Aktuality

A protože letos začínáme s Michalem objevovat další rozměry bajkingu, a to velmi zábavné bloudění s mapou, které se s přibývajícími šedinami jednou jistě změní ve zkušené orientování se, bylo na čase zkusit to na ostro při nějakém závodě. A tak vpodstatě ze dne na den padla volba našeho „křestu“ na Ruskou ruletu. Pravda, do Bakova nad Jizerou to ze Zlína není zrovna katzensprung, ale reference na závod jsme měli dobré, na Cykloserveru o této akci dlouho nikdo nepsal, a tak bylo rozhodnuto, roztočili jsme ruskou ruletu… Závod má tři kategorie: Mrazík, Maxim a Meresjev. Do kategorie Mrazík nám chybí děti, na Mersjeva zase reflektory s příruční elektrárnou – Meresjev je dvouetapový scorelauf, přičemž první etapa startuje za černočerné tmy a je noční, já navíc nejsu žádný netopýr a po tmě se v lese bojím… Takže naše volba padla na Maxima, ono to bude pro začátek stačit. Maxim je také klasický scorelauf, má ale jen jednu sobotní etapu s limitem 7 h. V pátek 15.6. vyrážíme rovnou z kancelářských židlí směr daleké Čechy. Cesta nám ubíhá nad očekávání svižně, trochu postrádáme ukradené autorádio, ale nevadí, jsme lidé přejícní, a tak si pěkně zazpíváme, vždyť „do Českého ráje, cesta příjemná je“ :-). Cestu do jezdeckého klubu Ptýrov mám nastudovanou podle pokynů pořadatele, takže první testík orientace úspěšně zvládáme a v 19:45 zakotvíme tryskáčka na louce v centru závodu. Zázemí je tu ohromné, louka se během večera začíná zaplňovat. Vždyť taky v jedenáct startují Meresjevové. Když postavíme stan, okamžitě se na něm zabydlí asi 50 000 z místního cca milionu lučních kobylek. Je čas se prezentovat a pozřít něco chmelového na dobrou noc. U prezentace dostáváme mapu závodního prostoru a vytyčenýma kontrolama, je v turistickém měřítku 1:50 000 s poněkud zrádnou ekvidistancí 20 m. Obsadíme jednu z četných lavic a začínáme taktizovat – dát si buřta k pivu či nikoliv? Buřta jsme si dali a potom už jsme jen s otevřenou pusou poněkud zaraženě sledovali předzávodní rituál s izolepou, který tady provozoval snad úplně každý. My laminaci mapy řešíme pevnou vírou, že zítra prostě pršet nebude. Přichází start kategorie Meresjev a s ním přehlídka všemožných ukázek reflektorů. Jejich majitelé se dělí vpodstatě na dvě skupiny: na ty, co na to mají a ty, co na to nemají a kutí. Ti druzí byli rozhodně zajímavější – někteří z nich by jistě zvládli i profi osvětlení prvoligových stadionů..-) Jdeme spát. Nad ránem, venku už svítá a okolo stanu je rušno, vrací se zbloudilí Meresjevové. Prší. Nepříjemný úděl. Budím se poměrně brzy, nervozita mě žene na záchod. Start máme stanoven na 10:44. V předstartovní přípravě ještě omrknem mapu, rozdám propisky, nalepíme startovní čísla a ujasníme si úkoly: já mapuju, Michal cvaká. Já do toho musím šlapat, Michal se musí kontrolovat, aby mi neujel. Jsme odstartováni, objedeme budovu a fasujeme bodové ohodnocení kontrol, zapíšeme hodnoty do mapy ke kontrolám, rychle se shodneme na postupu a vyrážíme. Jedu s tepákem a pořád se kontroluju, utavit se s Michalem v první hodince by nebyl problém. Hledáníprvních kontrol na naší trase byla pohodička – dojedete k domělému místu a on je tam chuchvalec bajkerů, kteří si taky přijeli propíchnout kartičku. Ovšem čím vzdálenější kontroly od startu, tím četnost slábne. Při postupu se držíme co nejrychlejších cest, zároveň dbáme taky na nějakou tu vlastivědu – z páté kontroly míříme do Bělé pod Bezdězem přes testovací automobilový polygon, což u Michala vykouzlí výraz blažené spokojenosti, já jen neutrálně funím. Za Bělou si dáme technicky náročnější sjezd a výjezd od terénního zářezu železniční trati, máme namířeno k prvním pořádným kapříkům. Bystře nám došlo, že objížděť 10-ti či 20-tibodové kontroly by asi nebyla ta správná vítězná taktika. Postupujeme na Doksy, cestou posbíráme všechny 50ky a jednu 80ku. Potom zamíříme k „Mácháči“. Nejslavnější českou kaluž objíždíme po silnici, takže z ní nezahlídneme ani kapičku, ale počasí je příjemné, pod mrakem, žádné zdrcující vedro, proto nám to ani nevadí. Potom ovšem začínáme stoupat lesní cestou po modré turistické značce, kde musím dokonce kousek potlačit kolo, zatímco Michal za jízdy počítá veverky. Když jsme konečně nahoře, uděláme si operativní zajižďku pro další 50ku, kde rychle Michala zvěčním u červenobílého praporku. Uplynula již více jak polovina z časového limitu, a tak se strategicky stahujeme směrem k cíli. Síly mi začínají ubývat, Michal stále počítá veverky. Máme našlápnuto pro poslední padesátku, která chybí do sbírky, když zjišťuju, že se pode mnou kolo nějak nepříjemně vlní. Defekt! V normálním případě pro mě taková situace znamená v závodě pohromu. Závod dvojic je však kouzelný! Michal teď chvíli nepočítá veverky a já pěkně svačím. No a hotoví jsme s tím byli raz dva. Jenže čas je nemilosrdný, a tak raději vypouštíme některé zamýšlené kontroly, zaměříme se jen na největší rybu, což je 50ka na kontrole 35. K dohledání využíváme podrobnou mapu na zadní straně padesátky, zároveň k přesné orientaci taky pomáhají stopy v písku. Teď už je fakt nejvyšší čas na rychlý asfaltový návrat. Od deváté kontroly míříme na silnici 268, která nás musí dostat do cíle, máme na to cca 20 min. Nejsme jediní s touto taktikou, a tak na dvojku vjíždíme v malém pelotonu. Zavěsím se za Michala a postupně necháváme jednotlivé soupeře za zády. Do cesty se nám postavilo ještě poslední stoupání, které vyšlápnu na hranici infarktu, ale potom už se jenom vezu. Těsně před cílem píchnem poslední kontrolu na autobusové zástávce a před cílovým pultíkem dobrždujem cca 5 min. před limitem. Jo, jezdit na limity, to mi jde, akorát dosud jsem to praktikovala jen u maratonů, což není úplně košér. V cíli jsme si udělali hned revizi, co všechno jsme stihli posbírat. Michal zhodnotil seznam kontrol s fajkama jako „noty na buben“ a odešel se vysílit do fronty na pivo. Já jsem si to ještě sečetla, dalo to pěkných 750 bodů. Stejný výsledek nám byl nakonec připsán i ve výsledkové listině, což nám v kategorii Maxim vyneslo 29. místo a naprostou spokojenost. Dokonce i Michalovi. Něco na těch orientačních závodech bude – mapa tvoří třetí dimenzi, člověk jen tupě nešlape po značené trati, volí postup sám a má to ve svých rukou. Ještě teď se mi při pohledu na mapu vybaví každý kousek trati, kterou jsme projeli. A to se mi po klasických maratonech v cizím prostředí rozhodně nestává. A Ruská ruleta? Dobře postavený závod v krásném prostoru, kde na vás čeká spousta bajkerských zážitků. Text a foto: Zuzka Šlapalová