Rovaniemi 150 Arctis Winter Race
Závod Rovaniemi 150 se odehrává vždy v únoru na polárním kruhu. Společně s tímto hlavním závodem na 150 km startují další dvě varianty závodu na 66 km a 300 km. Závodit může každý, kdo si věří při pohybu ve sněhu, je odhodlaný a neodradí ho ani fakt, že podmínky ho mohou donutit zabivakovat ve sněhu, kde noční teploty mohou klesnout až k -30°C. Samozřejmě existuje pravděpodobnost, že se to může stát a každý závodní musí být na tyto mrazivé podmínky připravený, ale neznamená to jistě, že se to stát musí. Závod je možné běžet, jet na lyžích nebo na snowbiku. Po celý závod musí účastnící nést povinnou výbavu na zádech nebo ji táhnout za sebou na saních.
S organizátorem závodu po mé pravé ruce a čtyřmi cyklisty po krajích
Já jsem se rozhodla pro běžeckou kategorii na 150 km. Svou povinnou výbavu a jídlo jsem si táhla za sebou na saních, což se mi velmi osvědčilo v hlubším sněhu. K rozhodnutí pro běžeckou kategorii místo mé obvyklé disciplíny (kola) mě vedly komplikace spojené s půjčením a dopravou kola na polární kruh. Teď vím, že kdybych předem tušila do čeho jdu, pár tisícovek bych obětovala a startovala na kole.
Příští rok pojedu určitě na kole
Na start se postavilo 59 závodníků z dvaceti zemí. Kromě mě bylo na závodě dalších sedm žen, které by svými výkony porazily nejednoho muže. Myslím tím ženy, které se vrhají do závodů o délce více než 300 mil v teplotách až -57°C. Tyto psychicky a fyzicky nesmírně silné běžkyně se tentokrát staly mými soupeřkami, a já jsem tedy měla dobrý důvod být nervózní. Já, nejmladší účastník historie závodu, cyklistka, která se rozhodla pro běh v kategorii s těmito borkami. Šílené!
Na startu - má veselá nálada šokovala mnoho soupeřů
Asi právě nervozita zapříčinila, že jsem dva dny před startem téměř nejedla a k mému překvapení se má nechuť k jídlu nezměnila po celých dalších pět dní v Rovaniemi, včetně závodu. Tušíte dobře, že veškerá má energie na 150 km běhu byla čerpána jen z mých tukových zásob a vody s maltodextrinem a šumivými tabletami. Výjimkou byl ořechový závin, ke kterému jsem se donutila ve tři hodiny ráno a k mému překvapení po prvním kousnutí zjistila, že jde nikoli o oříšky, ale sobí maso, které dle mého chutná famózně.
Na trase závodu je osm průchozích bodů a konečný cíl. V každém tomto bodě je pak určen čas, který závodník musí stihnout, aby mohl pokračovat. Na dokončení trasy dlouhé 150 km byl stanoven limit 42 hodin bez ohledu na kategorii a sněhové podmínky.
70. kilometr - k údivu všech opět jen doplňuji vodu a pokračuji dál
Během závodu mi přišlo více než šedesát povzbudivých sms, které mi nedovolily ani pomyslet na to, že bych závod vzdala. Vždy jsem jen unaveně prošla lesem k signálu a aniž bych smsky četla, jejich pípání mě nabíjelo na další běh. A to dokonce i přes to, že jsem usínala za chůze a v noci měla halucinace. Noc jsem strávila na nohou a spánku jsem věnovala asi pět minut, když jsem si dvakrát lehla zády na sáně a jen rychle z nouze schrupla přímo na trati, která zrovna vedla po laponské silnici (strach jsem neměla - projede zde pouze pár aut za den, takže okolo třetí ráno bylo na silnici úplně bezpečno). V noci jsem byla mnohem více vyřízená, než normálně bývám při 24 hodinových závodech v českém prostředí. Přisuzuji to především tomu, že Laponská noc trvala 14 hodin (14 hodin jsem střídavě pochodovala a běžela s rozsvícenou čelovkou).
V roce 2014 dokončila nejrychlejší žena závod po 36 hodinách. Já jsem tento rekord letos porazila více než o šest hodin a závod jsem dokončila po 29 hodinách a 44 minutách. Obsadila jsem druhé místo v kategorii žen a čtvrté místo celkově ze všech běžců. Byla jsem první češka, která se na tento závod vydala.
Poslední kroky do cíle - Rovaniemi (zvednout ruce a tvářit se jako by nic mě stálo opravdu hodně sil)
Momentálně se snažím dát zpět do kupy a přejít z běžeckých tréninků zpět na mé oblíbené cyklistické. V červnu mě totiž čeká cesta na závodu závodů Great Divide race (neboli 4 418 km z Alberty v Kanadě k mexickým hranicím bez zabezpečení).
Trofej ze závodu
Děkuji za podporu všem kamarádům, sponzorům (především ISOMA a Rock point) a Vám všem, kteří jste tento článek dočetli až do konce.
Markéta "Peggy" Marvanová