavé přírodě po výborně vybrané trati. Odtud už je to o fyzičce a psychycké síle. Následují totiž dva nejostřejší výjezdy i sjezdy. Na Pánovu věž vydržím stoupat v sedle jako jeden z mála. Následný sjezd k Václavu je downhilová lahůdka, kde skoky z více než metrových šutrů nejsou výjimkou. Opět se mi podařilo zůstat v sedle a púlný adrenalinu pokřikuji na motající se běžce přede mnou, že tohle se přece jezdit dá. O nadšení mě připravuje hned další strmé šplhání na hřeben. Neuvěřitelné i tohle jsem dokázal vyjet. Takže opět doprava a dolů po šutrech. Zde mě poprvé opouští štěstí. Na hrbolaté cestě mi záhadně padá sedlo upevněné po problémech z minulého týdnu k lyžinám páskou. Opětovné upevnění mi zabralo tři minuty, za tu dobu mě předjeli všichni, které jsem pokořil ve stoupání i ve sjezdu a několik dalších navíc včetně fousáče. Osud starého sedla je tím zpečetěn, investice do nového je nezbytná.  Ztracený čas se snažím získat zpět hazardérským sjezdem mezi velkými balvany. A opět smůla. Při předjíždění několika "loudalů" musím vlit horší stopu a poskákat několik, ale opravdu velkých kamenů. Při seskoku z jednoho z nich, odhadem tak metr třicet vysokého, nestihnu zvednout přední kolo a srovnat tak těžiště. Kolmo dopadám na přední kolo a plyně přecházím do stoje vzpažného a něco co se podobá stojce na hlavě. Kolo s jednou nohou upnutou do pedálů mi letí přes hlavu a já zůstávám ležet pod ním. Kolemstojící diváci-supi se ani nesmějí a rychle mi přiskočí pomoci s vyprošťováním. Loudal, kterého jsem předjel mě staví na nohy a ptá se zda jsem OK. Moc ne, ale jde o čas, takže znovu naskakuji a otřesený se již opatrněji vydávám opět mezi šutry dál. Loudala dojíždím až po kilometru a děkuji mu za pomoc. Dopadlo to celkem dobře - lehce odřený jsem jen na obou loktech, kolenu a trochu ve tváři, image tvrdého bajkera je to tedy výborná. Kopce gradují, nastává krizeNaštěstí je tu čtvrtá občerstvovačka ve Slavném, kde si spravuju náladu marinovanými meruňkami, preventivně je pojídám se solí proti křečím. Následuje dlouhé stoupání. Odřeniny mě začínají pálit, jak se mi do nich dostává slaný pot. Od poloviny stoupání se jede po lesní cestě dlážděné velkými nepravidelnými kameny na Velkou Kopu.Následuje zajímavý sjezdík po dláždění. Kratší stoupání, a dolů na 5. občerstvovačku na 66. km. Trochu jsem si z kopce odfrknul, takže jenom projíždím a hrneme si to asfaltkou přes Božanov vstříc dalšímu nekonečnému stoupání přes Machovský Kříž pod Božanovský Špičák (773 mnm). Teď už opravdu cítím, že mi dochází síly, volím nejlehčí převody a pokouší se o mě křeče - krizi mám stejně jako vloni jenom o 10 km dál. Konečně jsme přejeli vrchol, sjeli zase do nejnižších poloh a po rovné asfaktce se dostali na šestou občerstvovačku do Machova na 74. km. Tady už se řádně futruju v naivní představě, že spotřebovanou energii dokáži dodat jídlem a pitím. Znovu již s menším nadšením nasedám a jedu dál. V krátkém sjezdíku po kamenité cestě naberu rychlost, ale také mi podruhé padá sedlo. Při opravě už nespěchám a raději důkladně sedlo připavním další izolepou. Následuje stoupání na nejvyšší bod Bor (752 mnm). Mám toho dost, teď už každé ostřejší stoupání tlačím a další cesta mi v podstatě splývá. Takže jedu dál nahoru a dolu, vzhůru pěkně na pivní tácek, dolu pookřávám, roviny a nájezdy občas zkouším rozjet. S povděkem přijímám krátké pauzy na oberstvovačkách v Nízské Srbské (88.km), kde silně závidím bikerovi, který si dopřává masáž.  Na hrázi Hlavňovského rybníku (98. km) opět sahám po soli tentokrát do ní namáčím banán. Je to hnus, ale snad to zažene dotírající křeče. Od rybníku se opět stoupá po pěšinách na hřeben Broumovských skal - vršek, pěšinu na Hvězdu (700 mnm) kompletně odtlačím. Závěrečné kopce, jen vydržetNásleduje poslední technický sjezd zvaný schody. Při příjezdu vidím největší srocení diváků-supů na celé trati. Nemám náladu zlámat si kosti, takže to jedu jen do dvou třetin, pak kontrolovaně seskakuji a kolo nesu.I tak mě okolostojící chválí za předvedený výkon - co bych pro ně neudělal, že?. Za chvíli jsem na poslední občerstvovačce na 105. km v Pěkově a opět na základní výšce cca 450 mnm. Na ostatních závodech volí pořadatelé v posledních kilometrech mírnější profil, Na Sudetech tedy určitě ne. Někde je přece třeba těch 3500 m převýšení nabrat. Za Pěkovem proto následují dvě středně dlouhá (čti s převýšením do 200m) stoupání na Ostrou 1 a Ostrou 2. Ty rozhodně svému jménu nedělají ostudu. Po tomto trápení se opět sjede na úroveň 440 mnm a nakonec zmučení závodníci absolvují úmorný výjezd na Váhu (694 mnm). Na tomto vrcholu se na začátku, před více než sedmi hodinami roztřiďovalo závodní pole. Je mi smutno, když porovnávám své ranní svižné tempo s ploužením na konci, kdy se stále otáčím přes rameno jestli mě někdo nedojíždí. Přece jenom nacházím zbytky sil a jízdou ve stoje udržuji alespoň minimální odstup od blížící se trojice za mnou. Závěr, boj až do konce Nahoře jsem se ještě protáhnul a už se řítíme dolů k Teplické pěší zóně. Ve sjezdu na uježděné cestě jde překvapivě přede mě jezdec s bradkou. Znám to tady a vím, že cíl je na dosah. Přidávám tedy a věším se za něho. Musím uznat, že to sjíždí velmi dravě a parádně. V ostrých zatáčkách mi nedává šanci na předjetí. Raději se trpělivě držím v závěsu a sbírám síly na spurt. Na poslední lesní odbočce se na mě usmálo štěstí - bradkáč se natolik soustředil na maximální rychlost, že přehlédl odbočku vpravo. Nestačil dobrzdit, lehce ji minul a musel se vracet. Já, díky zkušenosti z loňska, jsem se do zatáčky jen tak tak vešel. Rázem získávám slušný náskok a dokonce po chvíli stihnu předjet dalšího jedce. Dole následuje prudká odbočka vlevo a po již zmíněné pěší zóně jedu vstříc cíli. V poklidu projíždím po zámkové dlažbě posledních 400 m, bavím diváky houkáním na houkačku a vychutnávám si jejich uznalý aplaus. V tom se za mnou ozve bojovný řev. Ohlížím se a vidím mohutně spurtujícího sjezdaře-bradkáče, který útočí a sportovně mě řevem varuje. Loni jsem tu prohrál spurt, letos se mi nic takového nesmí stát. Jdu ze sedla, roztáčím nohy do maxima, zabírám naplno a do cílové pásky raději kolo předstrčím. Zdařilo se, vyhrávám o půl metru. Dojezd jak má být. Po 7 hodinách padesáti minutách jsem uhájil 295. místo v nejtěžším závodě v naší republice! Podávám si ruce s přespurtovaným jezdcem a zjišťuji, že jsem porazil slovenského zástupce. Že by body i do soutěže národů? Ale vždyť je to jedno. Všichni, kteří dojíždí jsou spokojeni, že to dokázali. Pranic jim nevadí, zjištění, že ti nejlepší dojeli před dvěma a půl hodinami. Výsledky         V novém traťovém rekordu 5:14:26 totiž vyhrál Jaromír Purmenský před Tomášem Vokrouhlíkem a Radkem Dítětem, kteří dojeli minutu a dvě za ním. V ženách kralovala Ilona Bublová za 6:30:57, která vyhrála s velkým náskokem před Barborou Radovou (6:51:52) a Janou Severovou (6:59:27). Detailní výsledky jsou dostupné na adrese http://www.redpointteam.cz/120.htm. Dění v cíli, rozloučení V cíli vládne výborná nálada, kterou zajišťuje i perfektní pořadatelský servis. Komentování dojezdů jednotlivýc jezdců je zde samozřejmost. K jídlu je na výběr, guláš, těstoviny a dokonce i výborná pizza, o kterou byl největší zájem. Bez většího omezení je možné brát si dobroty zbylé z prvních občerstvovaček. Také neoficiální výsledky byly brzy zveřejněny, a tak si každý mohl zkontrolovat na co dosáhl svým předvedeným výkonem.           Výsledný čas v tomto závodě neovlivňuje fyzička do takové míry jako jinde. Zkušenost a především vůle a nasazení, jsou hlavními zbraněmi úspěšných jezdců. Letos jich na této trati uspělo 662 a doufám, že příště nás do cíle tohoto kultovního závodu dojede ještě více. Naschle za rok na Sudetech. PS:Toto je letos asi moje poslední reportáž. Možná dostanu od cykloserveru možnost reportovat i napřesrok. Záleží to mimo jiné i na vašem zájmu o takovéto čtení. Jsem proto zvědavý na výsledky přístupů, případně i na vaše reakce k tomuto článku.