Česká verze English version
Cykloserver.cz

S horským kolem na dno Afriky - expedice El Molo 2002

jahoda_afrika.gif

Poutavé vyprávění autora o jeho sólové cykloexpedici do rovníkové části Velkého afrického příkopu. Výpravná publikace má bohatý fotografický doprovod - 120 fotografií africké přírody, divoce žijících zvířat a příslušníků přírodních národů. Autorova v pořadí již čtvrtá publikace z cyklu Nejdivočejší místa světa. 234 stran.


Název: S horským kolem na dno Afriky - expedice El Molo 2002
Autor: Petr Jahoda
Vydavatel: Akácie
Orientační cena: neznámá
Rok vydání: 2003
Odkaz: http://www.akacie.cz

Bookmark and Share

S horským kolem na dno Afriky Kniha je o velmi náročné cestě na kole rovníkovou severní Keňou z Nairobi až k jezeru Turkana - kamením a pískem, při teplotách přes 50°C. Kromě mnoha zajímavých a cenných informací etnografických se autor zaměřil také na popis přírodních krás a na vlastní pocity během náročné, ale dle jeho slov, také velmi krásné cesty. Zážitky ze setkání s přírodními národy El Molů, Turkanů, Samburů a Rendlů nebo ze safari na horském kole doslova prožijete společně s ním. Výpravná publikace má bohatý fotografický doprovod - 120 fotografií africké přírody, divoce žijících zvířat a příslušníků čtyř přírodních národů obývajících území severní Keni v okolí jezera Turkana. Safari na horském kole ... Slony jsem nejdříve ucítil. Teprve potom jsem si všiml čerstvé „hromádky“ u kraje „silnice“. Její typický pronikavý zápach mě doslova praštil přes nos. Přísahal bych, že se z ní ještě kouřilo. To už jsem překotně brzdil a rychle se rozhlížel, kde stádo je. Překvapit slony přímo na cestě by nebylo dobré. Když se rozčílí, dovedou být nepříjemní. Bývají velice netolerantní a umí docela rychle běhat, určitě rychleji, než já dokážu jet na svém kole. Projíždím oblastí, před kterou mě domorodci dost vážně a důrazně varovali. Nejen před leopardy a lvy, ale také před slony. Radili, abych tento úsek cesty jel raději nějakým vozem. V žádném případě ne na kole. Nevysvětloval jsem jim, že právě toto jsou pro mě ty nejsilnější zážitky, kvůli kterým sem do Afriky jezdím a které mě nutí se sem neustále vracet. Nepochopili by to, protože oni se zvířat jen bojí. Nutno říci, že mají proč. Každoročně zde divoce žijící zvířata zabijí až několik desítek domorodců, takže jejich respekt je oprávněný. Mají své zkušenosti, které já naštěstí ještě nemám a doufám, že ani nikdy mít nebudu. Proto si mohu dovolit mít divoká zvířata rád a nemusím se jich bát. Moje sebevědomí pramení pouze z nedostatku oněch zkušeností. Slony jsem uviděl prakticky ihned po tom, co jsem je ucítil. Museli přejít přes cestu snad minutu před mým příjezdem. Teď jsou sotva dvacet metrů od silnice. Je zde celá rodinka. Samec, tři samice a tři mláďata. Mám velké štěstí, že jsem je zastihl takhle blízko a ještě větší štěstí, že jsem nepřijel o tu jednu minutu dříve. Zastavuji a nemůžu se na ně vynadívat. Slony jsem viděl v Africe už mnohokrát na safari z terénního vozu, ale ještě nikdy na kole a tak blízko. Jen jednou se mi podařilo dostat se na pěším safari s Pygmeji ve Středoafrické republice asi na dvacet až třicet metrů k divokým a nebezpečným pralesním slonům, ale to bylo pomalé, cílené a opatrné. Stopovali jsme je a když jsme je uviděli na malé mýtince, přibližovali jsme se velmi, velmi pomalu a stále se drželi po větru. Kdežto tady mě sloni zaskočili nečekaně. Samotného a zcela nepřipraveného. Byla to náhoda. Největší roli zde zřejmě sehrál moment překvapení. Skoro nedýchám. Pozoruji pasoucí se stádo. Pomalu postupuje souběžně s cestou. Velký samec hlídá klid rodiny kousek opodál. Jakoby nezúčastněně přihlíží, jak se stádo pase. Zato samice si bedlivě hlídají svá mláďata, aby se příliš nevzdalovala od rodiny. Po chvíli stádo pomaličku změnilo směr a loudavě zmizelo ve vyšším porostu buše, dál od cesty. To, že bych je mohl také vyfotografovat, mě napadlo až nyní. Prožít si tu chvíli, pro mne bylo, a doufám, že vždy bude, mnohem důležitější. Ten okamžik mi zůstane v paměti a nemusel bych ho ani mít na fotografiích. Přesto jsme rád, že jsem stihl obojí dříve, než úplně zmizeli v buši. Plný dojmů pokračuji dál. Cesta je dlouhá a mám před sebou ještě mnoho kilometrů. S trochou nadsázky si říkám, že přece nemůžu ztrácet čas s každým slonem. Strávil jsem s nimi skoro půl hodiny. A je pravděpodobné, že potkám ještě další. Jedu pomaleji a bedlivě se rozhlížím po okolní buši, co jiného ještě uvidím. Je to moje první safari na horském kole, a proto ho prožívám jako malé dítě. Trpasličí antilopu, dikdika, jsem málem přehlédl. Krčil se v trávě u cesty. Měří na výšku sotva pětatřicet nebo padesát centimetrů. Stál nehybně v keříku, sotva metr od silnice a vystrašeně na mne koukal. Na druhé straně byla impala, která se přehlédnout nedala. Zastavuji a chvíli pozorujeme jeden druhého. Pak se rozhodla raději důstojně odejít o kus dál. Stádo zeber, přestože jsem jich již viděl stovky, mě také nenechalo klidným a musel jsem se u něj na chvíli zdržet. Přece jen zebra je pro mě tak trochu symbolem Afriky, pominu-li slona, lva, žirafu, buvola, nosorožce, hrocha... Zebry pořád patří ke zvířatům, na která se vždy rád podívám. Stojí tam a v klidu se pasou. Když jsem byl malý, říkala mi babička, že jsou to koně v pyžamu. Nikdy neměla možnost je vidět, ale nemýlila se. Jsou přinejmenším stejně krásné a důstojné jako koně, a to pyžamo jim neobyčejně sluší. Čím více se začínám blížit k územím obývaným Sambury, přibývají kolem cesty polodivocí velbloudi, které Samburové chovají zejména kvůli mléku a krvi, které pijí. Výjimečně je mají i na maso. Jejich jednohrbí dromedáři se volně popásají všude kolem. Jen málokdy jsou v doprovodu majitele. Asi vědí, kam se mají večer vrátit. Dovedně okusují maličké lístečky akácií, chráněné dlouhými a ostrými trny. Tohle umí jen žirafy, antilopy žirafí a velbloudi. A pak také kozy, ale ty naštěstí nedosáhnou tak vysoko. Velbloudi se pomaličku kolébavě procházejí mezi stromy a snaží se i při krmení vyhledávat stín. To mi připomnělo, že už zase začíná být horko. Nějak jsem si toho dnes nevšiml. Velbloudů ještě bude. Udělal jsem si jen kratičkou fotografickou zastávku a pokračuji dál. Savana ubíhá kolem mě a já prožívám jedny z nejšťastnějších okamžiků svého života. Prožívám pocit svobody a volnosti, který mi dává možnost vnímat širší sounáležitost s touto divokou přírodou. Tím, že zde nejsem autem a nesedím chráněn za jeho okny, stávám se poprvé součástí toho, na co jsem se dříve mohl dívat jen z okna nebo střechy vozu. Mám pocit, že kdybych chtěl, mohu si na kterékoli zvíře sáhnout. Jako by to byl můj kamarád. Mám pocit, že do této přírody odedávna patřím, jen jsem se omylem narodil jako člověk v jiné zemi a na jiném kontinentu. Ještě nikdy jsem neměl k africké přírodě tak blízko, ještě nikdy jsem ji nevnímal a necítil tak intenzivně jako právě dnes. Další ukázky a fotografie naleznete na stránkch vydavatelství Akácie. Petr Jahoda (*1963)navštěvuje nejodlehlejší kouty lanety. Již řadu let se během nároščných expedic pohybuje v rovníkových oblastech světa, daleko za hranicemi civilizace. Od roku 2000 je prezidentem Českého klubu cestovatelů. Z dlouhé řady úspěšných expedic již vydal tři publikace o přírodních národech: Nazí a divocí, Kanibalové z hor a velkou fotopublikaci Žijící lidé pravěku.


Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |