- Nejbližší závod v Německu
EBM patří spolu s Malevil Cupem a Salzkammergut Trophy do série MarthonMan-Europe. Je to asi hlavní důvod, proč na něj jezdí tolik Čechů, ale roli hraje i to, že se nachází pár kilometrů za hranicemi nad Litvínovem. Z Prahy jsem tedy na místě za necelé dvě hodiny, včetně zastavení nad Lovosicemi pro blesknutí nádherné ranní atmosféry s Hazmburkem na pozadí.
Jsem přihlášen na nejdelší trať, na stovku, a od rána, kdy jsem zaspal, mám v plánu vyzkoušet to zajet bez větší snídaně a bez nutričních doplňků. Docela se těším, protože je již jasné, že po sobotních záplavách bude neděle jak vyšitá pro bikové závody: 20°C, střídavě pod mrakem a trochu bahýnka, aby se naprášilo.
- Fronta na závod
Na místě není problém zaparkovat na největším plácku městečka Seiffen, a to i hodinu před startem. V případě nouze by to ještě jistil přilehlý supermarket, i když i tam už někteří štelují rychloupínáky. Další nej tohoto závodu se odehraje při prezentaci. Na rozdíl od všech ostatních závodů, které jsem absolvoval, včetně etapáků, je zde potřeba dostavit se osobně, předložit průkaz totožnosti a podepsat prohlášení, že pořadatel neručí za nic. Mnohý by ohrnul nos, ale já s tím souhlasím, jelikož já zas neručím za sebe. Dostávám číslo, tričko a pak už jen různé papíry, ale čip nikde. Potvrzuje se tedy fáma, že čas se tady měří ručně, a to musí být při počtu zhruba 1000 závodníků mazec. Aby to nebylo úplně mimo kontrolu, je zde systém gumiček. Zda člověk nepřišel rovnou do cíle se pozná tak, jestli má na ruce gumičku červené barvy, která se rozdává na startu. Je to spojeno s kontrolou, zda člověk vstupuje do správného startovního sektoru.
Startovních sektorů je celkem pět. Elite, Race, I, II a III. Aby se v tom všichni vyznali, je to jištěno barvou smajlíka, který je jak na startovním čísle, tak na ceduli u startovního sektoru. O zařazení do sektorů se rozhodovalo dřív a bylo zřejmě možné to i nějak ovlivnit. Ovšem mne emailová smršť od pořadatele již několik měsíců před startem odradila cokoliv číst, a tak jsem ani nic neovlivnil. Na startovním čísle mám tedy žlutého smajlíka a podle vzhledu a výrazu kolegů za plotem poznávám svoji skupinu: tu nejambicióznější.
Než ale zapadnu nenávratně do bitevního pole, jdu si ho vyfotit zepředu, protože to stojí za to. EBM je jaksi velká masovka a místní organizátoři v průběhu let dopracovali scénář celého závodu do největšího detailu, aby tento rys podpořili. Totiž start všech tras 40, 70 i 100 km je naráz a vše se děje na louce vedle hasičárny, která je dost široká na to, aby pojala jakýkoliv počet závodníků. Díky tomu patří tomuto závodu další nej: délka startovní pásky.
Nikdy jsem nejel na běžkách Jizerskou padesátku, ale po startu to vypadá prý podobně. Vzadu se tak deset minut nic neděje a následně se začne cukavým přibližováním k nájezdu na silnici. První náznaky jízdy nás tak dvakrát napálí, než si uvědomíme, že nacvakávat na těch pět metrů jízdy se nevyplatí a další posuny již absolvujeme na styl odrážedla. Trychtýř na úzkou asfaltku je neúprosný a jestli mám při nájezdu za sebou dvacet borců z celé startovky, je to tím, že již deset minut tvrdě bojuji o pozici. Hádám, že se to trochu zlepší, až najedeme do prvního kopce, kde se bude moci předjíždět.
Bohužel, jde to jen velmi pomalu. V prvním brdku se peloton skoro zastaví, následuje sjezd a výjezd, kde jde trochu získávat, ale potom se obráceně projíždí cílem, to je naopak z prudkého kopce, jede se krokem a okolní vzduch je zamořen kombinací zplodin z různých brzdových destiček a špalíků. Znovu ztrácíme několik minut. Předjíždět se dá až následně, je na to přes deset kilometrů zaváděcího kolečka po silnici.
Dávám jak o život, je mi jasné, že pro mne se tenhle závod rozhoduje spíše v prvních kilometrech, protože v terénu už se předjíždět tolik nebude. Ze začátku jedu tak o 10 km/h rychleji než kolem mne a nikdo se nechytá do háku. Postupně dojíždím výkonnější borce, ale zpět do Seiffenu se dostávám stejně tak dost hluboko v poli, takže stojku k druhému průjezdu cílem na Alp de Wettin, tentokrát ve správném směru, dávám z důvodu špuntu na poloviční výkon. Hlasatel čte některá ze jmen závodníků, které stíhá identifikovat a diváci burácejí. Show je větší jak v cíli průměrného závodu, a to jsme se ještě nezahřáli. Taková fronta na závod, akce sama o sobě.
- První kolečko
Závod se následně jede po kolečku namotaném na přilehlých dvou kopcích. Aby se za těch 28 km nastoupalo 800 výškových za podmínek, kdy ty kopce mají pouhých 150 m (nad okolním terénem), je trasa opravdu klikatá a nejeden přirovná závod k delšímu XC. Z mého hlediska by se to mohlo v prvním kole přirovnat spíše k 4X, až na to, že místo třech protivníků jich mám hned tři sta. Moji premiéru loktování přežívám v rozbahněných sjezdech a výjezdech bez újmy, což je o to překvapivější, že zdejší bojovníci jsou trochu agresivnější, než co jsem zažil jinde. Stále mám silově navrch a kdy jen to jde, ukazuji záda desítkám výletníků z kratších tras. V polovině kolečka se sjíždí divácky neatraktivnějších pět kořenů a zároveň jediná větší výzva závodu. Dát to není ale žádné hrdinství, jelikož se nemusí v podstatě ani za sedlo. Přesto hodně lidí sbíhá. Diváci plní svoji roli i zde na jedničku a dávají najevo svou radost jak v případech rychlého sjezdu, tak při jakémkoliv zaváhání, natož pádu.
V polovině trati je také občerstvovačka, kde aktuálně působí i jedna wapka. Je na ni fronta, ale mně to bohudík řadí i v bahně, a tak nemusím ztrácet drahocenné minuty. U pultů se to jinak docela hemží, ale jsou z obou stran, podavačů dostatek a dobrá nálada to jistí. Dobrou náladu má například i chlapík, co se stará o recyklaci bidonů. Na vše si vystačí s dvěma bazénky, eliťáci mají asi ten čisčí. Kdybych uměl lépe německy, tak bych s ním i prohodil pár bonmotů o nutnosti šetřit vodou ze seiffenských studen, ale konec konců, ono je to tak na každém závodě.
Druhá půlka trasy je trochu jezdivější, pole přeci jen trochu prořídlo, a tak už můžu místy jet mým tempem. Z rychlosti ostatních je jasné, že stále nejsem na úrovni borců podobné výkonnosti. Tenhle závod je prostě roztažen již od začátku neuvěřitelným způsobem a startovat ze zadních pozic se zde tuplem nevyplácí. Do Seiffenu se dostáváme znovu pod známou stojku na Alp de Wettin, kde to vypadá jako cíl. Diváků je ještě víc a i víc fandí. Hlasatel se zaměřuje na končící krátkaře. Někteří již melou z posledního, sesednout si ale nikdo netroufne, byla by to ostuda. Nahoře pochopím, že cíl je to jen symbolický, musí se ještě jeden kilometr k hasičárně. To je ale už po rovině, a tak se dojezdové spurty rozhodují zde. Já ale nespurtuji, u opravdového cíle po občerstvovačce je totiž volitelný nájezd do dalšího kolečka, a ten já volím, protože chci ještě.
- Druhé kolečko
Hned z kraje druhého kola je pěkné, že je na trati již přijatelný počet lidí a dá se nejen závodit, ale i zastavit a fotit. Fotím hlavně bahno, protože je všude. Díky tvrdšímu podkladu je ale jetelné, nebyl by problém celý závod nevycvaknout kufry. Uvítal bych trochu více nějakých překážek, nebo alespoň výhledů do krajiny, takto je to opravdu delší XC trať, která by šla namotat na jakémkoliv kopci. Na špici to musí být minimálně zajímavější tím, že se jede podlaha, a to zejména ve výjezdech, které nikdy nejsou dlouhé.
Na nebezpečných kořenech před občerstvovačkou diváci trochu prořídli, za to slyším i české povzbuzování, přeci jen je to jen pár kiláků od hranic a minimálně Litvínovci přijeli za pěkného počasí povzbudit rodinné příslušníky ze startovky. Při dokumentaci týpků za mnou vidím i jeden kotrmelec. Borci se nic nestalo, padá se tady totiž do měkkého.
Podle plánu z ranní meditace dávám na občerstvovačce pouze tolik banánů, abych dojel k dalšímu bufetu na pokraji hlaďáku. Je to takový test, jak dobře se znám, může se to hodit jako zkušenost do budoucna. Čím dál tím řidším polem se mi podaří ještě prokousat trochu dopředu, přesto mám dojem, že z toho nebude valný výsledek. Dodělá mě to, že těsně před dalším průjezdem cílem dávám Anju Dinter, holku na singlspeedu. Gratuluji ji k výkonu a ona mne zas lituje, že jedu další kolo, protože ona končí. Podle výsledovky byla 129. z 385 na střední trase, 6. z žen a 3. v kategorii. To jen pro představu, že kdybych teď skončil, pohyboval bych se v první třetině střední trasy, což se nedá říct o mé pozici o kolo později.
Po krátkém hupíku na asfaltku, kde si Anju fotím, následuje znovu stojka k cíli. Diváků je nyní nejvíc. Hádám proč. Většinou mám na závodech průměr kolem 67% vítěze, takže si propočítávám, že vedoucí borci musejí být kousek za mnou, možná mi stihnou dát i kolo. A opravdu, v té stojce k cíli se najednou kolem mne špalír diváků sevře a šíleně fandí. Vzhledem k tomu, že předchozí kola jsem hvězdou také nebyl, tuším, že mi někdo rychlejší dýchá na záda. Opravdu, oblouk protínám současně s nějakým rekordně zabláceným eliťákem, zřejmě vítězem dlouhé trasy. Jistě budu na fotce cílového spurtu, no malina.
- Třetí kolečko
Radost mne opouští v momentě, kdy musím za hasičárnou opět zahnout vlevo dát ještě jedno kolo. Na trati už skoro nikdo není. Sem tam někoho předjedu, někdy mi to borec vrátí o pár kilometrů dál. Stále jedu na hranici hlaďáku a přistihuji se, že mám navíc žízeň. Důvod je jen ten, že jsem si příliš ustřihl hadičku od camelu a pití je nepohodlné. Hraje to do mého nesmyslného testu, a tak si toho užívám.
Na trati je celkem deset stanovišť zdravotní a technické pomoci, takže na každém rohu. Je to další nej. Většinou jsou to dvojice a moc na práci toho nemají, tak alespoň fandí. Při posledním průjezdu už toho mají také dost. Ještě trochu zatleskají nebo povzbudí, ale hlavně dávají sbohem na příští rok: „Bravo. Bis nächstes Jahr.“ Při posledním průjezdu kořenů už není divák ani jeden. Za to u bufetu mne čeká překvapení. Vedle banánů se náhle objevily chlebíčky s vynikající játrovou pomazánkou, no daleko od Foie gras to není. Kdo je gurmán, ví, o čem je řeč. Dávám si tedy hned několik kousků a za to patří závodu další nej: nejluxusnější chlebíček na občerstvovačce.
Stoupání do posledních dvou kopců dávám už poslepu, za to zaregistruji samoobslužnou odnož předešlé luxusní občerstvovačky. Na pařezu jsou připraveny bidony pro případ, že by si někdo z eliťáků střihnul čtvrté kolečko. Mně se to určitě nestane, protože už mne to moc nebaví a cítím, že trochu zpomaluji, přeci jen mám ten hlad.
Na posledním kopci míjím potřetí skupinku borců, co na ruku nasazují gumičky zelené barvy, jednu při každém průjezdu. I oni se loučí, že prý zas za rok. V posledním sjezdu nemůžu než vyblesknout asistenční dvojku, protože na každého závodníka houkají dlouhé „Ůůůů!“ naladěné přesně o půl tón, což je pronikavější zvuk než z tuctu vuvuzel. Konečně dávám naposled Alp de Wettin, obloukem projíždím již po páté. Střední pila to i nyní ustojí, ale už se musím zmáčknout. Dojíždím pak do opravdového cíle, kde mi sundají moje 4 gumičky, nasadí na krk pamětní přívěšek a díky bohu nevyzpovídají do mikrofonu jako koktajícího borce před mnou.
- Závod s nejvíce nej
Závod jsem nezajel nejlépe, ale podle času v mém standardu 67% průměru vítěze, tedy za 6:10. Zato umístnění 177. z 236 je dosti tragické. Svědčí to o tom, že dlouhou trať na tomto závodě si dopřejí jen ti lepší borci, narozdíl od jiných našich závodů, kde se na stovce odhodlá trápit daleko více nepřipravených snaživců. Čas 4:07 vítěze Thomase Nicka, který to vyhrává snad každý rok, svědčí o trochu náročnějším povrchu, to bahno bylo na časech znát, ale jinak nebyla trasa nikterak náročná.
Závod měl hned několik nej: nejstarší v Německu, nejbližší německý, nejpečlivější prezentace, nejdelší páska, nejhustější síť asistenčních bodů, nejluxusnější chlebíček, největší průjezd cílovým obloukem (u maratónu) a pro mne nejhorší umístění tento rok. Ruční měření překvapivě vůbec nevadilo a zpětně vidím, že to je zvládnutelné. Vůbec celá organizace dávala dojem zvládnuté tradice. Přesto, když jsem při cestě zpět znovu díval na Hazmburk, přišlo mi škoda nalítat 100 km s 2600 m převýšením na pár hektarech, když je kolem terénu habaděj. Z toho důvodu bych asi maratóncům doporučoval výjimečně volit střední trasu a hlídat si zařazení do přednějších startovních skupin, aby si vychutnali jen to nej :-)
Václav Brož
další fotky jsou v GALERII >> nebo také tady >>
