Jak jsem se k tomu dostal
Jako kluk z Vysočiny jsem se naučil běžkovat velmi záhy. V zimě u nás na městečku ani jiný sport provozovat nešlo. Coby žáček a žák jsem na běžkách závodil. Při maximální distanci 7 km jsem toho míval plné zoubky. Pak jsem zjistil, že existují sjezdovky a lanovka a pak mě oslovil snowboard a občasné výjezdy do Alp. Běžky skončili na desetiletí ve sklepě.
Vytáhl jsem je před pár lety, kdy jsem vyčetl, že v zimě je vhodné trápit tělo pohybem na čerstvém vzduchu. Jako již zralý cyklomaniak jsem se na místo bikemaratonu v zimě dal na laufy. Několik Jizerských padin mě naučilo respektu k těm, co to umí a naopak despektu k těm, co se mi pletou před lyže a neuhnou a neuhnou. Šumavský skimaraton si mě získal domáčtější atmosférou a výrazně nižší startovným. Vloni mě ukecal kamarád a já se přihlásil na sen všech lyžařů hobíků slovutný Vasův běh. Jizerka i Šumavský skimaraton se tak letos staly vhodnou přípravou.
Jak jsem se tam dostal aneb před závodem
Kamarád Petr se nechal ke startu přesvědčit a vzal auto. Na mě bylo zajistit startovné. Kvilda a okolí byla týden před startem díky probíhajícím jarním prázdninám beznadějně vyprodána. Po několika neúspěšných telefonátech, jsem vyzkoušel aktuálně promovanou službu Trivago a hned vedle lákavého a výhodného pensionu v Římě jsem našel hotel Rohanov ve Lhotě nad Rohanovem za ještě výhodnější sazbu. Kdo by odolal? A tak jsem oželel Panteon i Koloseum a sobotní večer jsme strávili v hotelové restauraci Rohanov.
Ráno trochu bolela hlava, ale během půlhodinové cesty autem do Kvildy to přešlo. Po rychlé registraci jsme ještě stihli navštívit místní skvělou pekárnu a několika zákusy maximalizovali hladinu cukru.
Přepálený start
Na startu stojíme pět minut před desátou. Pořizuji pamětní fotku a těším se. Moderátor udržuje příjemnou předstartovní atmošku. Šéf místního lyžařského spolku (nebo starosta?) nám sděluje, že jsme svědky historického závodu – z důvodu nedostatku se pojede dvakrát přes Černou horu (1315 m n.m.). Zuzka Kocumová, jedna z favoritek, nám sděluje, že to bude náročné a zkraje pojede s respektem.
Já měl jinou taktiku. Po odstartování rychle vpřed a předjet ty pomalejší. Vyjíždím na kraj startovního koridoru a mírným kopcem po široké louce jedu soupaž. Standa Řezáč nejsem, ale ten půlkilometr jsem to nějak vydržel. Pak se odbočuje vlevo do lesa. Zde už jsou jen dvě vyjeté stopy a spousta běžců v nich. Krátká rovinka na krátké vydýchnutí. Lyže na nafoukaném sněhu zadrhávají, přicházejí první pády. Vyhýbám se. Následuje táhlé kilometrové stoupání. Přechod na stříďák a zjištění, že máza ze včerejška jakžtakž drží. Vlastně oproti ostatním vesměs často podkluzujícím drží velmi dobře. Zásada „mistr maže klistr“ a konzultace s přítelem Aldou na telefonu se osvědčují. A to jsme včera mazali kousek za Prahou v teplíčku deseti stupňů na sluníčku na naší terase!
Celý kopec jedu v maximálním tempu a mírně se posouvám vpřed. Nahoře je prudká zatáčka vpravo. Narovnávám se, maximální tepy, lapám po dechu a překvapivě se mi trochu motá hlava a ztrácím stabilitu. Ještě to ustojím, ale po pár metrech kolísám znovu a do toho mě finálně rozhodí zmrzlá vlnící se stopa. Snažím se to ještě ustát, ale když se mi hůlka namísto poskytnutí podpory zaboří půl metru do sněhové závěje, poroučím se konečně k zemi. Přitom nalehávám na hůlḱu a jelikož skoro půlka je pod sněhem, tak ta praskne jako sirka.
Naštvaně vstávám, v ruce pahýl hůlky. Hned je u mě pořadatelka. Utěšuje mě, že hůlku by mě mohli půjčit někde dál a slibuje najít ulomený zbytek hůlky pro případnou opravu. Dost rozmrzelý jedu dál. Opět stoupáme. Kupodivu moc neztrácím. Dokonce (několikrát) předjíždím soupažícího borce, který se evidentně zhlédl v Řezáčovi. Bohužel pro něj se však síla odkoukat nedá. S namazanými lyžemi je to evidentně rychlejší i bez jedné hůlky.
Záchrana na občerstvovačce
Po dvou a půl kilometrech je konec stoupání. Stojí tam pořadatel na lyžích a já od něj zkouším vyloudit hůlku. Prý má jen jedny :-) a posílá mě dál, prý už je to jen kousek pod kopcem. A opravdu, po dvoukilometrovém sjezdu dojíždíme na Filipovu huť, kde je občerstvovačka.
A mají tam i náhradní hůlky. A hned se mě ujímá jedna slečna a dává vybrat. A hned první má s správnou délku. Jenže ouha do Fisherského poutka se nějak nemůžu dostat. Trvá to snad dvě minuty a i potom mi ruka v úchytu moc nedrží. No on ten úchyt měl označení „L“ a já fakt potřeboval hůlku na levou ruku, ale ona to bylo označení velikosti a že má úchyt na sobě ještě nenápadný nápis Right jsem zjistil až v cíli. Zatím ale s úlevou a radostně zase soupažím a stříďákuji dál.
Černá hora
Následují nejtěžší úseky. Nejprve kilometrové stoupání na Lovčí skálu, odpočinkový skoro dvoukilometrový sjezdík a především tříkilometrové vyčerpávající stoupání na Černou horu s převýšením 130 m. Stoupání je velmi přehledné, vidět je na stovky metrů dopředu. Stehna i záda začínají bolet, plíce i srdce jedou naplno, do očí stéká pot. Poslední kiloemtr mi dochází. Přesto mě motivuje, že neustále se k někomu pomaličku blížím a předjíždím je. Konečně vrchol. Nejprve tedy jen snížení sklonu, kde už se dá jet soupaž a pak konečně přichází zlom dolů.
Nabírám rychlost. Velkou. Ve zledovatělé stopě se dolů řítím jistě dost přes 40 km/h. Adrenalin znásobují také turisti stroměčkující v protisměru. Před zatáčkou odbočující k Pramenům Vltavy se naštěstí do sněhu opírá sluníčko a ten je rozbředlejší a šílenou rychlost snižuje. U Pramenů je druhá občerstvovačka. Beru s jen čaj a kousek banánu. Zbytek okruhu je vesměs z mírného kopečka. Píchat se sice musí a sníh už tak nesviští, ale jde to a lyže mi jedou o trochu rychleji než většině ostatních. Na konci okruhu vystoupáme nad Kvildu a podél lesa ukluzanou zmrzlou stopou najíždíme do dalšího kola.
Druhý okruh
Druhé okruh na závodech většinou nemám rád. Už vím co mě čeká a tady je jasné,že to bude fakt těžké, přetěžké. Navíc poletuje sníh, chvilkami se to lepí, chvilkami podkluzuje. Soupaž je jistota, jenže kdo jí má po těch kilometrech udržet. No nakonec to všichni nějak zvládnou. Já dokonce velmi slušně zdolal Černou horu. Fakt se mi jela skoro lépe než poprvé. Už jsem se tak nehnal abych dojel ztrátu po ztrátě hůlky a dal to v konstantním tempu neustále někoho předjíždějíc. Sjezd k Pramenům se opět zdařil a píchací kopec ke Kvildě mi opět usnadnili dobře jedoucí lyže.
Finíto a hodnocení
Kousek před sttoupáním nad Kvildu mě kvapíkem předjeli dva jezdci z krátké trasy, kteří startovali na jeden okruh dvě hodiny po nás. Oba soupažili i do kopce a já konečně viděl, jak se to má jezdit. Dle času jeli skoro dvakrát rychleji než já – velký respekt. Ještě jsem se tedy protrápil po louce kilometr znovu do lesa, tam odbočil vpravo a najel na startovní a cílovou louku. Předjel jsem další tři lyžaře a těsně před cílem se na mě dotahoval nějaký čahoun.
Přece nepustím výborný flek. Nasadil jsem k třísetmetrovému spurtu soupaží. Lidi tleskají a křičí! Koutkem oka si hlídám, zda borec neskáče do vedlejší stopy do trháku a píchám z posledních sil co to dá. Nudle u nosu, pěna u huby. Tak takhle nějak dojíždí Northug. Do cílové pásky předkopávám nohu jako do fotoniše...
Následuje komická vložka. Jen tak tak dokážu za cílem zabrzdit, abych nevlétl do stojících jezdců a plotu s diváky. Ohlížím se po soupeři a... Stometrová rovinka za mnou zeje prázdnotou. S tím spurtérem jsem asi měl vidiny i slyšiny. Lidi se smějí, ale oni, ale nakonec i já jsme pobavení. A tak to má být.
Výsledek: 148. flek za 3:19:34, ztráta skoro 59 minut na vítězného Thomase Freimutha (2:20:48). V ženách byla nejlepší Klára Moravcová (2:39:28), která o minutu a půl porazila nestárnoucí Zuzku Kocumovou.
Ale výsledek i přes ten můj spurt v závěru nebyl to hlavní. Tenhle závod mě nadchl trasou, zajištěním, atmosférou. A to nakonec převážilo nad roztrpčením z vlastní chyby a zlomení hůlky.
PS: Ještě bych pochválil zázemí závodu. Když se přenese dobrý standard z Kolapro do méně masivního prostředí Stopa pro život (závod dokončilo 383 lidí), tak to (jídlo, úschovna, vyhlášení) fakt funguje parádně.
Pavel Macháček
