Kolo chystám do auta už ve čtvrtek večer, v pátek mě pracovní povinnosti odvádějí z Prahy referovat o jedné soudní kauze na konferenci do Českých Budějovic. Páteční odpoledne tak trávím přejezdem takřka celé republiky, jižní Čechy střídá Morava. Teploměr ukazuje krásných jarních dvacet stupňů, úterní i středeční trénink se nesl ve znamení kraťasů, proto balím jen lehké (parádní, modré) návleky svého domovského týmu NilfiskAlto pro cycling. Ty zateplené přidávám jen ze zvyku, pravda, jsou ještě trošku od bahna od nedělního pádu v lese (ouha). Předpověď počasí hlásí nižší teploty, ovšem nijak zvlášť se tím neznepokojuji. Prostě to házím za hlavu, vždyť už je přece teplo a tak hrozné to určitě nebude.
Na závod vyrážím v sobotu brzy ráno z Bystřice pod Hostýnem. Babička ani dnes plně nerozumí tomu, proč opět vynechám tradiční sobotní oběd o půl dvanácté. „To už budu mít první kopec za sebou, babi!“, chce se mi poznamenat, ale nakonec jen prohodím něco o Chřibech a tamním závodě. Prarodiče…nepochopí.
Stárnu. Pozná se to podle toho, že v místě závodu jsem mezi prvními a parkuji tak takřka pod startovním obloukem. Mám z toho radost a zvesela jdu na kafe, v klidu vyzvedávám číslo a čip, okouním u místních stánků. Když se zvedne vítr, jen lehce znervózním a začnu v tašce hledat šátek na hlavu. Zůstal doma. Nevadí, pořád s dobrou myslí kupuji náhradní ve stánku Force. Teploměr tvrdošíjně ukazuje 6 stupňů Celsia, stupnici se nahoru nechce. Kolo už mám připravené, zbývá převléknutí do závodního oděvu a rozjetí.
Areál Kamínka a kola Focus
Začíná pršet. Jen blázen by moknul hodinu a půl před startem. Usedám do auta a pouštím si hudbu. Mám pěkný výhled do lesů a dolů směrem ke Kroměříži. Život je fajn. Kapky deště se mění v ledové krupky. Sněží. Přemítám nad svými návleky. Parádní modrou (letní) variantu definitivně zavrhuji. Budou to ty staré zateplené, momentálně zablácené. Podržely mě v závodě 1000 mil, budou dobré i dnes. Co mě ale pálí je to, že nemám nepromokavé návleky na boty. Pohrávám si s myšlenkou, že to objedu v (parádních, modrých) látkových. Nesmysl. V 9.30 mě praskají nervy a vracím se do stánku Force. Mám posledních 200 Kč, vyjednávám koupi na dluh s tím, že zbytek zaplatím z účtu. Pan majitel je duší cyklista, a tak ač nejásá, souhlasí. Díky, chlape! Jsem klidnější. Nohy v teple, to je základ pohody na kole.
Zimní výbava na jarní závod je pořízena, sedám konečně na kolo a zkouším dvakrát vyjet úvodní stoupání. Nohy mi jedou skvěle. Vzpomínám na loňské trápení, kdy mě předjížděly desítky závodníků. Dnes to bude jiné. Na to, že na kopci sněží, už nedbám. Mraky se trhají, výjezd do kopce zahřeje. „Bude to dobré!“, hlásím závodníkovi, co parkuje vedle mě. Sundávám pláštěnku i druhou vrstvu dresu. Už vím, že bude dost teplo i bez nich.
Dvacet minut před startem je pod obloukem stále jako vymeteno. Místní ogaři to zkrátka mají na háku, proč by mrzli, když v hospodě na Kamínkách je tak krásně teplo! Někteří ještě dopíjí poslední loky piva, jiní se před startem zahřáli rumem. Trošku mi z toho zavanula atmosféra Mílí. Jednoho ogara s číslem 180 si fotím, jinak se to prostě nedalo. Žádný stres a žádné gely, prostě dopiju desítku a valím!
Díky první vlně se líně řadím pod oblouk asi pět minut před startem. Luxus! Vím, že se kolem mě vlci převalí, ale pořád lepší, než kličkovat mezi těmi, co budou do kopce supět jako já loni. Ještě zavtipkuji s místní děvčicou, ale jen chvíli, startovní výstřel nás nutí do sedel. Roztáčím převody na velkou placku, dnes žádné šetření! Ve dvouhodinovém závodě není čas taktizovat. První kopeček vyjedu stylem, jakoby měl být jen 200 metrů dlouhý. Hned mi tvrdnou nohy a pokorně se vracím do sedla, vlci už mě mají. S tvrdýma nohama se jich nechytnu. Chvíli trvá, než se srovnám. Následný vrstevnicový přejezd je ale zase ve znamení ztráty. Podezřívám ogary, že mně ujíždějí na devětadvacítkách, zatímco já stále ještě sveřepě jezdím na kolech o průměru 26 palců. Po dnešku vím, že jim odzvonilo.
Oproti loňsku přibylo v závodě terénu. Dlouhý zimní trénink na silnici u mě opět zvýšil respekt z bahnitých sjezdů, v nich tedy opět citelně ztrácím. Definitivně mi ujíždí pan červený, se kterým jsme chvíli tahali čelo menší skupinky. Jeho styl jízdy byl pro mě naprosto vyhovující, střídání na rovinách v háku, do kopce jsme ostatním mírně ujížděli. Stačilo jedno bahnité pole, odskočil mi asi o 80 metrů a následně zmizel nadobro.
Další terénní sjezd, skupinka mi opět odskočila, pracně je dotahuji na silnici do mírného stoupání. V posledním terénním sjezdu už si jedu sama. Jsem v klidu, ač napravo zeje propast, výjimečně nepropadám panice a ujíždím po úzké římse, až se divím. Asi je to tím, že mi nikdo nervózně nedýchá na záda, jako závodník, co mě sejmul ve sjezdu minulém. Vše skončilo naštěstí jen křečí v noze, v té jeho, samozřejmě.
Alpské stoupání. Sedmikilometrový výjezd do kopce po rozbité asfaltce je v tomto závodě obávaný. V duchu děkuji svému týmovému kolegovi Ondrovi Hladíkovi za inspiraci v zimní přípravě! Opakované výjezdy „Řevničáku“, tedy asi šestikilometrového stoupání mezi Řevnicemi a Mníškem pod Brdy, byly do jisté míry úporné, ale teď přinesly ovoce. Stoupání jedu na velkou placku a postupně sbírám odpadlíky. A ještě se u toho bavím. Asi bych měla jezdit závody do vrchu, bez bahnitých sjezdů. Zamyslím se nad tím…aleto už přichází rovinatý úprk a po něm ještě pár sjezdíků, ve finále pak zběsilý sjezd po šotolině, lépe nebrzdit a nezatáčet! V posledním výjezdu před cílem dávám ještě dva borce, proč mi to vlastně tak pěkně nejelo hned po startu?
Na cílové rovince se ohlížím, ale borci jsou vyřízení, není ani s kým spurtovat. Škoda, tak jindy a jinde. Cílem projíždím v čase 2:15, tedy 34 minut po vítězi. Oproti loňsku zlepšení na čas vítěze o 6 minut, v náročnějším (bahnitém) terénu, na trati, která byla o něco více „bikovější“ než ta loňská. Takže spokojenost. Na třetí místo v kategorii mi chybělo deset minut, což není málo ….ale pokud si odmyslím srážku v rozbahněném sjezdu, která nějaké ty minuty vzala, zas tak špatné to není.
V cíli se cpu pomerančem a banánem (guláš si, hoši, dám snad jindy), medituji ve frontě na mytí kol a přitom myslím na Rusy, kteří na zimu reagují tak, že se napřímí, na rozdíl od Evropanů, kteří mají v nízkých teplotách tendenci se choulit a krčit. Rovnám se jako Rus, následně medituji u mytí kola jako Ind. Doma mě čeká praní dresu, čištění boty, helmy …. všechno je obalené bahnem. Už ani nepřemýšlím, proč to celé podnikám, je mi fajn, pozávodní rituály jsou pevně nastaveny a vše běží jako po drátkách. V podvečer ještě (místo vyjetí) babičce přehazuji přes síto hlínu z kompostu. Když pak v pondělí vyprávím v advokátní kanceláři v Praze, kterak jsem se vypravila 270 kilometrů na Moravu (neboli „za Prahu“, jak říkají Pražáci), abych tam odjela 50 kilometrový závod v bahně, následně jsme se přepravila zpět ku Praze, kde jsem si nedělní odpoledne zpestřila 160 kilometrovým objemovým tréninkem na silnici, připadám kolegům asi jako blázen. Uchovávám si tyhle zážitky do budoucna, na jiné dny…kdy budu třeba trávit víkendy rozvalováním na terase, přijímáním návštěv a popíjením drinků.
Lucie Otáhalová