Aktuality

Nejprve proběhl závod nejmladších účastníků a v 11:00 vyrazilo na trať celé startovní pole až na mě. Pořádám závod AM bike KPŽ v Karlových Varech a chtěl jsem zjistit, jaké to je jet tzv. „na ocase“, jestli se dá předjíždět a jací jsou tam vlastně lidé. V 11.10 jsem vlétl na trať a začal stíhací jízdu. Celková délka závodu byla 54 km, relativně naplno jsem jel ale jen cca 40 km (dotáhl jsem se na 50. místo). Poté jsem utrhl přesmykač, vyrobil singlespeed a posledních 15 km dojel stylem 500 m vpřed, spadlý řetěz, nahodit řetěz, 500m vpřed… Podělím se s Vámi o malý průřez závodníků a nástin vývoje ve startovním hadu: Skupina 1.: sociální pohodář Ještě na asfaltu jsem sjel masu roztomilých soudků s nožkami, příjemně naladěných a vesele žertujících. Na vjezd do terénu se stála fronta… Fronta se od té doby stála prakticky na vše kromě toaletního papíru a banány z Kuby. Na sjezd, na výjezd, na drny na louce, na potůček… Pohodáři mi naštěstí mrštně uskakovali z cesty. Skupina 2. ambiciózní + 3. domobrana Skupina mohutně motivovaných domácích miláčků. Po cca 20 min asi (350-150 místo) se vztahy mezi závodníky prudce ochladily. Na svědomí to měli jezdci, kteří byli často láteřiví až agresivní a někteří si kompenzovali nedostatek schopností značně bezohlednou jízdou. Skupina 4. pomalí závodníci a rychlé závodnice Po cca 60 min (100-50 místo). Jede se už relativně svižně. Skladba je více orientována na kategorii M30, ale jedou zde už i budoucí vítězky a vítězové kategorií. To znamená, že se méně riskuje a závodí se spíše do kopce mezi závodníky než s terénem. Další poznatky: Kvalita kola se nezvyšuje s klesajícím pořadím. Málem mi vypadly oči na ty krásný kousky na chvostě. Množství podkožního tuku klesá s klesajícím pořadím Předjíždět se od zadu dá jen opravdu velmi těžko. Píchnutý eliťák má často prostě smůlu. Záleží na odvaze a prostupnosti trati. Jet na chvostě je mnohem náročnější - silově i technicky. O plynulosti pohybu a šlapání nemůže být ani řeč. Brzda, plyn, řazení šílené. Na špici se nebloudí, nepadá, nemění se tempo. Nikdo si nemůže dovolit ohrozit sebe ani ostatní. Cesta k úspěchu je uviset začátek a pak jet nenápadně a bez chyb na konci vedoucí skupiny. O samotném závodě lze psát jen v dobrém. Trať na mě příliš asfaltová a luční, o náročné pasáže trošku nouze, ale se svým názorem jsem zůstal spíše osamocen. Propustností z mého pohledu tak pro 400, ale ne pro 650 lidí. Nemilým zpestřením bylo stádo krav, které vlétlo do pelotonu. Vedle jedoucí borec povídá: „Ty krávo, viděls to?“ Další na to: „Myslíš, jestli jsem si všiml, že nás právě málem sešrotovalo stádo rozzuřenejch bizonů?“ Občerstvení a značení profesionální. Výsledky vyhlášeny dle plánu. Předána byla i speciální cena pro závodníka, který ač po úraze bez nohy, má letos v plánu objet všechny závody KPŽ. To si zaslouží uznání. Akorát jsem nepostřehl tombolu (???), ačkoli v propozicích byla o ní zmínka. Co mě dostalo, byl doprovodný program. Zábava pro děti, rytíři, kejklíři, zmrzlina… Pro dospělé naprosto fantastická masérka, občerstvení, spousta stánků, mytí kol s obsluhou, vojenská sprcha…  Kapitola sama pro sebe byl makro-bio guláš, řasy, tofu toasty, domácí chléb a čajík. Úžas!!! Domácí miláček Ivan Rybařík sice ve spurtu nestačil na Tomáše Vokrouhlíka a dojel těsně na 2. místě, ale chuť na sojový guláš mu to neubralo. Nakonec v 18.00 pořadatelé chodili a přemlouvali nás, ať si ještě dáme jejich velmi dobrý gulášek s těstovinou. Zbývá prý už jen 400 porcí.:-) Na to vše mohu jen pět chválu. Jindra Volnýfoto: Markéta Navrátilová, www.kolopro.cz