Aktuality

• Proč

Pokoušel jsem se tento zásek udělat již minulý rok, ale to napadl v průběhu závodu sníh a poslední kopec se nejel. Jako desítky jiných jsem potom čekal týdny, než mi dorostou odumřelé nervy v konečcích prstů a znovu budu při pěti smyslech. Nedalo mi to a letos jsem se pokusil znovu.

Ono v amatérské cyklistice je těžké hledat cíle pouze v umístnění na masových akcích, protože člověk se při větší snaze posune o pár pozic dopředu, ale stále je to jen číslo větší než 3. Zato u extrému typu dvoustovka Salzkammergut, neboli Salzka, stačí informace ano/ne, dal/nedal. Umístění je druhořadé. Na otázku, proč se trápit šestnáct hodin v kopcích, kdy se většinu času člověk posunuje rychlostí kolem 5 km/h a frituje ho červencové sluníčko, se opravdu nedá odpovědět jinak než „Protože to chceš dát.“

Ewige wand zdola

Chtít to dát ale nestačí, je zapotřebí trénovat a sbírat zkušenosti. Můj tréninkový plán byl opět sestaven z ježdění „kdy jen to jde“ včetně nejdelších maratónů u nás. Při mých ostatních aktivitách to letos hodilo zatím kolem 3000 km, vše v terénu, což není moc. Co se týče zkušeností z extrému, měl jsem již tu z ročníku 2009, kde jsem najel 100 km v bouřce a teplotě kolem 4°C. Trochu jsem se snažil ještě nasbírat i na letošním Loudání českou krajinou, kde jsem se ale po 250 km vyndal, náraz tlumilo rameno s klíční kostí, což mne vyřadilo na tři týdny. I přes tyto události jsem měl spočteno patentovaným vzorečkem (o tom někdy jindy), že jsem na hraně minimální potřebné výkonnosti, abych ty kopce zajel. Kromě mě si to letos myslelo pár stovek dalších Čechů a Slováků a v pátek při procházce jindy poklidným městečkem Bad Goisern se člověk cítil téměř jako na Václaváku. Přes všechna lákadla jako expo zóna, exhibice jednokolek a rozprava ve všech jazycích, to vřelo nejvíce u občerstvení v kempu, kde jsme se známými probrali hlavní tahy zítřejší bitvy. Shodli jsme se na tom, že bude důležité vědět, kde se pohybuje týpek Gerhard Gulewizc, který má prý vézt balónek 16:00.

První výjezd za svítání

• Vstávání

Tento závod je extrémní i časem startu. Rozjezd je v 5:00, což znamená, že budíček je kolem 4:00 a fronta na záchod slušná až do 4:45. Mezi tím musí člověk najít všechny oblečky, nasoukat se do nich, nasnídat co nejvíce kalorií a nezapomenout na veškerou další výbavu, kterou si poveze, zejména na jídlo a pití. Občerstvovaček je sice rekordně 14, ale první z nich je stejně až po dvou hodinách jízdy a navíc bez lepivek se tento závod moc neobejde.

Ani nevím, jak se mi to povede a opět dojíždím na start těsně a mám ho skoro letmý. Dav, který se přes ranní hodinu v městečku sešel, už burácí vším možným. Jedna paní má v ruce asi pět velkých zvonů přivařených k sobě a dělá to rámus jako stádo krav. Mezinárodní peloton se rozjíždí směrem do prvního kopce, je to tady, čeká mne zhruba 15-16 h jízdy bez odpočinku. Pocity z toho mám různé, uklidňuje mne snad to, že nejedu sám.

• První kopec

Po startu se do kopce najíždí téměř ihned, tedy asi po půl kilometru. Ještě není moc vidět, ale na pomalé stoupání po asfaltu, které se rychle utáhne na stálých 10-12% to bohatě stačí. Podle tepáku chytám správné tempo na vytrvalost a kontroluji, že stoupám kolem 12 m/min, což je právě limitní rychlost. Mám pocit, že jsem někde na konci startovního pole a opravdu, po chvíli mne dojíždí Gerhard a všechny kolem zdraví rakouským „Morgens“. Gerhard je nějaký tamní superchrt, který se z 109 kg silového trojbojaře za pár let scrvkl na úspěšného cyklistu profíka, viz jeho portrét. Letos se rozhodl dělat vodiče pro dosažení limitu. Dle jeho slov: „Pojedu tak rychle, abych stihl limity o cca 15 minut. Všichni, kteří pojedou se mnou, budou v Bad Goisernu včas!“ Při stoupání Gerhard vysvětluje, jakou průměrnou rychlost je potřeba mít do kopce a z kopce. Nikdo na to nereaguje, protože na tacháči máme zatím trochu menší číslovku a jde z toho hrůza.

Dosahujeme Rehkogl a utahuje se to na 18%. Stále stoupám 12-13 m/min a tím trochu poodskočím Gerhardovi a jeho aktuální tlupě, kde někteří očividně nemají již sílu tenhle sklon v sedle urvat a odstoupí ještě v prvním kopci. Po kamenité pěší pasáži se dostáváme na finální šotolinu, kde ujišťuji dva optimistické Slováky, že vrchol jsme ještě nedosáhli, protože zbývá malých 300 m výškových. Už to zase ale jede lépe, sklon těch 15%.

Nahoře

Nejvyššího bodu, kde čeká pro jistotu sanitka, dosahuji v 6:16, mám 4 minuty náskok nad mým rozvrhem. Kolem nás se začínají honit mraky a vypadá to, že horko nebude, navíc se cítím skvěle, tak to asi dnes vyjde.

• Sjezdy nejsou oddychové

Kdo si myslí, že sjezd, který následuje, je příležitost spravit si chuť po víc jak hodinové makačce, je na omylu. Sjezdy na tomto závodě jsou buď měkké šotoliny, kde v každé zatáčce číhá podklouznutí, nebo kamenité singly s překvapivě technickými úseky, kde málokdo riskuje a radši sbíhá po svých. Já mám navíc úzké pláště nabouchané na tvrdo, a to se ukáže být na šotolinách špatná volba.

Tohle dává málokdo

Sjedeme 400 výškových a vydrápeme se zpět o 300 nahoru na Hütteneckalm, kam přes den létá helikoptéra s diváky. Teď kolem sedmé hodiny tam ale nikdo není, a tak neztrácíme čas a padáme kamenitým singlem až k symbolu závodu, vysekané cestě v skalní stěně Ewige Wand, která je krásně vidět z Bad Goisern. Průjezd touto stezkou je zážitek, na který se nezapomene. Pro zpestření je tam neosvětlený 20 m tunel, kde jako bonus každého vybleskne automat firmy Sportograf, která potom prodává všech cca 20 osobních snímků ze závodu za 20 €. Blesk je nastaven tak, že oslní právě v momentě, kdy si člověk sundá sluneční brýle, aby trefil konec tunelu bez zavadění řídítky o stěnu.

Tady se hromadně lepilo

Dole v Lauffenu si člověk oddychne, že vydržely brzdové destičky, a najíždí do divácké atrakce, jízdy po krátkých schodech. Ty první letos dávám, protože jsem se patřičně zlepšil v sebejistotě, ale ty druhé z mostu už jsou trochu riskantnější. Dole se hromadně mění duše po cvaknutí, a proto zavčasu volím konzervativnější seběhnutí.

• Nájezd do druhého kolečka

Následuje trochu roviny, kdy se jede proti proudu řeky Traun a žaludek tráví druhé občerstvení. Doposud jsem volil banány a sladké pečivo, protože mi z toho ještě není blbě. Roli v tom hraje teplota, která se zatím drží kolem 20°C, ono proč by ne, když je teprve 7:30.
Při průjezdu údolím už začíná přibývat diváků, často čekají u míst, kde je něco na shlédnutí, například různá podjetí mostu, schůdky a hrby, a tlaskají a křičí „Bravo!“ Zatím je to ale předčasné, jelikož máme tak sedminu trati za sebou.

Další stojka

Jestli se má zdolat sedm kiláků výškových, rovina dlouho trvat nemůže a opravdu, najíždí se po druhé do stejného kopce jako na začátku. Jen se po chvíli uhne trochu jinak a stoupá se jen do 1000 m, za to třikrát jinak. Stoupání opět zpestřují stojky po asfaltu, kde se kolo staví na zadní a padáky po šotolině nebo volných šutrech. Jeden takový padák je vyhlášen svou záludností, zčásti vede po sjezdovce. Míjí mne kámoš, kterého znám z jiných závodů a stěžuje si, že „jakmile to trochu drncá, všichni slézají.“ To naopak mne přijdou bojovníci kolem mne docela technicky zdatní, když to srovnám se závody u nás. Sjezdovku dám jen se štěstím, za to vidím nové artistické číslo. Před mnou tam jeden hodí tlamu, ale zůstane zacvaknutý a ve směru jízdy. Znovu se uvede do pohybu elegantním odpíchnutím od svahu rukou, ztratí tím tak dvě vteřiny. Něco jako na lyžích. Říkám si, že tenhle trik musím někdy natrénovat, dá se tím zamaskovat hodně pádů.

Sjezdovka

Další hezkou pasáží je dlouhý, tentokrát pozvolný sjezd podél potoka Rettenbach. Minule byl rozvodněný tak, že to občas připomínalo katastrofické filmy, jelo se vodopádem a podobně. Letos je potok hluboko pod cestou, skoro není vidět. V ten moment si člověk uvědomí, jak jsou hory zrádné, protože to tu vypadá úplně jednoduše, přitom tady může jít o život. Jediné, co se nezměnilo, jsou ratanová zvířátka, včetně největšího slona.

Slon

• „A“ pytel

Od Slona se ještě trochu klesne, ale už ne moc a pak se znovu drápe na místo, kde jsme byli již ráno, Taurnkreuzung. Je tam také orientační bod K a občerstvovačka, která jde využít celkem třikrát. Celá trasa vede po orientačních bodech A-Z, které jsou značené na mapě, v profilu i v terénu a je to skvělá věc i pro komunikaci s podporou. Já měl jako podporu Terezu, a tak například dostávala SMS typu „Teď K“ nebo „Za 20 minut O“ a musela se s tím nějak poprat.

Z bodu K ovšem odbočujeme na jinou cestu a tím se odpojujeme od proudu jezdičů z trasy B, kteří z bodu K jedou rovnou na Hütteneckalm, jako my před tím. Mohl by v tom být trochu zmatek, ale pořadatelé jsou na to dobře připraveni, navíc je tam cedule s jednou šipkou pro každou barevně odlišenou trasu. Naše odbočka vede na kolečko, které jede pouze trasa A, a to se vyplatí.

Ten „A“ pytel je totiž vyložená malina. Dlouhý sjezd po technickém singlu, který vede chvíli po nějaké římse se záchytnou sítí. Říkám si, že by bylo asi dost nebezpečné se tam zachytit řídítky. To se přesně stalo Honzovi Háchovi, když to do něj naboural rychlejší a odvážnější jezdič. Prý taková síť jednoho urostlého cyklistu udrží bez problému i s kolem.

Technicky na hraně

Krom pasáže se sítí je tam pak ještě plno kamenitých srázů. Sjíždím tlačící snaživce, abych si je zepředu vyfotil. Na navazující rovince s jedním ostrým kamenem ale začátečnicky chytím hada a musím měnit, takže mi na oplátku ukazují záda oni. Výměnu duše stíhám za rekordních 12 minut. Přispěl nejen můj talent na sundávání pláště ale i gramařská pumpička, která měří jen 10 cm. Alespoň to bylo ve stínu.

Když to šlo dolů, půjde to i nahoru. „A“ pytel nahoru je jeden z nejtěžších. Začíná to stojkou, která v jeden moment opravdu nejde vyjet a následují pasáže s víceméně krutým sklonem, jde to často přes 20%. Míjím nějakého pána a ten mne překvapí jednoslovnou větou „Dávej!“ No Rakušák to nebyl.

Horko už je pekelné, pálí to do křupky a ranní naděje na zamračenou oblohu jsou fuč. Na občerstvovačce mají i vodu, která se dá lít nejen do sebe, ale i na hlavu. Jelikož si tělo o H₂0 říká spíše neodkladně, využívám hned oba způsoby. Přísun tekutiny začíná být tak intenzivní, že přestávám mít chuť na normální jídlo. Tohle jsem věděl, a proto jsem nakoupil několik lepivek. Teď díky nim dorovnávám přísun kalorií a můžu držet tempo. Na dalších úsecích do kopce předjíždím již spíše roztrhané pole a kromě zpoždění z výměny duše jedu podle plánu. Za celé to snažení se dostávám opět do bodu K, za což jsem rád, a proto žádám o vyfocení.

• Po druhé na stěnu

Z bodu K se znovu jede na Hütteneckalm. Jsem tam přesně v poledne a diváků, kteří tam z většiny vyjeli taky na kole (ale někteří helikoptérou), je tam habaděj a dělají nádhernou kulisu posledním metrům stoupání.

Tudy projíždělo maximum tras

Já si je samozřejmě fotím do reportáže, abych mohl potvrdit, že Salzkammergut je zdaleka divácky nejvybavenějším závodem, co jsem kdy jel. Již minulý ročník mne v tom utvrdil, protože nám pod deštníky fandilo víc lidí, než při jakémkoliv českém závodu, a to již od pěti hodin od rána. A letos při hezkém počasí se potenciál projevuje naplno.

Diváci fandí

Následný sjezd už známe celý. Na technickém singlu zastavuji v jedné zatáčce, abych nafotil jezdce za mnou. Jsou tam dva rakouští důchodci, kteří si to sem vyšlápli i s rozkládacími sedátky a s něčím na zub. Sledují těch 2000 závodníků, kteří tudy projedou. Ptám se, jak se mají, na to mi v lokálním dialektu, kterému moc nerozumím, nabízejí pivo, které musím odmítnout. Znovu se projíždí balkónovou cestičkou a tentokrát zastavuji, protože při jízdě si ten výhled člověk neužije.

Automat fotí

Jediný nešvar druhého průjezdu, vlastně celého sjezdu, je, že jsme se spojili s trasou D, a to zrovna s její špičkou. Jedou jen 50 km, jsou čerství a daleko více riskují. Je to trochu boj, nenechat se vyprovokovat a jet si svoje tempo. Bláznivost trasy D letos nenávratně poznamenala i událost, kdy se jednomu přemotivovanému snaživci podařilo sjet ze široké šotoliny a dokonce strhnout sebou ještě jednoho. Ten druhý se zachytl za nějaké křoví, ale toho prvního po pádu ze 40 metrů již nezachránili.

• Nájezd do druhé půlky a krize

Přijíždím znovu do Lauffenu a začínám mít podezření, že jsem se málo nejedl. U občerstvovačky u Káčka jsem byl vyšťavený z výjezdu a neměl jsem na nic chuť. Řekl jsem si „Však je to dlouho z kopce, to energii nepotřebuji.“ A to byla chyba. Nyní mi vyhládlo, ale další občerstvovačka je až za 200 m stoupání. Jede se znovu takové kolečko, kde míjíme pro změnu nejkratší trasu F, která je na pouhých 27 km. Jsou to totální necyklisté, zatím ani neví, že se dá jet i do kopce, a tak to všechno tlačí. I já ale začínám zpomalovat, hltám poslední gel a doufám, že se to zlepší.

Gerhard jede na pohodu

Při nájezdu do tohohle pytle mne dojíždí Gerhard a vím, že je zle. On má ale dobrou náladu, jede tak na 10% své kapacity. Daří se mi jeho tempo držet, ztrácím ho až těsně před vrcholem, za cenu toho, že jsem jídlo nechal až na Lauffen. Tam se sjíždí nejdřív lehčí cestičkou do Obermuthu, kde tatík sprchuje projíždějící cyklisty a dětičky nastavují ruce na plácnutí, pak ale následuje asi nejtechničtější místo celé trasy, znovu jen pro Áčkaře. Hodil by se sjezdový speciál, neb jsou to občas půlmetrové skoky po šutrech dolu. Tentokrát i já slézám a části snáším.

Do Lauffenu přijíždím dosti ve špatném stavu. Musím se najíst a chvíli počkat. Ta chvíle je asi 20 minut. Ležím v příkopu a Tereza mi donáší jídlo a pití. Začne se o mne zajímat nějaký zdravotník, tak si znovu sednu. Za chvíli je mi lépe, banány pomohly asi nejlépe. Škoda, že nemám ještě nějaký gel, ten by byl ideální. Po chvilce tedy vstávám a rozhoduji se pokračovat, protože podle rozpisu mám ještě půl hodinu rezervu na limity.

V krizi

Opravdu, před nájezdem na kolečko kolem jezera Hallstätter See mne zastavuje pořadatel se sprejem a označuje moje číslo bíle, tedy tou správnou barvou, aby mne na dalším rozdvojování kočky neposlaly do cíle. Limit tam byl v 16:00, já tam jsem 15:30. Šanci ještě mám.

• Boj s limitem

Gerhard má náskok dobrou půlhodinku, přesto věřím, že ho doženu. Kolem jezera se jede po rovince a daří se mi valit to třicítkou. Začne ale pršet a hřmít. Přechází první malá bouřka přes údolí, která příjemně zchladí vzduch na 24°C.

Před kopcem je ještě jedno občerstvení, kde se ke mně hrnou s mikrofonem, tak je pobavím prohlášením, že „jsem na sračky“. Jsem asi jeden z posledních, kdo tudy projíždí, a tak si myslím, že je moje sprosťárna nepřekvapila. Začne vydatně pršet a vyrážím do 3,7km dlouhého stoupání s průměrným sklonem 15%, kde tedy nastoupáme 550 m. Proti mně již jezdí lidi, kteří kvůli dešti a vyčerpání vzdávají, já ale jedu dál. Po příjezdu k hořejší stanici lanovky se z šotoliny přesedlá nejdříve na louku pokrytou plátnem, ale pak na asfalt. Ten asfalt si budu do smrti pamatovat. Průměrně má 20% a místy to jde přes 25%. Mám problém jít pěšky, natož tlačit kolo, tacháč ukazuje nulu a je to nekonečné. V malém interview v jiném článku se pak dočtu, že i Jan Hruška měl zde krizi, přesto to radši dal na velkou, aby se tady nezasekal. Já také nevzdávám, protože v krátkých chvílích, kdy tacháč měří, kontroluji rychlost stoupání kolem 10 m/min, a to by mělo stačit.

Dávačka nad lanovkou

Konečně dosažen mezivrchol. Klesne se o 250 m a přes lávku se najíždí do posledního většího kopce na Rossalm, který vede údolím potůčku, který se zdá trochu rozdováděný. Z mohutného vodopádu se zvedá chladící oblak roztříštěné vody a teplota rázem klesá na 15°C. Člověk už to musí vzít za hotovou věc, že v Alpských kopcích je výkyv 15°C zcela normální.

Zastavuji u občerstvovačky, kde se tísní pod přístřeškem všichni ochotníci včetně jednoho závodníka. Dozvídám se, že se blíží druhá bouřka a že to nebude jednoduché. Propočítávám rychlost stoupání a další limit, který je až za 700 m vysokým kopcem. Několikrát výpočet opakuji, ale nemůžu si pomoct, bude mi chybět 15 minut. Rychleji již nepojedu, nejen protože mi došly lepivky, a navíc stále vydatně prší, začíná mi to připomínat minulý ročník. Dozvídám se, že druhý závodník vzdává. Má obavy z bouřky v horách, je to prý zkušený alpinista.

Chladící vodopád

• Cíl v taxíku

Ačkoliv velmi nerad, odevzdávám čip. Dosáhl jsem 155. kilometru a nastoupáno mám zhruba 5 km, takže už zbývá jen málo. Znovu mi to trochu jede, takže bych to asi ustál. Ale představa, že se v bouřce budu trápit ještě hodinu do kopce a že tam skončím, mne moc neláká. S druhým cyklistou sjíždíme do údolí, kde je pro nás objednaný speciální taxi, který je zajišťován pořadateli pro podobné ztroskotance jako my. Docela klábosíme a přes náš neúspěch je dobrá nálada.

Taxi

Výhoda předčasného ukončení je, že se do vyhlášení výsledků stihnu ještě osprchovat v kempu v teplé vodě a seženu něco k jídlu. Vyhlášení je v obřím stanu, který stojí místo náves a vejde se do něj i obecní kašna. Letos je narváno, a tak postáváme venku a dění sledujeme na velkoplošné obrazovce.

První dva týpci, Rakušáci Erwin Dietrich a Gerhard Trampusch udolali naše eso Tomáše Trunschku, který avšak dlouho vedl závod. Asi nejpřekvapivější je to, že vítěz Erwin není žádný mlaďoch. Je mu totiž 49 let. Jeho čas 10:40 svědčí o specifické náročnosti závodu. První žena z Polska Ewelina Ortyl to dala za 14:11. Na ostatních trasách zaznamenali Češi docela úspěch včetně sjezdu jednokolek, taky ujetá disciplína.

Kdo mne ale naštval nejvíce, je Gerhard Gulewicz. Dotlačil totiž do cíle jednoho bojovníka až v 21.33, tedy 33 minut po limitu. Tím, že je to zde určitá celebrita, udělali organizátoři výjimku a limit posunuli právě pro Gerharda, což se prý jiné ročníky nestávalo. Mně chybělo cca 15 minut, a proto jsem vzdal. Kdybych věděl, že mám šanci, ten poslední kopec bych zkusil dát. Do budoucna si budu pamatovat, že vzdávat se má, až když tě organizátor z trasy vyžene holí.

• Zkušenosti

Přes to, že jsem se zařadil k těm, co musí štěstí zkusit další ročníky, beru si ze Salzky jen ty nejlepší pocity a zkušenosti. Žádné Alpy u nás nemáme a člověk musí přiznat, že ty kopce jsou prostě větší a strmější. Však stoupání měla průměrně 14%. Při podobném celodenním zatížení se navíc projevují i ty nejmenší detaily a je třeba reagovat již při prvních signálech. Zvládl jsem například rozložení sil, ale selhal, co se týče jídla, které je v horku vždy problematické.

Závod není nadarmo nejvyhlášenější akcí pro horská kola v regionu. Organizace mezinárodního závodu se souběžnými 6 trasami ve vysokých kopcích, kde se pamatuje i na diváky nebo na možnost stažení závodníků z trasy, nabírá dimenzí, které u nás neznáme. Vše podtrhuje fandící dav na každém rohu a atmosféra je náramná i mezi závodníky. Jediné, co bych do příště zlepšil, je moje trénovanost. Protože abych to příští rok nejel a zase nedal, to bych se na to podíval, no to jo.

Václav Brož

další fotky ve fotogalerii ZDE >>