NEDĚLE 6. června
Do cíle zbývá asi 270 kilometrů. Na závěr budou Krkonoše. Tělo už dostalo slušně na frak, to se na jeden zátah prostě už zhltnout nedá. Přemítám si blízkou budoucnost v hlavě, když snídám ještě pod peřinou půlku půlky bagety, co jsem nedojedl večer a tatranku. Jídla nemám vůbec na zbyt. Trochu ořechů a asi dvě müsli tyčinky. Nějak to moc neprožívám a hlavně neřeším. Však se vždycky najde místo, kde koupit pár rohlíků. Jenže my s Robertem jedeme vymetat Vysočinu. A to doslova. Míříme na Rybenské Perníčky, Zkamenělý zámek, Čtyři palice, Milovské rybníky, Devět skal. Bože, opravdu snad všechna krása co je po ruce je namotána do trasy.
Krása střídá nádheru (Michal Žižka)
Před odchodem z ubytka nás zachvacuje panika. Řešíme, kam jsme večer dali klíče. Je totiž zamčeno a krom nás je penzion prázdný. Docházíme k závěru, že zamkl majitel, jež nás pustil dál. Noční dohoda vlastně zněla – ráno zabouchnout, zvenku je koule. Nápady se hrnou – vylezeme zahradou. Ta ale vede každou stranou do jiné zahrady. Vylezeme oknem, to je ale minimálně 2 metry vysoko a tahat špinavá kola přes naklizené pokoje taky nelze. Navíc bychom ani nezavřeli. Budíme tedy majitele pěkně časně ráno telefonicky. Nejprve nezvedá, potom nechápe, nakonec procitá a naviguje nás kde jsou schované záložní klíče. Uff uff, jsme venku.
Ranní příval adrenalinu mi zahnal všechny myšlenky na jídlo. Až k Milovským rybníkům. Tady už mi solidně kručí v břiše. Projíždíme kempem. Potřeboval bych jídlo. Kiosky žádný nebo zavřený, takže žádný. Čuchám konec kempu a tím pádem poslední možnost obstarat trochu jídla. Zkouším nahodit konverzaci s holkami, co právě lezou ze stanů. Nakonec z toho kápne obstojná výslužka. Sezamová tyčinka, jogurtový nápoj, jablko a vejce na tvrdo. Robík se za moje jednání (čti somrování) očividně stydí. Ani nevím, jestli si od nich něco vůbec vzal. Možná to bylo trochu drzé, ale stálo to za to, břicho je nasyceno a spokojeno.
Pán Bůh vám to zaplať, dobří lidé (Michal Žižka)
Krájíme tu Vysočinu dál. Po horolezecké vložce na Devět skal se rádi zapisujeme do vrcholové knihy. Další snídaně probíhá v Herálci, kde doplňujeme i zásoby do kapes, aspoň něco málo. Přijde mi totiž, že moje spotřeba je jako spotřeba čtyřčlenné rodiny.
Pořadatel nás upozorňuje, že ve Fryšavě probíhá 24 hodinovka a naše trasa křižuje tu jejich. Nicméně v protisměru. Máme dávat pozor. To by byl zážitek, kdyby vyjetej Loudal střetl vyjetýho 24hodinovkáře. Několik závodníků nakonec potkáváme. Mezi nimi je i Michal. Organizátor Vrchařské koruny Sudet (vřele doporučuji účast). Nasazujeme úsměvy od ucha k uchu a živelně se zdravíme. Nikdo z nás ale nezastavuje. Jsme přeci v race módu (haha – pozn. autora).
Mohl bych dál vyjmenovávat jednu vysočinskou nádheru za druhou. Radši ale doporučuji vzít kolo nebo jenom batoh a jet sem na čundr nebo dovču. Jsem pohlcen tím vším kolem. Naše rozjímání přerušuje za Velkým Dářkem Aleš Zavoral. Sedí u studánky, namáčí se, doplňuje vodu a je na kaši. Věděl jsem podle mapcatche, že ho dojíždíme vcelku rychle, ale takhle rozebraného jsem ho tedy neočekával. Snažíme se Aleše trochu nakopnout a vzít ho sebou. Málo platné. Odpojuje se snad už po čtyřech kilometrech.
Za vesnicí Bílek nečeká žloutek, nýbrž řeka Doubrava a její údolí pasované na přírodní rezervaci. Podle smsek od jezdců, co to mají za sebou, to bude výživné. Sedáme na kameny na začátku naučné stezky a ládujeme do sebe zbytky jídla, co vyhrabeme po kapsách. Dojíždí nás Aleš, tak se o ty drobky ještě dělíme s ním. Těžkost úseku se nám ukazuje v plné kráse hned zkraje. Úzká kamenná pěšinka lemuje okraj řeky. Chvíli těsně nad hladinou, jindy zase dva metry vysoko. Skalky, schody, kameny, kořeny. Kdejakej tatranskej kamzík by nám záviděl, vidět naše ladné snažení. Turisté kroutí hlavami a nerozumí našemu počínání. „Maminko, proč mají ty pánové kola“ zvolává jakýsi chlapec. Většinou nám dávají směle přednost, někdy dokonce o pár metrů couvnou, než abychom se museli vyhýbat v úzkých místech. Celý úsek má asi šest kilometrů. Nemyslím, že jsme si v něm počínali úplně pomalu. O to větší překvapení bylo zjevení Tomáše Navrátila. Doslova nás doletěl. Pot mu řine z helmy, mouchy kolem něj bzučí. Prohazuje s námi pár vět, naskakuje na kolo jako při cyklokrosu a mizí za zatáčkou. Zůstal po něm jenom průvan. Za nedlouho ho potkáváme znovu, někde hodil kufr. Jenže Tom to zkouší ještě jednou. Stejný scénář – hop na kolo a mizí. No a taky ho za chvíli zase potkáváme. Teď už nikam nemizí a připojuje se do naší skupinky.
Doubrava – bez komentáře… (Aleš Zavoral)
Tomova přítomnost otevírá nové debaty a diskuse. Nálada se pozvedá. Tlačíme na Spálavu cestou silně poničenou těžbou. Bláto, větve a hrubě do kopce. To se mi tady vrylo do paměti. Aleš někde dole pod kopcem zůstal odpočívat. Tutově se máchá ve studánce, potůčku nebo louži. Jsme tři. Skoro na vrchu čeká Ondra Semerád. Loudal, kamarád a nezmar. Dělá pár fotek a vypráví, jak naháněl i další loudaly, a ještě nahánět bude. Je tady doma, tak využívá každou volnou chvilku, aby se zapojil do dění závodu, když letos nejede. Trochu z něho taháme moudra ohledně jídla, ale vlastně nám radí jen to, co bychom zjistili sami. Dojet k přehradě Seč.
Obsluha navštíveného kiosku je trochu unavená. Všechno trvá snad hodinu a výběr je dosti omezený – jako ten chlapík co točí pívo. Trochu mi to bere vítr z plachet. Je potřeba se nějak nakopnout, a tak se nechávám vyhecovat Tomem a dáváme koupačku v přehradě. Odsolit propocenou plínu a tělo – to byla fakt lahoda. Nevím, proč jsem to neudělal už dřív. Robík má ostatně kvůli absenci důkladnější hygieny zadek na maděru. Stále hledá vhodnou pozici na sedle. Když už se usadí, přijde vždycky nějaká terénní pasáž, kde jde do stoje a hledá znovu.
Myšlenky rozbíjí další návštěva. Kuba Vlčků s jeho sestrou Blankou. Stavíme s nimi tedy na pivo, i když jsme nedávno stavěli. Zastavujeme se v Palírně u Kutílka. Toť osvědčená osvěžovna – je zde zázemí checkpointu při závodu Montes Ferrei. Tady jsem se vlastně s Kubajzem seznámil a spřátelil. Následuje poslední z dlouhých rovinatých úseků. Myšlenky jsou příjemně podrážděné setkáním s Vlčákojc, jede se relativně hladce a večer se blíží. Zase už je čas na jídlo. To odpoledne bylo vlastně docela dost hospodský a mimo hospody mám v hlavě leda tak díru k tomu co se dělo. Projíždíme Kladruby s nadějí na jídlo. Nic a ani koně jsme neviděli. Tomu říkám smutek. U písáků stavíme v dalším občerstvovacím zařízení. Kuchyně je bohužel 20minut zavřená – bez kompromisu, další smutek. Doufáme, že stihneme něco v Chlumci nad Cidlinou.
Stihneme? Nebo bude jenom bageta?
Šilháme hlady když přijíždíme do Chlumce nad Cidlinou. První na ráně je kebab. Zavřeno, nicméně obsluha je za výlohou. Vynucujeme si mladíkovu pozornost. Vychází z provozovny a očividně má trochu šajn o tom, co jsme zač. Někdo už tady dneska před námi stavěl. Bohužel uklízí, ale i tak zkouší vymámit z hlavního kebabáče něco k snědku. Je mu nás asi líto. Nic z toho není. Nesmíme ztrácet čas, tak pokračujeme vstříc městu.
Zkoušíme štěstí dál. Vjíždíme do dvora restaurace s obří pergolou. Servírky nás od venkovního baru sjedou pohledem vypovídajícím, že ani tady už se nenajíme. Tom situaci vyhodnocuje na pocit stejně, jenže jako ostřílený světák se ničeho nezalekl a už maže do výdejního okýnka kuchyně. Něco tam haleká a naproti mu vykukuje fousatá hlava kuchařova. Chvíli se vybavují. Všechny přítomné ruce létají v gestech na všechny strany. Za kuchařem se v kuchyni zastavují další postavy. S Robem napjatě sledujeme, co z toho bude. Tom se vrací s úsměvem ve tváři. Už nevaří, ale i tak ukecal šéfíka, aby nás pohostil. Na stůl dostáváme mega porci kuřecích křídel s hromadou hranolek a kýblem tatarky. K tomu pívo, limču, kafe. Díky, díky, díky za tyhle setkání. Jak za setkání s Tomem, tak za setkání se zavřeným kebabem, tak za setkání Toma s tím kuchařem. Můžeme si teď narvat pupky k prasknutí. Je to potřeba, protože jsme upekli, že pojedeme co nejdéle do noci. No a kdyby náhodou konstelace hvězd byla loudalům nakloněna, pojedeme až do rána, až do oběda, hlavně až do cíle, kdyby teda náhodou byly síly.
Tankujeme plné nádrže před noční šichtou (Michal Žižka)
Než opustíme v jedenáct hodin Chlumec nad Cidlinou, nakupujeme ještě na benzínce poslední zásoby. A dopřáváme si luxusu porcelánu pod zadní partií těla. Pak se ospalým tempem začínáme sunout dál. Krajina zčernala. Příkrov tmy zahalil vše, čím by se dalo pokochat. Končí rovinatý úsek, na to není potřeba vidět daleko, to se pozná i bez světla. Lepší se mi jede v kopcích než jenom jednotvárně rubat bez změny tempa. V Ostroměři v jednu ráno přichází skupinová megakrize. Padáme na posekaný trávník na konci vesnice. Hned vedle cesty. Budík nastaven na pět minut. Ano, 5 minut! Nemá cenu ani sundávat helmu. Okamžitě zavírám oči. Nevím, jestli spím, ale rachot budíku nás zase okamžitě zvedá. Ploužíme se dál. Začínám být solidně vyloudanej. Hlava už se dokáže soustředit jenom na jízdu. Na další myšlenky v ní není místo. Kluci to mají asi dost podobně. Ukazuje se to na tempu a opatrnosti našeho snažení. Hlavně mlčíme, i já…
Nocleh – po pěti minutách zase vstáváme (Michal Žižka)
Asi po hodině se krize vrací. Tomáš velí 20 minut. Argumentuje tím, že z delšího spánku se nebudeme probouzet snadno. No co, říkám si, když mi to nic nedá, můžu za hodinu zase někde odpadnout a třeba nechat kluky jet. Leháme na kraj lesa. A hned na mě lezou trable. Napřed odháním myš, která mi šmejdí kolem hlavy. Hotovej hon to byl. Zavřu oči a houká sýček. A jde mu to skvěle, jen si to mohl nechat na jindy. Usínám, ale před budíkem se stejně ještě budím. Jde k nám totiž někdo s baterkou. Svítí a blíží se. Máme kola kus od nás hozená na příkopu na kraji cesty. Ukradne nám je? Světlo zhaslo, supr asi se mi to zdálo. Jenže světlo zase svítí a blíží se. A znovu zhasíná. To je ale moc mazanej zloděj. Až napotřetí mi dochází, že kdesi v dálce je silnice a auta osvětlí koruny stromů někde nedaleko nad námi. A já z toho mám únavou pěkný haluz. Ještě chvíli zavřu oči a v ten okamžik budík zase řve. Vstáváme. Jedeme.
Přes Lázně Bělohrad se plácáme na Miletín. Tady to přeci znám, navigace bude brnkačka. Jenže hlava už je dutá a čtení mapy procesor chroupe rychlostí přímo úměrnou únavě. Navíc se tady přidává lehká mlha a ukrutná zima. Ze zimy plyne, že musíme trochu makat a zahřát se, jenže ono už to moc nejde. Za Miletínem se mi dvakrát vymstí spolehnutí se na znalost místního terénu a přejíždím odbočku nebo vůbec nevím kde najednou jsem v mapě. Řízení teď předávám plně Tomovi s Robíkem. Potřebuju odsud vytáhnout nebo se ztratím na pětníku. Do našich hlav se se sledováním pořadí kradou úvahy o tom, jak nás dohání skupina za námi. Jsou tam Andrláci a ty se určitě chtějí prát až do cíle a určitě by se jim moc líbilo nás seknout. Já je znám moc dobře. Šlapou teď jisto jistě jako šílený, jen aby nás dostali. Takhle se vzájemně strašíme někde před Zvičinou. Na ní tak drtíme hrozný tempo, kdy vyjíždíme co jde a snad i co v tomhle stavu už nejde. Sem tam padlý strom. Pokud musíme tlačit, tak svižně. Před vrcholem se konečně zase rozkoukávám a kalibruji navigační smysly asi i díky svítání. Tady jsem přece skoro doma. Přebírám otěže od naší skupinky. Ze Zvičiny letíme jako střely. Vyprávím klukům co nás čeká za pekelný asfaltový sjezd do Olešnice. Sjezd pravda velmi rychlý. Jenže pak lezeme po červený co noha nohu mine – hned jak se teda ta noha vymotá z ostružin. Doškrábeme se až do Hostinného, kde zastavujeme na kávičku, jelikož jsme prozřeli a vyčetli, že ti Andrláci se vlastně vůbec neblíží a naopak jsme se jim ještě o půl hodiny vzdálili.
Vylezli jsme právě asi z jiné dimenze. Postáváme navlečeni do všeho oblečení vyjma pláštěnek před malým krámkem u autobusáku. Hřejeme si zkřehlé ruce o horký čaj a prolejváme hrdla kávou. Snídani doplňujeme komentováním dění. „Ty vole, ono je na nule a támhleta jde v minisukni“ „Ježiš tenhle má sandály a tílko“ „Tady je to samej otužilec“ „To víte hoši, tady už jsme v Krkonoších, tady horalové jsou z vostrý mámy“. Po půlhodině sledování místňáků jdoucích do práce jdeme ještě naposledy rozkolíbat těla. Teď už se poklidně přibližujeme cíli. Z Javorníku musíme vyšlápnout až na Hofmanky ke Stezce korunami stromů. Bez problému (teď jsem z domova hrdina). Dokonce odhazujeme některé vrstvy oblečení. Poslední sjezdík přes louky a cyklostezkou do Čerňáku. Projet Čerňák až na jeho konec a tady už čeká tlupa jezdců dojezduvších před námi a Libča coby pořadatel. Po 1007 kilometrech, téměř 18 nastoupaných kilometrech a 107 hodinách od startu jsme v cíli. Špinaví, smradlaví, unavení ale neskutečně šťastní a radostní.
Emoce s jedním pěkně zacloumají po té náloži zážitků a výdeji energie (Vendulka Pekárková)
Na mě tady hlavně čeká Vendulka s Vendelínem. S mým tříměsíčním synem. Chvíli to zvládám ukočírovat, ale jak mi dá kluka do náruče emoce jdou ven. Slzy se řítí proudem na svět. Slzy radosti a dojetí. Z toho, že jsem v cíli. Z toho, jaké to bylo dobrodružství. Z toho, že mám kolem sebe tak skvělé přátele a kamarády. Z toho, že se mám tak, jak se mám. A možná si spousta lidí představuje „mít se skvěle“ úplně jinak. Jenže ono stačí ke štěstí to málo. Bohatství se neměří na peníze, ale každý pro něj musí najít svoje měřítko. Já si rád sem tam čuchnu k tomu diskomfortu a urovnám si měřítka štěstí. Nejdůležitější je přeci žít, žít tak, jak ty chceš a radovat se z toho co máš, místo fňukání, že něco nemáš. Nejsem filozof a ani neumím vyjádřit všechny ty pocity. To si musí člověk prožít sám.
Na vítěze, tím je přeci každý, kdo se doplácá do cíle (Vendulka Pekárková)
Tak zase někdy (v červnu?) na startu, kamarádi. Je pro mě čest, řadit se mezi ty, co nosí titul LOUDAL.
Michal Žižka
