Aktuality

Avšak zpět do Jistebnice. Místní maraton má za sebou bohatou historii a v minulosti byl například součástí Kola pro život. Já jsem ho ale do letoška absolvoval pouze jednou, a to v roce 2014, jako jeden ze závodů spadajících do Galaxy série – tak tomu bylo až do roku 2017, ale již před tím se jezdil i coby součást Jihočeského MTB poháru.

 

Organizační změny se nedotkly jen záštity závodu, ale i trasy. Mám ještě v živé paměti dvouokruhovou trať, která účastníky opakovaně zavedla na největší místní atrakci – výjezd sjezdovky v Monínci. Sebekriticky musím přiznat, že po jejím absolvování jsem si tenkrát říkal, že už do Jistebnice asi nikdy nepojedu. Letošní propozice mě ale přesvědčily, že bych mohl maraton na rozhraní středočeského a jihočeského kraje znovu navštívit. Monínec se totiž jel jen jednou. Navíc byl tento srpnový víkend jedinou možností, jak uspokojit zvědavost ohledně organizace a zajištění Jihočeského MTB poháru. Jiný závod tohoto seriálu se mi totiž do závodně reportážního kalendáře nevešel.

 

Propozice slibovaly zázemí u rybníku Smolík, pročež jsem propadl nadšení z možnosti vykoupání v cíli a lákal rodinný doprovod, že je potřeba určitě vzít si sebou plavky. Příjezd a zhlédnutí vodní hladiny zbarvené do zelena mě však vyvedl z omylu a připomněl, jak moc už zaúřadovalo letošní sucho, jež neustále snižuje počet míst vhodných k osvěžení. Leč nebylo na místě popadat negativismu, do Jistebnice jsem přece nevyrazil kvůli plavání!

 

Zázemí vedle hráze rybníka naopak vyzařovalo příjemnou atmosféru, kterou pro mě osobně ještě vylepšila možnost dokoupit u registrace gely namísto těch, co omylem zůstaly doma. Během přípravy jsem pak sledoval dětské závody a opět obdivoval malé závodníky, s jakou vervou na trati bojují o medaile.

Místo startu na náměstí u malé benzínky zůstalo stejné, tak jak jsem si ho pamatoval z roku 2014. Dokonce i vedro před jednou hodinou po poledni mi přišlo podobné. Co mě však zarazilo, byl o poznání vyšší počet účastníků na krátkou trať (110 dlouhá, 163 krátká). Mylné bylo myslet si, že se někteří obávají větší porce kopcovitých kilometrů. Z diskuze pravidelných účastníků poháru před stratem vyplývala skutečná příčina, a to nastavení celkového bodového hodnocení. To podle nich ve svém výsledku zvýhodňuje právě účastníky krátké varianty závodu. Padaly dokonce věty jako: „...dlouhou už jezdí jenom srdcaři“.  Ale prý se to bude nějak řešit. Nemám sice přesný přehled o skutečné situaci, ale ani v Galaxy sérii se mi před rokem příliš nelíbilo sčítání výsledků z krátké a dlouhé trasy. Jako lepší se mi jeví hodnotit každou zvlášť, což kdysi měla dnes již neexistující Cyklomaraton tour.

 

V jednu hodinu jsme vyrazili z Jistebnice směrem k jihu na jakýsi kratičký zaváděcí okruh přes kopec, na jehož vrcholu stojí kostelík sv. Máří Magdalény a odtud zpět dolů do města. Po krátkém sjezdu jsme pak pokračovali dál na východ přes obce Hůrka a Vlásenice. Trať vedla vlastně pořád nahoru a dolů, což ještě zpestřuje sjezd z vrcholu Smrčí (645 m. n. m.) po sjezdovce. Závod je tak od samého startu v ohledu zdolávání výškových metrů docela náročný, a přitom bylo stále ještě daleko na nejtěžší stoupání v Monínci.

 

Ačkoliv stále nejsem kvůli červnovému úrazu ve správné formě a závody rozjíždím spíš na jistotu, než na nějaké extra umístnění, přišlo mi tentokrát, že to už konečně není takové utrpení. I přes stoupající horko se mi proto docela dařilo udržovat pozici a občas i něco získat. Je ale také pravda, že dlouhé rychlé sjezdy terénem mi po předchozím pádu stále nedělají dobře.

 

Od vesnice Kostelec jsme jeli Jistebnickou vrchovinou pořád na severozápad, přes vrcholy Bukovec (658 m. n. m.) a Dehetník (680 m. n. m.) až k hranicím středočeského kraje, kde na nás už čekala sjezdovka a Javorová skála (723 m. n. m.). Ještě před tím jsme ale začali dojíždět nejpomalejší závodníky z krátké trasy startující půl hodiny před námi. Rozdělení tratí totiž bylo až na dvacátém kilometru v lesích mezi vesnicemi Smrkov a Ostrý, takže byl dostatek času eliminovat časový rozdíl.

 

Po dalších pěti kilometrech a dlouhé odpočinkovější pasáži z kopce dolů začalo nejdelší a nejprudší stoupání závodu. Jeho první část skončila kratičkou chvilkou oddechu u Sportrelax centra Monínec, kterou ještě vylepšila sprcha studenou vodu z hadice, jenže hned pak to přišlo. Nájezd na přibližně poslední třetinu sjezdovky a poté strmě vzhůru souběžně s lanovkou. Jak jsem zjistil, velká část závodníku šla radši pěšky, ale já se rozhodl nevzdat, navíc jsem měl dluh z roku 2014, kdy se mi vrchol zdolat nepodařilo. Tentokrát to vyšlo, i když převod 36x46 bylo chvílemi potřeba dovrchu doslova vyrvat (letos poprvé jsem zalitoval, že doma zůstala kazeta s pastorkem 50).

 

Na horním konci lanovky stálo dokonce i několik povzbuzujících diváků, což trochu dodalo síly. Přece se před nimi nebudu tvářit, že už nemůžu! Dál na Javorovou skálu už to docela šlo, žádná velká krize totiž po strmém stoupání nepřicházela. Přesto jsem se těšil na oddych během dalšího delšího sjezdu okolo Staré poštovny, která byla původně na Sněžce, až do Nadějkova.

 

Závěrečná část trasy z Nadějkova přes okraj Chlumu a Jistebnické sady už není tak náročná, ale nohy mi přece jenom začaly trochu tuhnout. Dojeli mě tak dva závoďáci, kteří byli méně úspěšní na Monínci, ale v závěrečném kopci nad cílovým prostorem u rybníku Smolík se mi je podařilo dotáhnout a jedno místo urvat zpět. Nakonec tedy 39. celkově, ale až 17. v kategorii C, která byla jako vždy nejobsazenější.

 

Jistebnický maraton ve mně zanechal velmi příznivý dojem umocněný i vstřícnosti pořadatelek u závěrečného občerstvení. Namísto zákusku v podobě perníku, který kvůli mléku nesmím, mi velmi ochotně nabídly povedený „cukeťák“ jako náhradní (slanou) variantu. Ale nejde jen o jídlo. Je zřejmé, že místní Spolek pro sport všeho druhu (SPSVD) má s pořádáním závodu letitou praxi a věnuje mu velkou péči. Celkově jsem si díky tomu udělal i pozitivní obrázek o Jihočeském MTB poháru, s nímž jinak nemám žádné zkušenosti. Zvažuji proto, jestli bych mu příští sezónu neměl věnovat větší pozornost.