Aktuality

Je sobota ráno, půl hodiny před startem. S kamarádem Seikem jsem právě dorazil na Helfštýn. Nutno rychle zaparkovat, převléci se, vyzvednout si čipy a už z kopce uháníme na start. Zastavíme se na chvostu více než tisícihelmového davu, zazní výstřel a hurá na trať. No hurá -  je nás moc a chvíli trvá než se dáme do  pohybu. K startovní čáře mi to trvá více než minutu. Pak už se tempo zrychluje. Seiko obratně kličkuje a trochu mi ujíždí. Přidávám intenzitu a začínám soutěživě využívat mezírky mezi koly. Začíná mě to bavit, zrychluji a za chvíli je Seiko za mnou. Nadšeně se deru stále vpřed, po kilometru zahlédnu dres Margl Bike teamu. Není čas koukat, kdo to je, takže jen podle postavy odhaduju Jardu Oplta. S pozdravným zavýsknutím se řítím křížem do zatáčky a pořád předjíždím, kde se jen dá.   Z pěkného asfaltu, kde se jezdí dost přes čtyřicet,  sjíždíme na horší asfalt, pak na šotolinu a pak do zdejší vychytávky - kamenolomu. Tady se terén ostře zvedá, řadíme se na nejlehčí převody. To není nic pro mě, jsem při síle a tak tam ještě chvíli nechávám velkou placku. A opravdu se o to rychleji posunuji dopředu. Pak dávám přece jenom střední, ale ouha - nějak nepěkně poskočil řetěz. Instinktivně přidám na síle záběru a zároveň mi dochází, co se asi právě odehrává v převodech. Zastavuji, ale už je pozdě. Hodně naštvaně prohlížím tu pohromu na bajku vprostřed nejstrmějšího kopce, na okraji valícího se hada natěšených bajkerů. Jeden zub na převodníku se ohnul a s ním se stočil i řetěz, uvízl mezi střední a velkou plackou a vychýlil se do strany na několika místech.   Dávám kolo stranou, vytahuji nářádí, zkouším šroubovákem řetěz vyprostit, a poté i rovnat do původního směru. To se mi fakt nedaří, takže nově pořízená nýtovačka má svojí premiéru. Po čtvrthodině od incidentu je řetěz zkrácen o dva články a já opatrně vyjíždím znovu do kopce. I poslední závodnice jsou již dávno na kopci a tak už míjím jen dva podobné zoufalce, kteří měli taky defekt - vděčným divákům předvádí bleskovou výměnu duší. No, už jsem se tu měl i hůře - předloni jsem o sto metrů výše přetrhl řetěz hned dvakrát po sobě a přesto zdárně závod dokončil. Takže se zkaženou náladou, ale nezlomen pokračuji dále.   Řetěz není úplně v poho, při každém třetím šlápnutí přeskakuje (střílí). Několikrát se to pokouším eliminovat poštelováním přehazovačky, ale úplně zbytečně. Přestávám si toho všímat a šlapu co to dá. Sice už úplně bez elánu, ale přece jen dojíždím první poslední závodníky. Vyjedu na delší kopec nad Hlinskem a najíždím na asfaltku. Tam se mi naštěstí řetěz sám roznýtuje na jiném zkrouceném místě. Takže znovu nýtovačka a jelikož to už mám nacvičené, trvá tentokrát oprava o pět minut méně. Teď už XTRkový řetěz s najetými 120 km, zkrácený o čtyři články přeskakuje  daleko méně. Snažím se nepoužívat střední převodník a přemýšlím zda mám dost peněz, abych si při průjezdu hradem na 20. km mohl pořídit náhradní převodník i řetěz. Nemám, a tak se rozhoduji jen pro řetěz, ale i do jeho výměny mi zbývá minimálně dalších 10km.   Na konci druhé větší opravy mě již dojeli první závodníci, kteří startovali samostatně mimo hromadný start (to je mimochodem opět novinka prvně uvedená na Šele a evidentně se osvědčila), tedy více než půlhodiny po mě. Vesměs se jedná o rychlíky a nemám moc šancí držet s nimi krok. Na patnáctém km to už není pravda – všichni jedem (vlastně jdeme) do kopce stejným tempem – právě jsme dojeli konec balíku startujících, který v úzkých serpentinách stoupání na Helfštýn vytvořil špunt. Jedná se o jeden z nejtechničtějších úseků, kde se jezdci vyřádí a mohou mnoho nahnat či ztratit. Rychlíci spílají již umdlévajícím chodcům, já jsem celkem klidný a snažím se vyjíždět prudká stoupání co nejvíce věren zásadě lepší špatně vyjet než dobře vyjít. Cestou je i několik krátkých a prudkých sjezdů. Důsledně je jezdím a jsem snad jediný – okolo stojící diváci to odměňují aplausem, což mě pomalu dostává zpět do závodu.   Kilometr pod hradem se konečně najíždí na širší stoupající cestu, která ústí na asfaltku vedoucí až k hradu. Odvážně zařazuji střední placku (říkám si, že v nejhorším se zadlužím a u stánků s cyklopotřebami vyškemrám náhradní) a hbitě předjíždím vyčerpané loudaly. Před hradem na mě udiveně kouká můj doprovod – fotograf Franta, mám hodinu ztrátu na špici a to se mi na prvních 20 km opravdu často nestává. Nahoře zastavuji a obcházím stánky škemrajíc u prodejců nový řetěz – z osmi stánků tam nikdo nenajde řetěz na devítikolečko. Po pěti minutách pátrání to vzdávám a proklínajíce současnou komerci, která namísto potřebných věcí řeší nepotřebné doplňky a rádoby módní záležitosti.   Prvním mezičasem projíždím jako 855 závodník, posléze se ukazuje, že dle času jsem byl dokonce 1009. z 1027 klasifikovaných. Začínám se hecovat – takhle odevzdaně přece nemůžu jezdit, po 1000 km najetých na jaře nemůžu být takhle vzádu, to jsem nemusel nikam jezdit. Kašlu na pitomej řetěz, převodník a ohleduplnost ke kolu. Začínám zabírat naplno, protáhnu se myší dírou mezi hradbami a v technických pasážích při objíždění hradu nekompromisně předjíždím. Následují sjezdíky, která většina opět chodí, ale já na nich ani moc nebrzdím a spoléhám na celoodpruženého Sugara.   Milí čtenáři a čtenářky teď už to bude dost nudné a hlavně o tom, jak jsem do toho šel a dřel a byl o trochu lepší než ti kolem mě. Takže pokud vás nudí můj popis, skočte na konec reportáže nebo rovnou na bajka a hurá na vyjížďku.   Pro ostatní tolerantnější zpět do závodu. Následují lesní silnice, kde se dobře předjíždí a toho dost využívám. Tepovka mi nejde pod 160, zatáčky řežu, každou chvíli pokřikuji, abych upozornil na svůj předjížděcí manévr. Jakmile se cesta zúží a následuje sjezd, pouštím kolo odvážně vpřed nebo skřípu zuby a hecuju ty přede mnou, aby se nebáli, že tohle se přece dá jet rychleji nebo alespoň dá jet – v každém případě adrenalín  ze mě stříká. Ve výjezdech už jsem umírněnější, přesto podávám solidní výkon i zde.   Následuje hluboké bahno v lese. 300 metrů se brodíme a pěkně to tu páchne hnilobou. Delší výjezd a už je tu první občerstvovačka „U Huberta“. Zahlédl jsem známého mechanika a zástupce Park toolu Petra Kubu. S nadějí se k němu vrhám a ptám se po řetězu. Nemá. Beru tedy nějaké tyčinky do kapsy, za jízdy přebírám,  piju ionťák jedu dál. Dalších 15 km se motám v lese. Jje to opět výborně zvolená trať – technické pasáže střídají náročné výjezdy a naopak rovinatější silniční úseky.   V jednom sjezdíku, kdy jsme přijeli k potoku ,podél něhož vedla ani ne půl metru široká stopa z druhé strany ohraničená nízkými stromky a starými pařezy, jsem opět zaperlil. Již delší dobu marně hecuju jezdce přede mnou, aby jel rychleji. Je ale fakt dost opatrný a zastaví se v tom nejužším místě, no a já šup a už padám po hlavě do koryta potoka. Kolo zůstalo nahoře, já udělal něco jako skrčku a skončil jsem skoro po kolena v jílu. Kupodivu jsou ostatní vystrašení, soustředí se na průjezd a nikdo se mi nesměje. Snažím se vyškrábat zpět, ale nejde to. Nakonec mi nějaký dobrák podá ruku a pomůže z bláta zpět na cestu – občas funguje spěchej pomalu. Ale když já spěchám doopravdy a navíc chci dohnat aspoň někoho z našeho týmu – celkem se mi to daří, mezi 19. a 52. km jsem podle výsledků sjel skoro 400 lidí, jenže našeho borce ještě žádného.   Na 43. km je druhá občerstvovačka  „Auto Rybáře“. Zde nabírám do camelbacku ionťák, do kapsy dám něco tyčí, trochu čokolády a znovu tradá. Teď už se jede hlavně otevřenou krajinou po rovinatých polních cestách plných výmolů od traktorů. Předjíždí se dobře, ale už není v nohou ta dynamika, alespoň se snažím poctivě držet tepovku kolem 150 ran za minutu i na rovinách. Občerstvovačkou v Uhřínově jen projíždím. Trochu stoupáme, pak jak už to chodí následuje sjezd. V šotolinové zatáčce se snažím podjet jednu dvojici, jenže už se nepohybuju na chvostu pole a urostlý borec mě nechce jen tak pustit. Střetli jsme se rameny, zakvedlali řidítky a naštěstí to oba zkušeně ustáli. Stejně jsem si vyslechl dost neslušných výčitek. Musím uznat, že jsem to opravdu přehnal a docela zbytečně. Jenže ta dravost se mi vyplácí, protože v následném stoupání zahlédnu teamový dres. A ještě v tom kopci dojíždím Seika. Postěžuji si na defekty a ptám se, zda má na to trochu zrychlit a držet se mnou krok. Seiko vypadá dost rezignovaně a odmítá, takže se loučím a ostrým sjezdem pokračuji ve stíhačce dalších kolegů.   Je to dlouhý úsek plný serpentýn, díky ignorování pudu sebezáchovy předjíždím 10 borců. Skoro dole vybírám oblouk, volím jinou stopu a míjím posledního z nich, když tu se mi přední kolo zapíchne do díry skryté pod listím a já jsem katapultován ve čtyřicítce prudce dolů a vpřed. Naštěstí padám velice šikovně na hlavu, kde mám přilbu takže odřeniny na loktě a kolenou jsou snesitelné. Zařvu leknutím, pak trochu skučím, otřeseně sedám na kolo, které dopadlo za mě a má vychýlené sedlo a řidítka. Sjíždím 50 metrů na silničku, kde stojí sanitka a dvě mladičké zdravotnice. Žádám je o pomoc a oni hned ustaraně přikvačí.. Strkám jim kolo k přidržení a rovnám sedlo, zatímco oni si mě divně prohlíží. Když vidí krvavé lebky na ramenou, šrámy na kolenou a to jakou starost věnuji své historií opředené dětské houkačce na řidítkách Garyho Fishera, dochází jim, že pomoc potřebuji odbornější než se zpočátku zdálo.   Mezitím mě minul Seiko, optal se (dnes již podruhé) zda něco potřebuji a pak jede dál. Po každém sjezdu následuje pořádné stoupání, jinak by to nemělo smysl. Do Slavkova na 66.km zbývá nejdelší výjezd závodu – přes 6 km stoupání po zatáčkovité lesní cestě, krátký sjezd a další utahované kilometrové stoupání po asfaltce na čtvrtou občerstvovačku. Málokdo to vyjede a jen vyjímečně v nějakém tempu. Mě se to daří, i když tep stále atakuje 170 za minutu. Po tomhle stoupáku je to až do Týna nad Bečvou stále po rovině, jen krátké kopečky, aby se neřeklo. Takže to můžeme přeskočit (skákání přes předchozí část jsem přece nechal na vás).   Blížíme k poslednímu stoupání k hradu. Evidentně jsem přehnal tempo, protože na mě přichází náznaky křečí a taky mě dost tlačí chodidla v utažených tretrách. Stále vyhlížím vepředu týmový dres a pokaždé jsem zklamaný, když se v protivětru přiblížím a nadějný žlutý dres patří neznámým týpkům.  No nic, tak ještě několikrát přejet řeku, a naposledy stoupat. Pořadatele rafinovaně vedou trasu mimo asfaltku, takže některé prudké úseky se tlačí. Já tedy jen asi 50 metrů, ale funím u toho jako blázen. Pak zpátky do sedla a vytrvale vzhůru k hradbám. Před nimi vzhlédnu a co to vidí moje oči v dáli? Jarda Oplt a evidentně toho má dost. Jenže já taky. Ještě, že mě nevidí. Seberu poslední síly do spinningového runningu a dost dotahuji. Jenže Jarda se přece jen otáčí a je vymalováno -  na posledních 300 metrech už ho dojíždím jen zvolna, a tak končím po 88 km o 15 sekund za ním.   Následuje tradičně chvíle ležení, několik piv a rozbor zážitků. Pak gulášek, pivo, vyhlášení vítězů, pivo, tombola, pivo, Zekon železný, pivo. Pak vyklizení hradu od bajkařů, usalašení u stánků u tabořiště na louce pod hradem. Zpěv při kytarách,piva a konečně i spánek.   A jak to dopadlo? Já vlastně ani moc nevím, ti nejlepší jsou fakt někde jinde a zážitky mají také jiné, možná lepší, ale pochybuji, že tak silné, jako byly letos ty moje. Jo, výsledky najdete na www.selasport.cz. Já, věren svojí dnešní sebestřednosti, uvedu jen vlastní pořadí na  jednotlivých mezičasech: 19km, 52km, 72km, cíl  1009, 614, 547, 515   PS: Na druhý den jsem si naoordinoval přejezd Helfštýn -  Brno po vlastní ose. Večer jsem zakoupil řetěz a na silnici jsem jiný než největší převodník nepotřeboval. Za krásného jarního počasí jsem se pěkně opálil a v protivětru jsem těch 106 km urazil za necelých šest hodin i se zdravotními pausami. Najeté kilometry se budou hodit příští sobotu, kdy pojedu 100 km maraton Malevil v Lužických horách. Jestli vás mé Jiráskovské spisy neodradily, přinesu vám reportáž i odtamtud. Pokud máte náměty k podobě, délce nebo tématům reportáže, napište mi to dole v komentářích a já se pokusím propříště vyhovět. Zatím Bajku zdar a Bigbajku zvlášť.   (paw)