Páteční přesun s Lukášem do Přerova autem proběhl naprosto v pohodě a na místě už na nás čeká Honza. Pátráme nejdřív sami po zamluvené ubytovně naproti nádraží, kde bychom měli nocovat, ale pak se od něj dozvídáme, že ta jaksi vůbec neexistuje. No, asi nebylo o co stát, on už samotný prostor před nádražím vypadal podezřele, a což teprve osoby v jeho okolí se pohybující. Naštestí díky Honzově duchapřítomnosti získáme nocleh v ubytovně u řeky, kde jsme spali i minule a nakonec jsme všichni rádi.
Obloha se od severozápadu celkem zlověstně zatahuje, ale to nás od půlhodinového výkmihu přece nemůže odradit. Chvíli před námi se jedou rozjet i Vokolci a Lukyho hned berou choutky na závodění. Asi nesnese pohled na nikoho před sebou, holt racer… Na pokoji ještě kecáme a spřádáme plány na zítřejší závod. Luky a já jedeme krátkou a ultramaratonec a nezdolný vytrvalec Honza samozřejmě dlouhou. Od taktiky plánovaného nástupu na třetím kilometru jsme se přes myšlenku být pod Slavkovem na čele nakonec dostali jen ke konstatování, že nezajedeme-li průměr alespoň 33 km/h, jsme zevláci.
Sobotní ráno je jak namalované, teplo a sluníčko, v noci nikdo nechrápal ani venku nevrtal silnici, takže jsem se i docela vyspal. Jen Lukáš ještě řeší problém s kazetou a volnými pastorky, ale naštestí mu na parkovišti před ubytovnou pomůže jedna ochotná Šlapka (myšleno ta Vinohradská, ikdyž odněkud z Moravy). Na náměstí se pomalu začínají sjíždět silničáři ze všech koutů republiky a na všech možných strojích. Koukám, že hlína a Mirage už jsou fakt out a frčí jen karbon, Record a trenéři alespoň on-line. No co se dá dělat, dobu nezastavíš, a tak ani mýma karbonovýma klikama a novýma Ksýriema už tady zřejmě dneska nikoho neohromím.
Stoupneme si do nějaké páté řady a čekáme na výstřel v 8.30h. Po výjezdu z náměstí na hlavní beru kruháky levou stranou a držím se co nejvíc vepředu, abych se vyhnul pádům v hloubi balíku. Luky je vedle. Na konci města rozhodčí odmávne ostrý start a jede se, tempo se zrychlí, ale není to nic strašného. Vychutnávám si to, protože na silnici je to fakt o něčem jiném než na bajku a já dlouho tenhle pocit nezažil. Čeká nás tradičních zvlněných 26 km pod Slavkov, začínajících úvodním stoupáním na Zábeštní Lhotu. Jsme bez problémů v prvním balíku, ovšem mě potkává trabl v klesání těsně před obcí Sobíšky, kdy jsem zrovna na levé straně silnice a přede mnou to v pětačtyřicítce zaflekuje pár kluků před blbě stojícím Twingem. Tak tohle jsem neubrzdil. Zadní kolo do smyku a tomu přede mnou jsem skočil na záda. Sice jsem si neustlal regulérně na asfalt, ale podřená levá holeň (ani nevím o co) a spadlej řetěz stačí. Paní v Twingu byla z toho celá smrtelná a asi nechápala, co se to tady zrovna děje.
Tak a je to v pytli, říkám si. Během pár vteřin byl první balík v tahu, no naštěstí jsem chytil skupinku odpadlíků, kteří měli snahu se do něj vrátit. Taky se modlím, aby se balík v nějaké vesnici natáhl a zpomalil, což se naštěstí děje a já už vidím Honzu s Lukášem. Sláva, jsem zpět, jinak by bylo po závodě. Sjížděli jsme to ale asi pět kiláků a chvílema docela krev. Honza je ale nějakej prošitej, prý taky někde odpadl a sjížděl si to, takže se omlouvá, že nemůže mluvit. Asi včera neměl jezdit tu časovku do vrchu…
Tak a je tu Loučka, odbočka doleva a čelo začíná závodit. Šestikilometrové stoupání na kopec Slavkov prověří, kdo je dneska v pohodě a kdo sem přiletěl s balíkem na hranici infarktu. Od začátku si jedu svoje tempo a cítím se docela OK. Každý jede za své a koncentraci závodníků rozptyluje jen kolona aut, nervózně se šinoucích po levé straně a hledajících místo pro předjetí. Luky to na úpatí typicky rozjede svým stylem, jde přes mě, ale za chvíli jsem u něj a nakonec mu ujedu. A kde je Honza? To jsem teda nečekal. Nahoře se zformuje čtyřčlenná skupinka a začínáme padat do Potštátu a Olšovce. Lukáš tu není, ale moc se nejede, takže nás jeho balík brzy sjíždí a tempo se zvedá. Letět 65 v hodině a vyhýbat se dírám vyžaduje maximální pozornost, a když jsme si s jedním kolegou škrtli řídítkama, docela mi zamrazilo.
Jsme na 50. kilometru před stoupáním na Partutovice. Lukymu zahlásím průměr 34,5, na bufetu seberu banán (skvěle sehraná obsluha) a soustředím se na druhý kopec na trati. Tenhle nemám rád, nějak mi nesedí a minule jsem tady odpadl a zůstal úplně sám. I když dneska nahoře tolik nefouká, náš balík to potrhá a zůstáváme tady čtyři, což je škoda. Chtělo to najíždět do kopce na čele, a ne vzadu. Ještě nepěkný zážitek z Partutovic – přímo před námi přejelo auto bílou kočku a pohled na nebohé zvíře, zmítající se ve smrtelných křečích tedy na náladě nepřidá. Ještě, že člověk nemá čas na to myslet moc dlouho.
Nahoře se Lukáš rozhodne dorazit balík před námi, ale mně se nechce, cítím, že by to mohla být energetická sebevražda, a tak do toho nejdu. Odjíždí sám, ale je mi jasný, že nemá šanci. Pere to sice z kopce pěkně, ale když začneme se zbylými dvěma kolegy točit, za chvíli ho máme a do Oder přijíždíme zase pohromadě.
Kopec na Dobešov mi naopak sedí. Klikaté stoupání lesem, kdy není vidět daleko před sebe, nefouká sem a dobře se dýchá. Nahoře jsme první s Lukášem, asi padesát metrů za námi jede třetí, a ten čtvrtý odpadl. Zvolníme a počkáme na něj, což byla ale docela blbost, protože s klukem se nejelo vůbec dobře a ve dvou by se nám jelo určitě líp. Pak ale dostal křeč do nohy a opustil nás. Mezitím nás dojel nějaký borec z HSK Hradec Králové, který zřejmě někde defektil, což bylo docela fajn, protože úsek z Jindřichova do Lipníka nad Bečvou je opravdu nepříjemný, samé nahoru a dolů otevřenou krajinou a na větru a jemu to jelo pěkně. Taky nechtěl jet sám, takže na nás čekal. Luky chytil krizi, začíná trochu nadávat a chce bufet. Najednou na nás před Milenovem někdo zavolá… a hele, Honza je tu! Nějak se nám rozjel. Je tu bufet na 105. kilometru, rychle zhltnout koláček, tyčku do kapsy a valíme dál.
Zdržení minimální, ale i tak nás tady zezadu pár lidí dorazí a vytváříme tak asi 15-ti člennou grupu, ve které se vezeme přes Lipník a vystoupáme poslední dvoukilometrový kopec k místu, kde se dělí tratě. Začíná mně tady trochu škubat v pravém stehnu, ale do křeče to naštestí nejde. Zhruba půlka, včetně Honzy, míří doleva na dlouhou a devět nás zahne doprava na Prosenice a do cíle. Nikdo nechce tahat špic, takže často je tam Lukáš a ostatní se vezou. Na kostky najíždím na čele já, ale vystupuju a Luky se po pravé straně dere vpřed, což poznám nejdřív podle rachotu jeho spešlu. Nikdo ale nechce jít do čela, a tak jeho nástup vyprovokuje jen dva borce, kteří pak ujedou a on zůstane mezi nimi a balíkem.
Z Prosenic nás jede sedm, do Přerova na výstaviště letíme po větru pětačtyřicet a já s Lukym jsme většinou na čele. Dva kiláky před cílem si sice vlezu dozadu, jenže až moc. Napadlo mě zkusit nastoupit ještě před odbočkou k výstavišti, ale neudělal jsem to a do špurtu pak šel z předposledního místa, což byla pěkná blbost. Na co jsem čekal? Ještě, že za mnou alespoň zůstala vítězná žena Kristýna Obručová, jinak bych si ten nápis „zevlák“ dal na záda i přesto, že jsme udrželi průměr přesně na hodnotě 33,0 km/h.
Letošní Mamut byl parádní, počasí vyšlo nad očekávání dobře, vítr taky tolik nezlobil a mě nechytla během závodu žádná krize. Docela dost mě to bavilo a potvrdil jsem si to, co pozoruju už od začátku sezony – totiž že mě to letos na silnici baví o kapku víc než v terénu. Všichni jsou ale nějak moc dobří, zlepšil jsem svůj čas o 31 minut a přesto se umístil téměř stejně. Vypadá to, že konkurence na silničních maratonech je rok od roku větší. K závodu samotnému jinak nemám jedinou připomínku, trať zajištěná, bufety pestré s rychlou obsluhou, jen na výstavišti se nedalo koupit k jídlu nic jiného, než klobása a bůček (já sháněl zrmzlinu nebo tatranku). Na tuhle silniční akci se vždycky rád vydám, ať už budu preferovat bajky, inlajny nebo třeba dloubání v nose.
Pavel Polidar, foto autor a Jan Herda
