Aktuality

Pro někoho příběh bláznivé ženy, která se kvůli dokonalému tělu a krásné tváři muže dokázala vzdát všeho. Pro někoho příběh neobyčejně cílevědomé a schopné ženy, která jde za svým cílem až ho dosáhne. Pro někoho příběh blázna. Pro někoho směsice všeho dohromady. Já mám to štěstí, že Bílou Masajku čtu právě zde v Africe a ještě na místech, která jsou dějištěm tohoto neobyčejného životního příběhu. Ať už je Švýcarka Corinne Hofmannová jaká chce, ve své knize podala dokonalou výpověď o východní Africe. Její příběh se začal zřejmě v roce 1987, ale v místech, vztazích a jednáních lidí, která popisuje se dodnes nic nezměnilo. Dokonce i Samburové, kmen z nějž pochází její manžel, jsou stejní. V rámci „čekání na počasí“ jsme se jeli k Samburům podívat. V Mararalu, hlavním městě celé oblasti, je jen o málo více aut, než si já sám pamatuji z roku 1998, kdy jsem zde byl poprvé. Tehdy to bylo jen o málo více, než popisuje Corinne Hofmannová. Samburové stále chodí do města nakupovat a prodávat. Díky nim se z jinak špinavého, zaprášeného Mararalu každé odpoledne stává veselé, barvami hýřící město. Překrásní lidé s ještě krásnějšími ozdobami k němu stále patří. Kdyby zde nebyli, byl by Mararal jen bezútěšnou, ponurou vesnicí. Corrine Hofmannová se zamilovala do jednoho Masaje, který vlastně ani nebyl Masaj, ale byl bojovníkem z kmene Samburu. Samburové jsou nazýváni „zlatí Masajové“ a to proto, že jsou mnohem zdobivější a tím i krásnější. Oni sami, tento název odmítají, protože nejsou Masajové, ale SAMBUROVÉ! Corinne Hofmannová se zamilovala jen do jednoho z nich, já jsem si je již v roce 1998 zamiloval všechny, jako národ. Jistě by jste mne pochopili, kdyby jste je znali... Cestou do Mararalu máme safari zadarmo. Už za Rumuriti začíná „území nikoho“. Idylické obrazy nádherné přírody se zebrami, antilopami, žirafami, buvoly a opicemi působí uklidňujícím dojmem. Se sentimentem vzpomínám, jak jsem tudy před několika lety jel sám na kole. Lvi, levharti, gepardi ani hyeny z auta nejsou vidět. Zdejší savana, která je v mapách označována za území, která v Keni nejsou bezpečná, tak na první pohled rozhodně nevypadá. Ono vlastně vše co je severně od Nyahururu není bezpečné. Jsou to území obývaná přírodními národy, které se značně vymykají kontrole keňské moci a často mezi sebou bojují. Miluji ten nádherný kraj. K Samburům jsme se vydali jen na krátký trekking do pohoří Loroghi. Na to, abychom jeli až do Barsaloi, kde bílá Masajka žila, jsme neměli čas, přestože nám do tohoto místa zbývaly snad jen čtyři hodiny jízdy terénním vozem. Jenže ty čtyři hodiny, by nás stály tři dny času. Nepochopitelné? Až budete ve východní Africe po několikáté, budete vědět, že tak to prostě je, chápat to nemusíte. Maňáty, tradiční vesnice Samburů, jsou kruhové vesnice ohrazené trnitými keři, aby dovnitř nemohly šelmy. Uvnitř vesnic je několik malých, nízkých chýší z klacků a kravského trusu. Na zemi je vysoká vrstva hnoje, protože na noc se dobytek zahání do vesnice, aby byl chráněn před lvy. Ve dne jsou všude tisíce much. Tak žijí Samburové, pastevci dobytka. Jeden večer jsme měli štěstí na společnost sedmi bojovníků. Nádherně nazdobení chlapci za námi přišli k našemu ohni. Spali jsme ve stanech. Na noc se vždy rozdělává oheň, aby zaplašil šelmy. Samburové, bojovníci, nás pozvali na místo, kde až do půl noci zpívali a tancovali. Nepopsatelný zážitek, který jsme všichni prožívali stejně silně. Když jsme se pak vraceli z Mararalu do Nairobi, viděli jsme, že v horách zase pršelo. I v noci na Loroghi Hills trochu skáplo. Nad pohořím Aberdare bylo úplně černo. To znamená, že na Mt. Keni a Kilimanjaru asi zase padá sníh. Copak v Africe nikdy nepřestane sněžit??? Zítra, pokud bude alespoň chvíli hezké počasí konečně uvidíme Kilimanjaro. Jedeme do NP Amboseli, jediného parku v Keni, odkud je Kili vidět. Konečně na vlastní oči uvidím, jak to zde skutečně se sněhem vypadá. Do pokusu o sjezd mi zbývají ještě necelé tři týdny. Jednou se to počasí přece musí otočit!!! Petr Jahodawww.JahodaPetr.cz