Lyžařská magistrála – nefalšované cyklistické dobrodružství.
„Ty jo. Tady a na kole? To se cení. Zdravím,“ ocenil můj cyklistický výkon kolem jedoucí běžkař. „Ahoj,“ odpověděl jsem pln právě nabytého sebevědomí a začal v sedle kola odkrajovat první metry široké magistrály. Hlomoz zimního velkoměsta Horní Mísečky nechávám s radostí za zády. Obklopuje mě tichá lesní zasněžená krajina. Kolem šustí jen běžci na lyžích, kterým se snažím moc nepřekážet. Naštěstí je magistrála široká dostatečně. Bylo by asi komické, přečíst si v černé kronice, že cyklista na lyžařské magistrále nedal přednost lyžaři přijíždějícímu zprava a způsobil tím nehodu.
V nedalekém Liberci se koná mistrovství světa v lyžování a organizátoři mají problémy s přívaly sněhu. Tady je to podobné. Kolo se mi boří víc, než jsem předpokládal. Občas tlačím. Tam kde lyžaři jedou, jedu taky. Tam kde lyžaři bruslí, já tlačím. A ve sjezdu? Ve sjezdu jim absolutně nestačím. Pravda je, že sjezd není téměř žádný, pořád nabírám výšku. Skalka celá zakrytá ledem a rampouchy. Zimní nálada jako na obrázcích Josefa Lady. K ideálu chybí snad jen slunce a modrá obloha nad hlavou. Třeba se jí dočkám až na vrchu.
Les končí naráz, dál je koridor lemován nízkými stromky. O co jsou menší, o to víc jsou obalené sněhem. „Na kole to tady máte těžký co?“ Soucítí se mnou starší paní, která je tady s manželem na procházce. „My jdeme pěšky a taky se boříme,“ přitakává manžel. „Včera a přefčírem napadla spousta sněhu a eště si pořádně nesedla ani pod tíhou rolby.“ Proti mně začínají jezdit menší skupinky snowborďáků. Není mi to divné. Chyba. Tlačím. Už skončili i nízké smrčky. Po pravé ruce svažující se bílá pláň. Vypadá to, že Vrbatova bouda je nedaleko. Lyžaři na sjezdových lyžích. Kde se tady berou? Na Zlatém návrší přece žádná sjezdovka není. Všechno se objasňuje vzápětí. Místo očekávané a vyhlížené Vrbatovy boudy se přede mnou objevuje výstupní stanice lanovky Medvědín. „Tak to seš, kamaráde, pěkný tele,“ vyhodnocuji stav věcí v duchu. Někde jsem zapomněl odbočit a jsem úplně jinde, než jsem chtěl a měl být. V dálce za hlubokým údolím Labského dolu je na bílém pozadí krásně vidět maličkatá Labská bouda. Tam jsem chtěl dneska dojet a už to asi nestihnu. Taková dálka. Všechno se na mě tak nějak najednou sesypalo. Dala se do mě zima, cítím se unavený a dokonce se mi začalo i stýskat po domově. Na Vysoké Kolo se zase nedostanu. Jak je možný, že jsem přehlédnul odbočku? Vždyť to tady znám, jednou už jsem u Vrbatovy boudy na kole byl. Jenže to bylo v létě. Teď v zimě vypadá krajina trochu jinak. Chybička se vloudila, ale musím myslet pozitivně. Koupím si v občerstvení u lanovky horký čaj za pětadvacet korun a než ho vypiji, promyslím co dál. Nápad se nedostavil, tak si kupuji ještě jeden kelímek horkého čaje do druhé nohy. Slunce, mlha, mraky nad námi. Daleké rozhledy do zasněžené krajiny. Slunce, mlha, mraky pod námi. Střídá se to strašně rychle.
Vrchol leží nedaleko
Medvědín je vrch tyčící se nad soutokem Labe a Bílého Labe. U jeho nadmořské výšky mám v mapě uvedeno 1234 metrů. Přímo tady na vrcholu je však uvedeno 1235. Do deníčku si píšu 1235, protože se počítá každý metr. Na Medvědíně se rozprostírá frekventovaný lyžařský areál. Ze Špindlerova Mlýna sem vede 1950 metrů dlouhá sedačková lanovka a lyžaři neustále cirkulují. Nahoru lanovkou, dolů na lyžích. Nahoru lanovkou, dolů na lyžích. Mají to o poznání jednodušší než já. Navíc jsou tady, protože tady být chtěli, na rozdíl ode mne. Já jsem tady, ale chtěl jsem být někde jinde. „Hele skibob, ale ňákej divnej,“ všimnul si odpočívající lyžař s grogem mého kola. „To si sem vyjel lanovkou nebo po svejch? Po svejch? No tak to si děláš prdel, to musel bejt pěknej masox.“
Na sjezdovce na Medvědíně
Mám najeto 20 kilometrů, jsme na Medvědíně. Čaj nepomohl a je mi zima čím dál tím víc. Labská bouda pro mě momentálně leží nepřekonatelně daleko hlavně po psychické stránce. Od ní, z nadmořské výšky 1340 metrů, bych se musel ještě nějakých 170 výškových metrů pachtit sněhem vzhůru na Vysoké kolo. Určitě pěšky, na kole by to jet nešlo. Vrátit se do Jilemnice bych za světla asi už nestihnul. Vysoké Kolo tím pádem padá. Nejraději bych už byl odtud pryč, nejlépe někde dole v teple.
Ve 14:00 hodin zahajuji cestu zpět do údolí stejnou cestou jako jsem dojel sem. V létě je sjezd po dosažení vrcholu takovou zaslouženou třešinkou na dortu, ale teď v zimě je sjezd mnohem, mnohem horší než výjezd. Průměrnou rychlost mám 6 až 9 kilometrů v hodině. Řidítka si ve sněhu poskakují, jak chtějí. Šlapáním se zahřát nemůžu. Neustále přibrzďuji a čekám, že každou chvíli upadnu. Závidím lyžařům jejich rychlost. V Horních Mísečkách z lyžařské magistrály přesedlám na silnici. Snad se pojede lépe. Nemůžu se dočkat...
Pokračování příště
Milan Silný
