Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

1000 Miles Adventure 2017, den #7 – Jak mi karma splatila všechny dluhy

10.8.2017 09:36

Často jsem si říkal, proč musí trasa vést zrovna touhle šotolinou. Proč nemůžeme jet normální cestou? Proč muselo tak strašně pršet? Proč mi ta navigace nemohla vydržet? Až někdy na konci jsem si uvědomil, že je zbytečné se ptát. Protože každá špatná cesta se vykoupí krásnou a každá nepřízeň osudu nakonec přinese něco dobrého.

Bookmark and Share

Ráno jsme s Frantou (154) vstávali brzy. Už o půl páté hučel v pokoji můj budík a vyháněl nás z postelí. Vůbec se nám z nich nechtělo, jenže včera jsme končili velmi brzo a museli jsme to alespoň trochu kompenzovat. V noci se údajně konala bitva hromů, ale já spal jako medvěd v zimním spánku.

Pomocí složitého systému klíčů jsme se dostali ke kolům. Já si připravil držák na telefon a vytunil ho gumičkou, kterou mi dali v místním cykloservisu. Zkusmo jsem zatřásl řídítky a zatvářil se nadmíru podezřívavě. To nemůže vydržet.


Šrot v hlavě

Franta (154) mi záhy ujel, takže jsem bojoval sám. Pochvaloval jsem si mnohem přesnější mapové podklady, u nichž jsem nemusel hádat, kudy vede trasa. Nicméně po pár kilometrech letěl telefon na cestu. A to jsem ani nejel rychle a cesta byla celkem normální. Ani gumicuk nedokázal nekontrolovatelnému pádu zabránit. Naštěstí mobil zůstal celý, ale po té zkušenosti jsem ho už nechal v kapse.

Držet se trasy nebylo snadné. Tak předně, turistické značky jsou dělané především pro turisty. Ti mají dostatek času zaregistrovat nenápadnou odbočku. Já se řítil velkou rychlostí, soustředil se na povrch cesty a změnu směru jsem mohl lehce přehlédnout. Mnoho nechybělo, abych tu a tam nevypustil několik nemilých slov na adresu Klubu českých turistů.

V hlavě mi to začínalo šrotovat. Neustále jsem přemýšlel, jestli na té mapě byla fakt červená, a jak dlouho mám po ní jet, a jestli jsem neměl už odbočit na zelenou. Ve výsledku jsem zastavoval na krásných, rychlých cestách a kontroloval, jestli se držím trasy.

Tím způsobem jsem jel asi čtyři hodiny, skoro jsem se nehnul z místa a duševně jsem skomíral. Pamatoval jsem si, že předchozí míle jsem svačil na cestě pod Trojákem, což jsem to bral jako dobré doporučení a sednul si tam zas.


Zázrak

Všechno mohlo být úplně jinak, kdybych to neudělal. Byl jsem k smrti unavený ve správný čas a na správném místě. Mílařská karma mi posledních několik dnů jenom brala. Nevzdával jsem se. Jen máloco je tak vážné, aby se to nedalo přetrpět nebo překoumat. A že se to vyplatilo.

Seděl jsem tam, kousal rohlík, a když kolem mě jelo cyklistické trio, uctivě jsem pozdravil. Pán se hnedka ptal, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuju. Byl jsem zvyklý, že když takhle sedím na silnici, lidi se strachují, jestli jsem se nevysekal. Jenže já prostě odpočívám, když potřebuju a ne když je poblíž lavička nebo hospoda.

A tak jsem nahodil smutné oči, že jsem v loji, že jsem rozbil navigaci a teď jezdím s telefonem a stojí to za starou belu. Pán se nabídl, že mi půjčí svoji Dakotu. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázal celou situaci zpracovat. Měl stejný typ a ještě to má domů asi třicet minut, takže bychom tam mohli přehrát trasu. Občas jsem trochu skoupý k přijímání cizí pomoci, ale tentokrát jsem ji opravdu potřeboval.


Restart

Najednou jsem seděl u Radima v autě a frčeli jsme k němu domů. Vyprávěl jsem mu, co všechno mě cestou potkávalo – to je tvrdé, mílařské platidlo. Mého tátu znal a míle sledoval. Sám se před lety chtěl účastnit, a proto si navigaci pořídil. Pořád jsem tomu úplně nemohl uvěřit.

Cestou jsme ještě vyhodili kolo u Radka, který ho měl umýt, protože se bahno dostalo už úplně všude. Když jsem u Radima přehrával trasu a projeté záznamy, stihl mě nakrmit, dodat mi magnézko a připravit svačinu. Ještě nabízel, že cokoliv potřebuju, to mi dá. V té situaci jsem nebyl schopný si na něco vzpomenout. Většinou jsem byl na mílích schopný se soustředit jen na ten nejakutnější problém, což v tom okamžiku byla navigace. Mohl jsem si říct alespoň o tu lžičku, co jsem předchozí den vyhodil. Co naplat.

Brzo jsme uháněli k Radkovi, abych si tam vyzvednul kolo. Vypadalo jako nové. Dostalo ještě čerstvé destičky, já další magnézko a pádili jsme zpět na Troják, abych se mohl vrátit na trasu
. Celá akce trvala hodinu a půl, ale rozhodně stála za to. Cítil jsem se tak svěží a nabytí pozitivní energií, že mi to Radim ani nevěřil.

Chvíli jsme jeli spolu. Ještě mi říkal, že jsme se měli podívat na pedály, které nepříjemně skřípaly. Ale já ho odbil rukou, že to oni tak dělají pořád a že to bude v cajku. A to jsem se pak za pár dní pěkně divil … Asi za půl hodiny jsme potkali dvě slečny, se kterými původně vyrazil na výlet. Byl čas se rozloučit. Předal jsem jim web, kde mě mohou sledovat a mnohokrát jim poděkoval. Bez Radima bych to měl mnohokrát těžší. Udělali jsme společné foto a já razil dál.

Já a můj zachránce


Klid a mír

Kolo bylo krásně čisté a namazané a mě čekaly rychlé cesty skrz Moravu. Co víc si jenom přát? Jakmile jsem sjel do Chvalčova, prakticky jsem to hnal už jen po silnici. V otevřených prostorech to sice foukalo, ale zatím jsem měl energii z pozitivních zážitků.

V Drahotuších jsem se stavil u vietnamce. Nejdřív jsem si myslel, že zavřel krám, protože všude byly mříže a výloha prázdná, ale to jen asi chyběl na hodině marketingu. Zásoby jsem si nakoupil. Brzy jsem se dostal do vojenského újezdu Libavá, kde byl asi  ten nejrychlejší úsek celých mílí. Jede se tam úplně samo po krásné silnici.

Za újezdem je takové potokovité území, kde se na mě pořád nalepoval hmyz. Nebyli to komáři, ale jen mušky. Život mi dokázaly znepříjemnit tak jako tak. Sotva jsem smetl jednu, přihnalo se dvacet dalších. Bylo to jako bojovat proti zombie apokalypse.

Trochu se mi začalo stýskat po horách.
Jezdit od vesnice k vesnici mi už přišlo monotónní. Možná proto mám za celý den jen jednu fotku, kterou jsem navíc nepořizoval sám.

Okolo nádrže Kružberk jsem projížděl, když už padala tma. Zmáhala mě únava, ale musel jsem dál. Alespoň do Křišťanovic. Cestou jsem potkával hlavně lišky, které mi na poslední chvíli uhýbaly z cesty.

Chvilku jsem jel spolu s Lukášem (37), ale nakonec jsme skončili každý jinde. Já se uvelebil ve stejné zastávce jako před dvěma lety. Už to byla síla zvyku.

Statistika dne:

  • Najeto: 127 kilometrů
  • Stoupání: 2 765 metrů
  • Doba pohybu: 14 hodin, 32 minut
  • Průměrná rychlost pochybu: 8.41 km/h
  • Průměrný tep: 105
  • Spáleno kalorií: 7 604 kcal
  • Spánek: 5 hodin a 52 minut

Píše Michal Ozogán
Převzato z blogu Fitness Data Freak

Diskusní fórum pro: "1000 Miles Adventure 2017, den #7 – Jak mi karma splatila všechny dluhy"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama

Pro nejlevnější
cestovní pojištění online
Vám doporučujeme
navštívit ePojisteni.cz.


Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.


Sjednejte si cestovní pojištění u profesionálů.



Tipy pro Vás

Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
nic
 
nic2
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Galaxy série 2013
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart

Vyhrajte s námi

Brýle Uvex Sportstyle 215 (green/green)

Sponzor soutěže:


Více zde

Archiv soutěží

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz