Během jízdy doplňujeme energetické zásoby a v půl desáté parkujeme na náměstí v Teplicích nad Metují. Vše běží jak po drátkách. Spousta známých tváří, Šlapkovsky oranžovo, výborná nálada. Dnes bude horko, trať budí respekt i obavy, ale všichni se těší, až do toho šlápnou. Do pole jdu 15 minut před startem, což znamená stát v poslední třetině balíku, vedle mám Kolíkáče, Kajmana, Dreamera,…
- 1. okruh – Trojí dělení
Hlásí se 6 minut do startu, tři minuty poté je odstartováno. Až příliš nervózně. Jeden jezdec Pinarello trefuje sloup na pěší zóně, pár lidí padá. Pak úzké uličky, zase pád, vycvakávám, doufám, že mne nikdo nepřeválcuje zezadu, do toho pár borců jede slalom a dere se dopředu. Za viaduktem zaváděcí auto zrychluje a jede se do kopečka. Úvodní jízdu zručnosti jsem zvládl. Balík se natahuje, zůstávám v kontaktu, registruji Olina, Kolíkáče, Kajmana. První horizont a jede se dál. Lehce zvlněno. Na konci jednoho sjezdíku je ostrá levá, tam se to špuntuje. Hodně jezdců tam najelo špatně a buď vyjelo ven nebo muselo zastavit, já jedu idealní stopu, ale nemám kam pokračovat, rozjezd na těžký převed mírně do kopce. Au, au, au. Kdo docvakne tu díru. Lepím, lepím, lepím. Už je máme. Jsme zpátky.
Motorka s fotografem staví na nejužším místě, proti auto, cinkání kol. Zase vycvaknout a opět se rozjet. Teď už to nesjíždím. Tvoří se druhá skupinka. Vidím tu i Kajmana a Olina. Kolíkáč je vpředu. Je tu teď víc místa a méně nervozity. Zvlněný terén skupinku dále redukuje. Sjezdy jsou rychlé a technické, stále se závodí. V jednom rozděluje poněkud necitlivě skupinu na dvě auto s kamerou a policista. Předjíždím kameru téměř příkopem, ale jsem tam sám a nechávám se dojet. Registruji Kajmana. Olin je v té přední. Kajman velí ke stahování skupiny, jež je stále na dohled. Jsme na 20. km. Moc se mi to nezdá, ale jedu za ním. Skupinu dotahujeme a je tu ostrá levá, mírná pravá a před námi stěna z dlažebních kostek. VYSOKÁ SRBSKÁ, stoupání 20%, první vrchařská premie. Řadím „redukovanou jedničku“, ne, že by to nebolelo, ale můžu jet v sedle, takže mi neprokluzuje zadní kolo. Pár spolujezdců se tam strká. Jedu zcela vlevo, tam to jde. Nahoře sjíždí dolů auto proti, ale stihnu se nacpat do mezery. Hup a jsem nahoře, tady už je volněji.. Protáčím nohy a řadím se do skupiny. Nikdo moc nespěchá.
Postupně zezadu dojíždíme další jezdce, až je nás asi čtyřicet. Technický sjezd, pár hupů a je tu stoupání na 2. vrchařskou premii - Bezděkov. Svižně se pokračuje až k další stojce u Velkých Petrovic, kde je na 45. km TŘETÍ vrchařská premie. Na horizontu mám dost a vystupuji si. Kajman i Olin odjíždí ve skupině. Postupně se dávám dohromady s asi 10 lidmi, nepravidelně se střídá, tempo mi vyhovuje. Ještě jedna krátká stojka, pak VP4 - Sojovický Dvůr. VP5 Krkavčina je na 60. km, jinak jen „lehce“ zvlněno.
Na tachometru je 72 km, čeká se na Odolov. Ten jsem při svém prvním průjezdu v roce 2008 totálně prokaučoval. Teď vím přesně, co mne čeká. Vyložené vrchaře nechávám jet, držím se ve skupině těch „rozumných“. Při pomyšlení, že tudy pojedu ještě jednou, moc nadšený nejsem. Konečně jsem nahoře, beru bidon s vodou. Občerstvovačky jsou tady tedy zařízeny prefektně. Při sjezdu piju a jím gel. Formuje se další skupinka. Ta původní na Odolově značně prořídla. Sjezd brzy končí a opět se stoupá, ale není to nic hrozného. Blížíme se k poslednímu stoupání prvního okruhu, sedmé! vrchařské premii – Závora. Tady nám jeden jezdec odjíždí, ale v následujícím sjezdu ho docvakneme. Jedu na konci, jím a piju, tím nechávám malou mezeru. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy se vepředu začne jet. Z „mezerky“ je 50 metrů. Nějak se nezvolňuje. Nezbývá než vložit kousek intenzity a docvaknout.
V Adršpachu jsem zpátky. Údolím se blížíme do Teplic. Tempo je neuspořádané. Na některých číslech je uvedeno, kdo jede dlouhou a kdo krátkou, na některých nikoli. Ti z krátké asi taktizují, ti z dlouhé čekají co bude. V Teplicích proběhlo třetí dělení. Stovkaři odbočili na Skalku, ostatní pokračují do druhého okruhu.
- 2. okruh – 3x3 km pravdy
Po odbočce na Skalku zůstává asi 8 borců. Jeden z nich je Mireček Hornych, hvězda z Bike Challenge. Má číslo první vlny. Jak ten se sem dostal? V prvním stoupání ho upozorňuji, že má i levou páku dualu. S úsměvem říká: „Mně se pletou strany“, nechává přehozeno na velkou, pravou ubere zub na pastorku a zrychlí . Zuby nehty ho uvisím, ale nikdo další. Necháme se tedy dojet. Tempo je volnější, kromě Mirečka jsou už všichni poněkud jetí. Občas to někdo rozjede na špici, hodně lidí se veze. Po 10 km je tu znova prémie Sojovický Dvůr a po dalších 8 km Krkavčina. Pak pohoda v údolí, výhled na Krkonoše a jsem znovu pod Odolovem, dnes podruhé a já celkem POTŘETÍ. (jednou v roce 2008, viz výše).
Mám opravdu strach. Řadím to nejlehčí, co mám. Někdo říká: „Jede se údržba“. Ano, teď jde o to, dostat se nahoru. Nikdo není nikomu soupeřem, jen ten kopec. Před sebou vidím někoho s číslem tlačit. Ze skupiny, která přijela dolu pohromadě, jsem první. To ze mne snímá část obav, soustředím se na své tempo. Maximální efektivita, plynulost, přejet přes koleje, stojka vzhůru. Slyším: „Šlapky šlapem“ Pak i své jméno. To povzbuzuje Pepa. Jako na Bike Challenge. Něco mu odpovídám. Ten TROJkopec jedu již POTŘETÍ a vím, že je to kopec bestie. Nenechám se zmást prvním zmírněním sklonu, dám jen o dva zuby dolů a protáčím nohy. „Nic to nechce, jen jet lehce“. Jsme tu dva, kopec se zase zvedá, řadím zpět a jedu lehce. V dálce vidím vrchařskou postavu v dresu Šlapek se světlou helmou – Kajman. Brzy pojedeme spolu. Ještě zvolnění v lese a zase nahoru, nahoru, nahoru,…
Vidím časoměřičky v křesílkách, slyším jak si opakují moje číslo. Je to pohoda, opravdu. „Do třetice všeho dobrého i zlého“. Vidím občerstvovačku, říkám svému dvojčeti: „Jedem hned?“. On říká, že staví. Přijíždím na občerstvovačku s pokřikem: „Kajmane, jedem“. Hňapnu bidon a jedu dál. V sjezdu piju a cpu se gelem. Nespěchám. Čekám, až někdo přijede, snad to bude brzy i Kajman. Na rovince mezi sjezdem z Odolova a dalším stoupáním mne docvakává asi 8 lidí i s Kajmanem. Jsou to ti rychlejší ze dvou skupinek, co se sjely na Odolově. Je tu i jezdec z první vlny v dresu Bike Brdy (Jiří Zárybnický) a Mireček. Ten druhý se usmívá, v dalším kopci nechává tradičně velkou a jede pryč. Nehoním se za ním, vím že po deseti km přijde znovu Závora.
TŘÍkilometrové stoupání na jedenáctou vrchařskou premii. Pepa mi z krajnice podává bidon z colou. Díky, díky,… Na jednom z hupů nás pět odjíždí, je tu Kajman i Jiří Zárybnický (Bike Brdy). Rychle domlouvám, že v pěti pojedem, ale kromě Jirky nikdo nechce jet, Kajman říká něco o křečích a zda mám prý magnesium, asi se mu potí dlaně :-D. Nic takového nemám, ale z kapsy mu dávám super tabletu, na který je napsáno, že zvyšuje výkon a potlačuje křeče. Musím se ho zeptat, jestli něco z toho udělala. Ve sjezdu se tedy poslušně řadíme do skupinky.
A už je tu Závora. I tu jedu poTŘETÍ a je dlouhá TŘI km. Volím úspěšnou taktiku z Odolova „...jen jet lehce“. Vpředu Jirka, pak já a za mnou se dělá díra. Neřeším to a jedu si to svoje. V serpentině vidím, že se skupinka natrhala, za mnou jeden borec a o jednu dvě serpentiny dále Kajman. Předjíždíme i nějaké jezdce. Značka 1km, pak 500, 200 a je tu nápis VP12 …. Jsem nahoře, paráda („Do třetice …“) Jirka na mne chvilku čeká. Říkám: „Díky“. Ohlížíme se dozadu. Nikde nikdo, tak jedem. Záhy dojíždíme cyklistku v dresu Kooperativa – Pavlu Novákovou. Houknu na ní: „Jedem!“ A jsme TŘI „v úniku“. Nevíme, jak organizovaná je skupina za námi. Doufám, že nám Kajman nedoveze na záda „vosum hladových krokodýlů“.
Většinou táhne Jirka, občas se protočím já či Pavla. Je to nekonečné. Předjíždíme pár těch, co rezignovali. Jeden se hákne, ale na víc než na hák nemá. Začínám toho mít dost. „Kde jsou ty Teplice“. Snažím se nemyslet na TŘÍ kilometrový závěr na Skalku. Konečně je tady odbočka. Děkuju a loučím se s Jirkou, který odjíždí. Pavla začíná svižně. Já volím úspěšnou taktiku z Odolova a Závory. Hlavně lehce! A ono to jde. Pomalu jdu před Pavlu a sjíždím i dalšího závodníka. Pavla mizí vzadu a na značce 2 km je tam již někdo jiný, chvilku se přibližuje, chvilku vzdaluje, jedu tak, abych mohl po dostižení „zaútočit“. Přede mnou v pásmu dosahu nikdo, tak jde o to nespěchat a nezvadnout. 1 km, 500 m. Kontroluji, jak to mají změřené, na tachometru. Celkem to vychází. 300, 200, 100. Borec za mnou je v bezpečné vzdálenosti. Před páskou symbolicky ze sedla. Slyším své číslo a jméno a jsem v cíli. Oficiální čas: 5:39:06. Najednou je mi fajn.
P.S.: Radka je na krátké třetí. Domů v autě jedeme TŘI.
P.S.S. V týmech jsme byli pátí. 15 Šlapek dojelo dlouhou. 4 krátkou.
Pavel Zach
Foto: Josef Bitnar, další foto ZDE >>