Beroun už opouštíme za světla. Krajina je barevnější, ptáčci štěbetavější, les voňavější, teplota nepatrně vyšší, popadané stromy přes stezku nepříjemnější a Miloš s Čépou vláčnější. Jediné, co zůstalo stejné jako v noci, je náročná chůze lesní pěšinkou do kopce s kolem po boku a batohem na zádech. Míříme pětikilometrovým stoupáním na Děd. Chvíli jedeme, chvíli tlačíme a Miloš s Čépou začínají zaostávat, vzdálenost mezi námi se neúprosně zvětšuje. „Chtěl bych vidět toho, kdo vymyslel stavět rozhledny na kopcích a pak taky toho, kdo vymyslel, že k nim musíme dojet na kole.“ 12 metrů vysoká rozhledna Děd v nadmořské výšce 492 metrů byla dokončena v roce 1893, v rekordním čase čtyř měsíců. Tehdejší celkové náklady činily 3000 zlatých. Na její stavbu se spotřebovalo kolem 25 tisíc bílých cihel. K jejímu vrcholu vede 56 schodů, ale náš imunitní systém není proti schodům dostatečně imunní. „Pánové nikam nahoru nelezu.“ Rychlé vrcholové foto a už mažeme příjemným lesním sjezdem už jen ve třech dál. Třeba se s klukama ještě někde potkáme.
Stoupání na Děd
Mračna se roztrhala, objevila se modrá obloha a dokonce i slunce, ale okolní teplota se nijak výrazně nezvýšila. Je pořád chladno. Oči maličko pálí a ospale mžourají do okolí. Všechno ostatní šlape jako stroj. Zatím. Uvidíme, kdy přijdou první krize.
V Hudlicích se roku 1773 narodil Josef Jungmann, vůdčí osobnost české jazykové národní kultury. Nebýt jeho, tak na sebe třeba dneska halekáme německy. Ještě o nějaké to století dříve podle pověsti zabloudil ve zdejších hlubokých lesích při lovu český kníže Oldřich, kterého našel jakýsi hudlický uhlíř Matěj a nechal u sebe přenocovat. Na oplátku byl se svou ženou pozván na návštěvu k Oldřichovi. My jsme v lesích za Hudlicemi dopadli stejně jako kníže Oldřich. Zabloudili jsme. Lesní cesta se mírně svažuje a současně zužuje, až končí dočista v jehličí mezi borovicemi a smrčky. „Kde to sme?“ „Hele, tady jsme asi špatně odbočili, ale vracet se nebudem. Projedeme to tudy a tady se napojíme zpátky na trasu,“ rozhodujeme operativně nad mapou. Jenže plán nám nevyšel. „Tudy“ se projet nedalo. Husté křoví, nezbedné větve a strmý sráz byly proti. „Hm, takže se kurva musíme vrátit. A Čépa s Milošem nás mezi tim určitě předjeli.“ „Hele, když se trošku zmáčknem, tak je za chvíli máme. Voba už byli docela vyždímaný,“ neztrácí bojovnou náladu Honza.
Při stoupání k hradu Točník vidíme na cestě zřetelně čerstvé stopy. Fakt jsou před námi. V lese kousek za Točníkem dojíždíme Miloše. „Kde máš Čépu?“ Divíme se jeho samotě. „Šlape asi pět minut přede mnou,“ pokynul Miloš hlavou a měl pravdu. Čépu jsme dojeli za chvíli. Seděl na zemi na batohu, nohy natažené před sebe a zvolna upíjel z dvoulitrové láhve kokakoly. V obličeji měl výraz patnáctileté dívky, která právě zjistila, že je těhotná s přítelem své nejlepší kamarádky a ještě před potratem musí uběhnout maraton. Buď v tichu lesa čeká na Miloše, anebo se tiše oddává své první velké krizi. Naše tříčlenná skupinka se znovu dostává do čela závodu.
Kolem Čertových kamenů
Za Zbirohem kolem Čertovy skály už zase skáčeme s kolem v podpaží po kamenech jako kamzíci a statné jehličnany pohupující se ve větru nás mlčenlivě pozorují. Začínají se u nás objevovat první náznaky krize. Přicházejí střídavě na každého z nás. Pozná se to lehce, kdo má krizi, trápí se mlčky na chvostu skupinky, uzavřen sám do sebe bez špetky energie. Naštěstí nepřichází krize najednou, takže je vždycky někdo ve střehu a sleduje turistické značené, abychom nesjeli z trasy a nezačali bloudit. „Co tady děláte? Závod Míru už dávno skončil,“ dobírá si nás chlápek v montérkách na návsi ve Lhotě pod Radčem. Snažíme se o nějakou vtipnou odpověď, ale je to spíš taková křeč. Začínáme být unavení a před námi stoupání na nejvyšší horu Křivoklátské, Zbirožské a Radečské vrchoviny. Čeká nás stoupání do nadmořské výšky 721 metrů na vrch Radeč, který je nejvyšším bodem všech tří právě vyjmenovaných vrchovin. Určitě to nebude nijak hrozné. „Na Radeč se prej dá normálně vyjet autem až na horu, takže stoupání bude v pohodě,“ chlubím se před kluky svými znalostmi o Radči. „Možná, že se tam dá vyjet autem, ale né tudy. Tohle potlačim,“ pronáší Jožánek při pohledu na stezku stoupající lesem. Na jeho povel slézáme a všichni tři už zase tlačíme. Na Radči není chladno. Na Radči je frišno. Na Radči je kosa jako prase. Na vrcholu máme podle itineráře ujeto přesně 111 kilometrů z trasy závodu. „Když se teď trošku zmáčknem tak za chvíli máme druhou stovku,“ hecuje Honza.
Při našich úvahách o druhé stovce kilometrů dostáváme zprávu o prvním odstoupivším jezdci ze závodu. Jarda Babangida vzdal na šedesátém kilometru někde u Berouna. „Odstartoval jsem ráno a chytnul se špatný skupiny. Ti magoři jeli moc rychle a ujeli mi. Ještě jsem zkusil nějakých patnáct kilometrů jet sám a pak jsem to zabalil. Tohle v mym věku už nemam zapotřebí.“
Při jízdě rozebíráme právě získanou informaci. Tohle téma na chvíli vyhání z našich těl únavu. Babangida ráno vystartoval s Egonem, Edou a Petrem Tomkem, a to byla chyba. Oni jsou cyklističtí chrti, jedou maximálně na lehko a maximálně svižně. Jejich tempu logicky nemohl stačit. Druhá chyba byla, že si představil, jak jede následujících 500 kilometrů ve dne v noci lesem sám. Tahle představa ho psychicky rozložila. Docházíme k závěru, že Jarda Babangida asi neměl na závod dostatečně připravenou hlavu, protože tenhle závod není ani tak o fyzičce, i když ta je taky potřeba, ale hlavně o vůli a psychické odolnosti, a ta Jardovi v danou chvíli chyběla.
Zpestřením je pro nás technický úsek lesem po úzké pěšině, vinoucí se mezi pařezy na měkkém jehličnatém podkladu, občas proložená vystouplým kořenem stromu. Když se člověk musí soustředit, únava jde stranou. Pokrok ovšem nejde zastavit a projevuje se i tady. Na krásnou lesní stezku byly nedávno navezeny desítky starých rozbitých cihel. Proč? Potřebovala snad zpevnit? Logika tohoto činu nám zůstává utajena. Jet se to nedá, a tak tlačíme podél cesty, kličkujíce mezi stromy. Je to mnohem pohodlnější, než se kodrcat po cihlách.
Při stoupání na Hradiště, na další kontrolní bod závodu, už v žádném případě nejde o nějaké náznaky krize. Už je to pořádná řacha. Ke slovu přicházejí tatranky a podobné věci, rychle dobíjející vybité baterie cyklistovy. Já jsem svou krizi právě překonal. Teď si jí prochází Honza. „Místo zadku mám asi tataráček.“ Otlačený zadek se mocně ozývá. Honza vyzkoušel snad všechny způsoby, přesto nenašel variantu, při které by se mu v sedle sedělo méně bolestivě.
Na silnici do Rokycan si pro změnu prochází krizí Jožánek. V protivětru se bez elánu plouží se slušným odstupem za námi. Rokycany jsou naše záchrana. V Rokycanech bude pauza. „Pořádně se najíme, napijeme, trochu odpočineme a pak se zase zmáčknem.“ Kdepak jsou asi ostatní? „Vařej tam výborně a ceny docela nízký,“ nasměroval nás nějaký chlápek na náměstí do čínské restaurace. Objednáváme si a při čekání na oběd máme co dělat, abychom neusnuli. Zápach našeho potu se pozvolna začíná šířit vypulírovaným lokálem. Polévka, nakrájená mrkev na nudličky v horké vodě, nic moc, ale druhé jídlo, smažené nudle, vynikající. Na závěr kávička a kola proti spánku. Šikmooká servírka nám po jídle přináší nějakou kořalku jako pozornost podniku. Musíme odmítnout. „Víte pani, my jedeme dlouho na kole, jsme celkem vyčerpaný a tohle by s náma mohlo někde škrábnout, takže to pít nebudeme,“ vysvětlujeme situaci. „Áno, áno, áno,“ chápe servírka a krátce se několikrát za sebou rychle uklání. S plným žaludkem je svět veselejší. Jediná stinná stránka oběda je, že nám zabral přes hodinu a půl. „Takovýhle prostoje si příště nemůžeme dovolit. Teď se trošku zmáčknem a budem doufat, že nás během oběda nikdo nepředjel,“ nastiňuje taktiku Honza.
Na Maršálu
Stoupáme na vrch Maršál (560m.n.m.). Cesta je široká, stoupání pozvolné, přesto jeden z nejnepříjemnějších úseků. Důvod? Kořeny! Desítky, stovky a tisíce velkých a malých kořenů nám v pravidelně nepravidelných intervalech ztěžují jízdu. Nejsou to ale obyčejné kořeny, jsou to kořeny neobyčejné. S přimhouřením obou očí snad můžu uvést, že se jedná o kořeny debilní, zasraný a ještě mnohem, mnohem horší. Cesta vůbec neutíká, kilometry nepřibývají. Vrchol se nepřibližuje a zadek, ruce i zbytek těla se v jednom kuse natřásá. Je to pakárna, ale musíme trpělivě. Maršál se stává nejkořenovatějším kopcem celého Loudání. Za vrcholem nastává úleva. Parádní sjezd dolů máme za odměnu.
Stezka je dobře značená, bloudíme minimálně. Z únavy mi tak nějak všechno splývá dohromady. Kopce, sjezdy, Jožánek, Honza, louky, pole, lesy, rybníky, něco jetel, něco nejetel. Z letargie mě vytrhává až stoupání za Neurazy, protože je to brutální nejetelný úsek plný větví, klestí a chvojí. Možná se mi zdá stoupání tak těžké, protože jsem strašně unavený. Každou chvíli s Honzou odpočíváme. Začínám být na Jožánka kdesi uvnitř naštvaný, protože on momentálně může, a já už ne. Však ono se to během chvíle může změnit. „Jestli chceme dát dneska těch 250 kilometrů, tak se musíme pořádně zmáčknout. Jo, a taky na sebe musíme být přísní,“ mele si svou na pokraji vysílení Honza. „Dneska to musíme aspoň dotáhnout do Klatov.“ Od této chvíle se pro nás Klatovy stávají jakýmsi magickým místem, kam se dnes stůj co stůj musíme dostat.
Focení na kontrolním bodě
Na 180. kilometru mě začalo lehce píchat v pravém koleni. S přibývajícími kilometry se to horší a nám se staví do cesty kopec Barák s vysílačem na vrcholu. Dosahuje nadmořské výšky 706 metrů a jedná se o jeden z nejvyšších kopců Plánické hornatiny.
Když přijíždíme do Klatov, tak večer už dávno skončil. Zastavujeme u nejbližší čerpací stanice. Máme najeto 209 kilometrů na jeden zátah. Jsme úplně odvaření. Jožánek celý den šlapal lehké převody a teď je z nás na tom asi nejlépe, i zuby si šel před spaním vyčistit. Koleno mě bolí tak, že nejsem schopen sejít schody, ale jestli nechci kadit někde venku na trávě, tak je sejít musím, protože záchody jsou v suterénu. „Jestli se to do rána nezlepší, tak zejtra končim a odstupuju ze závodu,“ říkám klukům, jak se věci mají. „Tohle si tam na noc nalep, třeba to pomůže,“ tahá Honza z batohu voltarenovou náplast. Samotného ho bolí hlava a je tak unavený, že usíná mezi jednotlivými sousty bagety. Hlava mu padá střídavě na obě strany a je s podivem, že ještě nespadl ze židle. Nejvyšší čas se uložit k spánku. Spacáky vybalujeme na trávě za čerpačkou. Snad v noci pršet nebude.
- 5. 6. 2009, pátek
Po pěti hodinách luxusního spánku jsme strašně opuchlí v obličeji. „Kluci, tim jak jsme vůbec nespali, jsme si zkrátili život o jeden den. Měli jsme strašně dlouhou středu a dneska máme rovnu pátek. Čtvrtek jsme úplně vynechali.“ Venku je strašně chladno. Na čerpačce kupujeme snídani a teplou kávičku. Řidiči, rozvážející zboží z masokombinátu, si tady dali sraz. Plánují si zde po ránu své trasy. Jeden z nich si nás všiml. „Venku je strašná zima,“ pak se významně podíval na nás a dodal „ale já si v autě pustím topení.“ Na poznámku nereagujeme, zahřejeme se šlapáním a máme svých starostí dost. Honza má obavu, aby neměl zánět dutin. „Strašně mě bolí hlava, vystřeluje to do očí, až mám mžitky a když sem se ráno předklonil, vyteklo mi z nosu něco nechutnýho.“ Nasazuje léčbu ibalginem a polyká tu malou růžovou lentilku. Moje koleno je na tom o poznání lépe než včera, přesto do sebe preventivně láduji taky jeden kousek. Vyrážíme na trať, vstříc dalšímu dobrodružství. Když opouštíme Klatovy, jsou čtyři stupně nad nulou. Koleno zas tak úplně v pohodě není. Při každém šlápnutí mi do něj nějaký hajzlík zabodne jehlu, ale dá se to vydržet.
Náš závod se stává veřejně populárním
Když se o den později blížili do Klatov ostatní, všimli si fixou psaného plakátu, provizorně přilepeného na dopravní značce s textem: „Zdravíme závodníky Loudání 2009. Jste cca na 200. km závodu.“ Jo, je to tak, náš závod se stává populárním.
Kolenem mi projela prudká bolest. Hajzlík mi do nohy vrazil místo jehly pletací jehlici. Růžová lentilka vydržela účinkovat necelých 30 kilometrů. Do cíle zbývá něco přes 300. Tolik ibalginu s sebou nemáme. Honza mi ordinuje na koleno další voltarenovou náplast a podle hesla „táhni a srůstej“ pokračuji se zatnutými zuby dál v jízdě. Jsem zvědav, kam až dokážu v tomhle stavu dojet.
Pokračování příště...
Milan Silný
