Vždy když jsem zabrala a nachýlila jsem se na jeho část sedačky, dloubl mě loktem do boku. Navíc vedle mě vpravo seděly dvě ženské a bavili se, co si s sebou sbalily stylem "Helčo, já jsem si vzala ty červené kalhoty s kostkovým vzorem, jak jsme kupovaly onehdá v Praze, víš který? Já s tímhle vzorem mám víc kalhot, ale mám na mysli ty s těmi většími kostičkami... Já mám zase s sebou ty zelené bikiny, jak mají ten černý proužek. Jsou možná trochu z módy, ale mně se líbí...“ Každá z nich měla na klíně jeden bágl, tak jsem si říkala, že tohle téma zabere maximálně hodinu. Zřejmě musely mít ještě dole v autobusu kufry plné hadrů. Protože tahle šílená konverzace trvala nekonečných 5 hodin a 15 minut!
Když jsem dojela do Jeseníku, bylo to pro mě vysvobození. V Jeseníku se mě ještě zeptal ten kravaťák "No neříkejte, že se mnou jedete dál?"
Jeseník
Na místě jsem se aklimatizovala ihned, v řeznictví jsem si okamžitě koupila vepřové koleno a okurek (luxusní záležitost) a čekala, až dorazí zbytek posádky z Prahy autem.
V ten den jsme si jeli ještě projet trasu závodu na kolech a druhý den taktéž. Kapitán Ocelových letců, JBP Pinďák, nás provázel po celé 2 dny tratí a upozorňoval na nebezpečná místa. Celé naší posádce jsem dělala v době pobytu nutričního poradce a jako páteční snídani jsem tématicky zvolila vepřové koleno, okurek a lahvové pivo Šerák.
V předvečer závodu jsem objednávala z jídelního lístku samozřejmě já. V restauračce se ten večer dost kalilo a každý mluvil o svých ambicích. Jakýsí Jožin z týmu Jesenických Orlů mi hlásil, že chce zajet pod 4 hodiny. Tou dobou už hůře artikuloval a cestu z hospody si vůbec nevybavoval. Ráno se ale vzbudil vedle své manželky, což bylo jediné jeho štěstí. Jiného chlapíka zase naopak napomínala manželka, aby šel už dom, že druhý den přece pojede ten závod. Byla trochu nervózní, jelikož měli v neděli doma betonovat, tak se bála, aby se mu na závodě nic nepřihodilo. Zkrátka na Moravě to žije.
Závod
Na startu bylo přes 600 lidí. Trasu jsem znala, naneštěstí. Protože to byl brutál a věděla jsem, že mě nečeká nic pěkného. Jen co se odstartovalo, bylo to v háji. Bolely mě nohy, protože jsem před týdnem jela na Karlovkách kilo a 2 dny před závodem projížděla tuhle masochistickou trasu. Tělo nedostalo šanci se zregenerovat a podle toho to taky vypadalo. Každé šlápnutí bolelo a nebyla jsem schopná podat výkon. Tepovkou jsem jela o 20-30 níž, než obvykle jezdím.
Brácha měl zas průjem, plynatost a žaludek na vodě. Pronesl větu "Na sračku a nevolnost je nejlepší priznic", neboť mu v průběhu závodu obtíže ustoupily. Jeli jsme spolu a pojali to jako výlet. Cestou jsme dojeli soupeře z naší váhové kategorie 100+ Jirku Havelku. Nevěřil nám, že už za námi nikdo není. Nabízeli jsme mu jet závod společně a pokecat. Jirka nám ale ujel a na občerstvovačce nepočkal. Na druhou stranu před ním smekám, je úžasné, že se někdo dokáže takhle porvat i o poslední místo.
Na občerstvovačce jsme si to užili. Brácha hlásil: "Ségra, tady u druhého pultu mají melouny. Hele nepřekážej nám ty kola?" Tak jsme kola zahodili do trávy a začali svačit. Já držela v ruce stříbrný tác se sýry a hrnula to do sebe. Ještě jsem si chtěla zapálit, ale bohužel cigára tam nikdo z obsluhy neměl. Tahle úžasná siesta trvala asi 10 minut. Měli jsme v nohách 20 km. Čekal nás ještě pěkný kus cesty, a to do kopce.
Ten krpál, co následoval, měl přes 15 km a byl to mazec. Vyjíždělo se často po kamenech a jelo se furt nahoru a nahoru. Když si člověk myslel, že už je konec, byl teprve v půlce kopce. Připadala jsem si jak v Alpách na Salzu. Brácha nadával, že se na to vy... Podařilo se nám i přes veškeré naše indispozice dojet Jirku 100+ a vytrestat ho. Drze jsme ho do kopce přespurtovali a zpomalili, až když nás ztratil z dohledu.
Fakt jsme se tam natrápili a nebyli jsme jediní. Míjeli jsme chlapíka, co už nemohl. Položil kolo a lehl si na silnici, bylo mu úplně jedno, že leží uprostřed vozovky. Jen tak ležel a nebyl schopný dalšího pohybu. Do kopce jsme to hrnuli mnoho hodin a dole byl člověk v cuku letu.
Sjezd do cíle byl asi 5 km dolů po louce, asfaltu a terénu. Dojeli jsme tam s bráchou ruku v ruce hlava nehlava a dost se nám v cíli ulevilo.
V cíli nám bylo řečeno, že kapitán Ocelových letců JBP Jiří Pinďák je v nemocnici se zlomeninou lícní kosti. Jirka trasu znal, ale měl kolizi a smůlu. Po pádu se zvedl a zamířil k nejbližší sanitě na ošetření. Obličej měl potrhaný. Domáhal se, aby mu to na místě sešili. Ale zdravotníci šití s sebou neměli. Poradili mu to zatím ledovat. Jirka se tedy domáhal, ať mu dají do pytlíčku led, a že to dojede. Nevím, jak si to přesně představoval, jet dalších 40 kiláků závod, u toho jednou rukou řídit a druhou ledovat. Led neměli. Nakonec vzal kolo a jel. Tvář mu otekla tak, že na jedno oko přestal vidět úplně. Přesto do cíle dojel ve slušném čase a od tamtud ho deportovali rovnou do nemocnice. Po 5 hodinách ho propustili, zlomenina to naštěstí nebyla. Tak mu to sešili a bylo vystaráno. Jirka vede malého synka 1. září do první třídy. S tímhle nárazníkem tam bude mezi prvňáčkama za tvrďáka. Radili jsme mu, ať to svede na syna, že ho takhle zrychtoval, že nechtěl malýho pustit po půlnoci ven. A ať si dají ostatní děcka a učitelka na něj pozor.
Ještě se nám vysekal na 4. km jeden náš bajker Honza WTB. Přišel do kolize s jiným závodníkem a v 60 km/h rychlosti na asfaltě zahučel do rigolu. Silniční lišej měl kvalitní. Cestou domů mu otekl kotník. Pohyboval se stylem Michael Jackson – měsíční chůze. Takže závod s námi dost zamával.
Priessnitz byl moc těžký a srdečně lituji všech těch, co neměli natrénováno. Furt se to hrnulo do kopce. Cesty byly rozbité, štěrkovité, kamenité, samý dolík, a to vezme moc sil. Člověk je vydrncaný. Roviny žádné. Sjezdy jsou ostřejší, takže se musí na nich dávat dost bacha. Zlatý kilo v Karlovkách! Jsem ráda, že jsem to ujela. Dost jsme se tam natrápili a jeli to skoro 5 hodin. Ale krajina byla moc krásná a ty výhledy stály za to. Mám to za sebou!
Lucie Pouchová
Foto: Tomáš Mastík