- Ubytko a příprava
Letos jsem si ubytování zajistil už v červenci při průjezdu Teplicemi n. Metují v rámci extrémního závodu 1000 mil. Na pokojíku jsem se domluvil s ochotnou paní v Cukrárně, která mi předávala náhradní plášť od mých kamarádů (o tom ale jindy v jiné reportáži). Nakonec jsem žádal ubytování i pro čtyři Tryskomyši a Václava, ale to už jsme se do zamluveného penzionu nevešli, takže jsme se opět spokojili se sparťánskými chatkami v ubytovně Metuje nad Teplicemi.
K registraci jsme díky předlouhé frontě na pražském obchvatu dorazili až těsně před desátou večer. Vše jsme ale bez zdržování stihli včetně dvou předpůlnočních piveček Primátorů a pokecu o nástrahách trati a taktice jednotlivých jezdců.
Favoriti na startu
Start proběhl tradičně v osm hodin. Ještě předtím jsem čtyřikrát zasednul na záchodě a přemýšlel, proč to takhle po těch Primátorech mám, když mi večer tolik chutnaly. Ráno bylo chladno, já po tomto zdržení dorazil na start na poslední chvíli a netakticky si nechal pod dresem triko s dlouhým rukávem. Vyfotil jsem čelo startovního pole, vmáčknul se do středu předlouhého koridoru s tisícovkou závodníků a po pár vteřinách bylo odstartováno.
- Ostrý začátek
Spojení startu dlouhé i poloviční (60 km) trasy si vybralo daň hned při odbočování z hlavní silnice do stoupání na Váhu. Já jsem to ještě krokem a s rukami na brzdách prokličkoval, za mnou už musela většina jezdců zastavovat. V následných serpentinách se had jezdců především díky velmi ostrému tempu natáhnul. Já se držel co to šlo, v tlačenici jsem ustál několik šťouchanců rameny a na konci jsem se i já mírně posouval dopředu.
Na vrcholu Váhy (650 m n.m., 200 m převýšeni od startu) jsem byl za necelou čtvrthodinku. Následné objíždění lesa skalami protkanými brdky směrem k Adršpachu berou síly všem. Jedu s rozumem a snažím se točit lehčí převody a kompenzovat razanci úvodního stoupání, kde jsem jel o dobrou pozici a šlapal chvílemi přes rozumnou hranu. Dole v Adršpachu mě předjíždí stříbrný z 1000 mil Filip Degl a po prohození několika vět mi rychle mizí. U Libné se stejně jako vloni nejede na Bukovku (638 m n.m.) podél hranice, ale zkracujeme si to po loukách. Na 25. km je u Vernéřovic první občerstvovna. Za jízdy beru polooloupaný banán a stihnu během 30 m sníst a zapít ionťákem z podaného kelímku. Žvýkám, funím, poulím oči, ale jede se dál.
- První těžké kopce a náročné sjezdy
První těžké stoupání je výjezd po pěšině na Honský špičák (652 m n.m.). Tady paradoxně šetřím síly. Kopec je to sice slušný, ale je tak technicky náročný, že se vytváří souvislý had a já jedu o dost pomaleji, než bych byl schopný. Dva borci padají na kluzkých kořenech už při výjezdu do kopce, při sjezdu většina kolem raději tlačí. Já to dávám a velmi mě to baví.
Následuje dělení tras a jezdců přece jenom ubylo. Na druhé občerstvovačce Amerika na 43. km jen projíždím. Nejbrutálnější stoupání na Panovu věž po roce opět dávám v sedle. Je to ale jen taktak a co se týče šetření sil, to fakt není optimální. To následný sjezd s mohutným kamenem Václav jedu s radostí a pěkně celý. Sklízím obdiv dvou desítek diváků (a divaček). Další prudký výjezd s převýšením přes 100 m zvládám znovu v sedle, ale kromě nohou mě začíná překvapivě pobolívat břicho, závěr stoupání raději nejedu naplno.
Zachraňuje mě sjezd, zakončený náročným průjezdem po kořenech a hupech mezi stromy lesa. Zde se velmi daří, předjíždím 6 borců. Následuje obrátka na lesní cestu a tlačení po skále. Další výjezd: nejprve pár skalek, potom přes kořeny podél lesa a na závěr výživná louka, kde konečně stoupání končí. Otáčím se a za mnou se vlní had jezdců, kam jen oko dohlédne. Břicho opět pobolívá, že by hlad? Naštěstí je zde občerstvovna ve Slavném (47. km). Odevzdávám camel k doplnění, svlékám propocené dlouhé triko, cpu do sebe banány, rozinky, koláčky…
Nasedám a stoupám po asfaltu. Nahoře se chytám do háku týpka, co sebou málem praštil o zem, když ze sebe za jízdy sundával bundu. Borec jede zostra. Mám co dělat, abych ho uvisel, přestože jedeme proti větru. Před odbočkou vlevo do lesa ale jdu před něho a už tam kupodivu zůstávám. Za chvilku už se kodrcáme dolů přes první šutry podél krásných skalních útvarů Broumovských stěn. Následuje série velmi technických sjezdů po velkých kamenech. I letos to dávám, ikdyž jen o fous, protože pár rádoby sjezdařů na poslední chvíli slézá z kola, tlačí a trochu překáží.
Stojka před Machovským křížem
A už jsou tu pověstné vodní zámky. Jeden z nejprudších sjezdů na našich maratonech. Kromě prudkého svahu to na kamenné dlažbě pěkně klouže, takže kromě odvahy to chce i techniku, ale i trochu štěstí v tom, že se vám před kola nikdo nepřimotá. A skutečně, cestou dolů to nemám nijak jednoduché. Předjíždím tři pomalejší jezdce a značnou část tak úseku nejedu v ideální stopě. Dole pod kopcem jsem celkem vyklepaný, ale velmi, velmi šťastný. Pro tyhle chvíle tyto závody jezdím!
Plný euforie začínám ostře stoupat na kopec Pod Korunou (640 m n.m.) a zase ta divná bolest v břichu. Safra, že by to nebylo od žaludku, ale z námahy? Po zdolání kopce padáme opět ostře dolů. Při odbočení z cesty ostře střemhlav vlevo mi jezdec přede mnou nedal přednost a já z kopce i se zabržděnými oběma koly nedokáži jet tak pomalu jako on. Na konci 40 m sjezdíku mu chtě nechtě zavadím o zadní kolo a poroučíme se k zemi oba. Pád není vážný, ale odřené koleno a naražený loket i tak bolí fest. Naskakuji však zpět a sjíždím další dva kilometry do Božanova, kde je čvrtá občerstvovačka. Tou jen projíždím a rozvážně stoupám nejdelší kopec nad Machovský kříž (695 m n.m.)
- Jak mi tak docházejí síly
A cítím, že toho mám dost. Z posledních sil držím jakés takés tempo a vyjíždím celý kopec až pod úsek těsně pod vrcholem, který je pro mě a asi pro každého nesjízdný. Zde pár desítek metrů tlačím. Na kolo naskakuji s viditelnými potížemi, ale už jsem nahoře. Následuje odpočinkový sjezdík , menší výjezd a už je tu pátá a hlavní občerstvovna v Machově (66. km). Zde si dávám dobrot opět co se do mě vejde – hovězí vývar, banán se solí, opět rozinky, rohlík se salámem a nějaké ty další banány.
Vzorná obsluha v Machově
Ještě tady jsem měl na mezičase tři minuty k dobru proti svému osobnímu rekordu z roku 2011, ale už mi bylo jasné, že mám dost a dál už se budu jen trápit. V tom jsou Sudety (alespoň pro mě) naprosto jedinečné – když netrefiš tempo, nedáš dobrý výsledek, kdybys měl natrénováno jako nikdy.
To je vidět hned v dalším stoupání na nejvyšší místo Bor (752 m n.m.), kde před koncem tlačím, a to dokonce znatelně více než všichni kolem mě. Po Boru už dalších 20 km naštěstí žádné větší stoupání není, ale nejede se mi dobře - k bolení břicha se přidává i plíživý náběh na křeče v pravém stehně. To se mi celý letošní rok nestalo. Zkouším to zahnat ampulkou magnezia, kterou jsem koupil (a nepoužil) před týdnem na silničním Králi Šumavy. Myslel jsem si tehdy, že 215 km skrz Šumavu je asi to netěžší, co mě může na regulérním závodě potkat (nonstop závody typu Loudání a 1000 mil, ale ani 24hrs se nejede v takovém tempu). Ó jak jsem se mýlil! Sudety jsou prostě pro mě nej.
Ale i při tom martýruju zažívám dvě příjemné příhody. Poprvé někde před Bezděkovem, kde rodinka s přáteli opéká prasátko a mně veselí chlapci nabídli pivečko – Krakonoš bodnul, ale píchání v břichu nezahnal. Podruhé jsem o pár km dál obdržel od veselých výletníků za jízdy kelímek s pivem a hrknul do sebe 2 dcl těsně před vjetím do jakési zasmrádlé tůně. Projel jsem jen tak tak, ale potlesk a pískot mi byly odměnou za bublinky v nose a slzy v očích.
- Dojezd se sebezapřením
V Hlavňově (90. km) je sedmá a pro mě poslední občerstvovačka. Opět doplňuji ionťák, nechávám si čistit brýle a konzumuji další a další dobroty, přičemž nejvíce mi chutnají jednohubky s česnekovou pomazánkou, salámem a nabodnutým vínem. Za Hlavňovem je stojka, kterou ještě vyjíždím. Po následném sjezdu však již další brutální stoupání na Hvězdu z větší míry tlačím.
A je to tu. Hvězda. Patrně nejtechničtější sjezd. Zde se pod dohledem mnoha diváků oddělují dobří bajkeři od výborných a i mezi nimi je jen několik odvážných a schopných, kteří Hvězdu dají v nebo spíše za sedlem. Já to vloni dal a i letos jsem se na to po všech ostatních dobře zvládnutých sjezdech cítil a těšil. Jenže jsem nedokázal předjet jezdce přede mnou a ten vprostřed nejnáročnější pasáže zastavil přesně v místě, kde jsem chtěl zabočit vpravo kolem kamenných schůdků. Padám na stranu, ale hned vstávám a zkouším to znovu našlápnout a sjet to. Jenže je to fakt o hubu a našlápnout do SPD bych potřeboval na první dobrou. Kdosi za mnou do mě hučí, že to nemá cenu a že do cíle je to už jen 15 km. Kapituluji, má pravdu. Sbíhám dalších 15 m. I tak nastupuji ještě v těžké partii a sjezdem spodního úseku si vysloužím potlesk diváků. Nebylo to tedy na jedničku, ale slyším, že alespoň chvalitebně jsem to dal.
Výjezd na Ostaš
Několik pěkných lesních výjezdů a už padáme technickými úseky do Pěkova. Ještě závěrečná bláznivá jízda střemhlav po louce, průjezd potokem pod mostem a je zde osmá občerstvovačka. Tu jen projíždím a po louce dále tlačím. Otáčím se a fotím tlačící jezdce i pěkné scenérie. Pak jedeme úzkou asfaltkou, po které stoupáme na Ostaš 1. Po jeho zdolání opět hravé sjezdíky a stoupání na Ostaš 2 a po silnici jsme za chvíli v Dědově. Tuto devátou občerstvovačku opět vynechávám, zjistil jsem, že za bolestmi břicha asi jídelníček a nedostatek jídla nebude, spíše to vypadá na svalové přetažení či zranění.
Stoupám do posledního brutálního kopce za Dědovem. Už ze zásady zde neslézám a na kašpárka se nakonec dohrabu na kopec za Javorem. Odtud menší sjezd a po nekonečných písečných lesních cestičkách konečně vyjíždím u zámku Bischofstein. Přede mnou jede trojice jezdců a po následující výjezdu na silnici je pronásleduji ve stoje. Na Váhu (694 m n.m.) se mi podaří dojet těsně před nimi. Teď už je před sebe nepustím. Z tohoto posledního vrcholu mě do cíle ještě nikdo nepředjel. Ani letos. Dojezd si užívám, pouštím to naplno, přestože se nemusím nikoho za sebou obávat a ani přede mnou nikdo není. Prostě se mi pro někoho krkolomná jízda moc líbí. Málem sice hodím mrchu, když najedu do zužující se koleje na poli před Teplicemi, ale ustojím to a po chvíli už si bez šlápnutí dávám serpentýny nad Teplickým parkem a spurtuji po pěší zóně.
- Výsledky a zhodnocení
Tabule za cílovým obloukem mi ukazuje čas 7:08:20 a 211 místo. Oproti loňsku je to o 15 min. lepší, ale já chtěl čas pod 7 hodin. Jenže jsem to přepálil a v druhé půlce na to i přes všechnu snahu prostě neměl. Útěchou mi může být, že všem Tryskomyšákům i Vaškovi jsem dal více než 50 minut. Filip Degl, druhý z Mílí, mi dal jen 18 minut. Jenže ten prý si zažil své dejavu a znovu řešil problémy s ucházejícím bezdušákem.
To Jan Jobánek (Merida Biking Team) se letos pochlapil a po čtyřech druhých místech konečně všem ujel a zvítězil za 4:58:42 a díky tomu vyhrál i celý Český pohár. Druhý skončil Jakub Šilar (Cyklotrenink – Giant, -1:38) a na třetím místě byl Michal Bubílek (Kellys Bike Ranch Team, -2:17). Svůj první start na Sudetech proměnila ve vítězství Irena Berková (Amenity Extrem Sport Team, 6:23:36), která tím i potvrdila své první místo v Českém poháru. Druhá dojela Dáša Svěráková (Cyklotrenink.com) a třetí místo obsadila vítězka z let 2011 a 2012 Pavla Nováková (6:59:52).
Podrobné výsledky naleznete zde >>>
V cíli vládla opravdu pohodová a uvolněná nálada. Kromě výborného zázemí a jídla k tomu pomáhalo i příjemné sluneční počasí s teplotou kolem 22 stupňů. Potkávám Filipa a Tomáše Saňu a děláme foto Mílařů v cíli. Potom si nabírám gulášek, fasuji pivečko (na pivenku) a klábosím s úplně neznámým párečkem o bajkování a těch našich wjecech s kolem souvisejících. A o tom to je. Nejen o divoké jízdě, o výkonu, ale i o společných zájmech, které z nás dělá známé a někdy i přátele.
1000mílaři v cíli
Takže to byl konec mé letošní závodní sezóny, která byla dlouhá a bohatá jako už dávno ne. A to hlavně kvůli účasti na Loudání a Mílích, o čemž napíšu snad někdy později, až si to v hlavě lépe utřídím a odfiltruji nepodstatné. Sudety udělaly už tak trochu tradiční tečku a kromě Soběšické Muldy se sprinterskou délkou 3x5 km už na bajku letos asi nic závodit nebudu. Tož snad zase napřesrok na kůň. Howgh.
Pavel Macháček
