Aktuality

Původně jsem ani nechtěl brát Favorita, ale kvůli technickým problémům s crossem jsem byl víceméně donucen odjet i svůj 3. letošní silniční maraton na kole, jehož (svařený) rám je ještě starší, než jsem já … Závod začal pro skupinu cyklistů z Peček, se kterými jsem jel, už velmi brzy po ránu. Vždyť jsme vstávali ve čtyři ráno! O půl sedmé jsme dorazili na místo startu a byli zaskočeni „kládou“ – teploměr ukazoval nekompromisních 13 stupňů, k tomu vítr, posléze i déšť a to snad 2 týdny vůbec nepršelo a bylo stále vedro – docela šok. Poslední zprávy o počasí hlásily, že by se měla odpoledne oblačnost protrhat a zítra už má být hezky. Ale skutečnost je bohužel jiná … Josef se podívá na Vokyho jak klepe zubama a sám prohlásí, že má takovou „husinu“, že by se na něm dala strohat mrkev! Hřejivka chybí, to jsme pánové nezvládli. Já jsem zatím v poho a snažím se přemluvit sám sebe, že je hezky. Ovšem nějak se to nedaří … Karel volí asi nejlepší strategii – spí do půl osmé v autě. Já ho na chvíli napodobuji – v dešti na nějaké rozjíždění kašlu – proč se také rozjíždět, když je přede mnou taková štreka. Raději se podívám do tašky od pořadatelů – ledvinka, bidon (zase malý, kurňa!), sprcháč, súša, informační papír, pár letáků a tradiční plakát – už je nebudu mít doma ani kam lepit … Při nynějších podmínkách by bylo možná příjemnější ujet „jen“ 142km jako Lukáš a vybodnout se na pravou maratonskou trať, ale když už jsem se přihlásil na 235km, tak to přeci nevzdám – chci bojovat! Mobil i foťák balím do igelitky a cpu vše do podsedlové brašny, která je rázem plná, a tak všechno nářadí + pumpičku atd. nechávám v báglu v autě. Propíchnout pláště šíře 32mm s protiprůrazovou úpravou snad ani nejde – doufám. I když po Beskyd Tour jsem je kvůli „boulím“ reklamoval … V 7,50 hod. hurá na start – začíná nehorázně pršet, a tak narychlo fotím 2 záběry a věřím, že to aparát přežije. Rozjezd je vcelku rychlý, páč tu stojí „jen“ něco přes 300 závodníků. Úvodní víceméně rovinaté kilometry balík sviští, což nerespektuji a jedu si své tempo. Vzpomínám na film Na samotě u lesa a na onu památnou větu – chčije a chčije. Ta asi nejlépe vystihuje nynější situaci. Oops! To ovšem ještě netuším, jaká muka budu prožívat o 150km dál … Ve sjezdech se jen tak tak držím a v kopcích snažím občas někoho předjet. Karla vidím asi za 10km a moc mu to nesviští, tak razím vpřed a u Chotěboře dojíždím Jarina. Ten táhne nějakou nespolupracující skupinku, chudák. V kopci jim občas ujedu, ale záhy mě Jarinova grupa zase stáhne. Můj Favorit obtěžkaný ještě navíc světly a foťákem prostě nemůže stíhat silničářské speciály – hlavně já jedu 235 a ne „blbých“ 88km. Na prvním velkém kopci za Libicí nad Doubravou dojíždím Josefa a koukám, jak pěkně láme „velkou pilu“. Já ho předjíždím a on se ptá, kde je zbytek Pečáků. Odpovídám a ujíždím dál - také na „velkou placku“. Předjíždím pár borců, ovšem při sjezdu do Horního Bradla jsem vymetl takovou díru, až mi vypadla zadní blikačka, a proto musím zastavit a doběhnout si pro ni. Klídek, takové sdržení mě nerozháže. Do obce Jeříšno se držím v Jarinově skupince, která mě ve sjezdu dojela. Až do Podhořice mám pořád vpředu třiapadesátku a čekám, kdy přijde ta obávaná „stojka“. Silnice se zužuje a naklápí vzhůru – tak je to tady. Podřazuji a před posledním úsekem jdu i na chvilku ze sedla, ale jakmile vidím, že se to lidem přede mnou klouže, tak se raději vracím do sedla a vyjíždím tento úsek bez větších problémů. Diváci notně povzbuzovali, což jistě pomohlo, ale ten kopeček byl fakt hnusný. Po 200km by se jel asi hodně špatně. Před Sečí mě naposledy dojíždí Jarin. Já stavím u bufetu a on sviští do cíle. Má to za pár … Pořadatelé mají všeho habaděj – hlavně tu jsou i sušenky a ne jen pečivo. To se přeci jen nevozí tak dobře v dresu. Nabídku na čaj s rumem neodmítám, fernet už by byl moc, tak raději cvaknu 1 záběr a hurá dál. Sjíždím ze Seče, profrknu tunelem a hurá nahoru. Na metě 66 km se trasy dělí a následuje sjezd plný děr do Bojanova, pak chvilku odpočinek po rovině a fakt krásné stoupání k vysílači Krásné. Odpojuji se ze skupinky a před vrcholem dojíždím jiné borce. Zařazuji se a společně frčíme přes Ležáky až pod stoupák k Hlinsku. Tady si musím odskočit, ale za chvilku jsem ve skupince zpátky. Zatím mám ještě celkem dost sil, a tak si mohu dovolit i sólo stíhačku. Moc jsme si neodpočinuli a už zase stoupáme. Pak již přichází 2. občerstvovačka a sice Kameničky. Alkohol už nevidím. Dopňuji iontový nápoj, do kapes cpu sušenky a frčím dál a čekám, kdo odbočí na dlouhou trasu. Hurá, alespoň jeden! Průměr je zatím naprosto skvělý, snad 29km/h. Nakonec by to nemuselo být tak hrozné, i počasí se vylepšilo a začíná mi být v bundě horko. Shazuji ji, ale to netuším, že za necelou hodinku už budu promočený. Nechávám se táhnout chlápkem s rámem Duratec. Občas vystřídám, ale je poznat, že ho spíše brzdím. Rád bych jel rychleji, ale prostě to nejde a do cíle zbývá ještě přes 100km, takže se nemohu odrovnat. Začínají 12% kopce. Těch ještě bude … Tím je Vysočina pověstná. Po padáku do obce Borovnice odbočujeme na Sněžné a můj kolega trošku zvolnil. Tenhle kopec asi zná, to já tam nechal pěkně dlouho velký tác, až jsem si decentně odrovnal levou nohu, ale naštěstí ne tak jako na Králi Šumavy loni. Začíná pršet, no abych to zrychlil prostě během chvilky je úplně černo a nastává přívalový liják doprovázený místy i kroupami (dle informací po dojezdu do cíle, já si toho ani nějak nevšiml, jak jsem byl soustředěný na to, abych sebou neflák). Tachometr ukazuje 12,5°C! Ve sjezdu příšerně mrznu, ale nemám sílu zastavit a obléci se. Chtěl bych vyfotit nynější situaci, ale uvědomuji si, že by to foťák asi nepřežil. Navíc bych přišel o kontakt s cyklistou, se kterým už jedu přes 30km. Raději jedu dál, i když to místy je snad až za hranicí regulérnosti závodu. Po silnici teče bahno z polí, kaluže jsou dobrých 5-10 cm hluboké a do toho neustále leje. Na obloze se vyskytují světlejší místa, jenže to pouze sporadicky, převládá černo. Předjíždíme Dášu Likuskovou, prosí nás o to, abychom počkali, ale momentálně jede tak pomalu, že pokračujeme svým tempem. V tomto nečase nemám zrovna náladu na plazení. Tímto se na dálku omlouvám, ale opravdu jsem toho měl plné kecky. A to doslova, mé boty byly tak o půl kila těžší než normálně … V jedné zatáčce si přede mnou lehla pozdější vítězka v kategorii žen. Naštěstí spadla do měkkého. Já odpočítávám kilometry do bufetu a snažím se zrychlit. Konečně déšť ustává, hurá. Nejhorší máme za sebou. 167km – pauza! Ždímu dres, utěrkou si otírám mokré ruce a nasazuji bundu. Jsem pěkně promrzlý, drkotám zubama. Doplňuji energii a vydávám se dál. Ihned nás čeká 12% stoupák, ve kterém se plazím desítkou, je to šílené. Promočené nohy mě deptají a šlape se mi opravdu špatně. Boty jsou tak těžké, že si až nadávám, proč jedu nejdelší trasu. Jenže teď to přeci nemohu vzdát, zlášť když chvilku svítí sluníčko. Za Věcovem se drápeme zase o kus výš, hrůza. Ta tam je lehkost v kopcích z úvodních kilometrů. Padáme do Nového Města na Moravě a hned pěkně nahoru do Vlachovic k bufetu. Stavím, rychle beru koláč a sušenku a pokračuji se skupinkou cyklistů dál. Silnice se neustále houpe nahoru – dolů a to pěkně zostra. Chvílemi nás zastihne opět přívalový liják. Déšť fakt nemusím a dnes už ho bylo na mě až moc! Kvůli uzavírce vede trasa za Žďárem nad Sázavou trochu jinak, než bylo plánováno, ale délka zůstala naprosto shodná. I tady jsme zdolávali takové nepěkné krátké „stojky“, které fakt nemusím. Na 214. km je poslední bufet. Do cíle chybí 21km a má skupinka občerstvovačku projíždí. Já musím stavit, páč si musím odskočit. Do dresu dávám tedy alespoň Princezky, Tatranky a musli sušenku, abych si ještě něco odvezl domů. Chvíli se snažím mou původní grupu dojet, ale brzy to vzdávám. Prostě na to nemám. Osamocen tedy bojuji s větrem i únavou. Moc se těším, až protnu cílovou pásku. Ještě 20,19, 18, … km.  Někde u Modlíkova je „tajná“ průjezdní kontrola, kdy si pořadatelé zapisují čísla těch, kteří tudy projeli. Mé číslo se už ale z helmy odlepilo, a tak hlásím, že jsem 409. V Havlíčkově Borové na mě čekají ještě ne zrovna příjemné kostky a pak už jen jeden významnější kopeček, který by možná ani nestál za řeč, kdyby nebylo větru a té únavy. Jenže jsem tak hotový, že musím i vstát ze sedla! Projíždím Novým Ranskem a již vidím Ždírec. No hurá. Ležím za řidítky jako při časovce a rvu to co to dá. Po necelých 8hodinách a 35minutách jsem v cíli a tachometr hlásí 235,2km. Organizátoři to měli opravdu skvěle změřené. Jdu na jídlo, kde si již nemohu vybrat a mají jen kuře, ale to mi nevadí. Toaleťákem utírám foťák i mobil, který se pro jistotu vypnul. Snad to přežije. Potkávám známé ze Zruče a ti si na počasí okolo Sněžného nestěžují. Byli jaksi rychlejší, a tak se hlavní „čině“ vyhnuli. To já si nečas vyžral a to dost nehorázně! Hadrem otírám kolo a při pohledu na řetěz obalený nečistotami se mi ani nechce přejet do Golčova Jeníkova na vlak. Pečáci totiž odjeli a nechali mě tu. Já jsem to sám chtěl, ale přeci jen jsem v skrytu duše doufal, že počkají. Nestalo se, a tak odpočívám, cpu se zbylými zásobami z občerstvovaček, které pořadatelé navezli do cíle a poslouchám nějakou místní kapelu, která se snaží zaujmout zbylé maratonce. Moc jich tu ale nezbylo, a proto chci počkat na tombolu. Měl bych mít velkou šanci na výhru, doufám. O půl sedmé jdu do kuchyně s kelímkem od grogu a žádám o olej. Potřebuji totiž něco nalít do řetězu, abych nemusel poslouchat nehorázné skřípání. Kuchařka se trochu podivila, ale rychle mi vyhověla, a tak nalévám asi 1dl nějakého Vegetolu nebo čeho do řetězu i přehazky. Super, kolo je již zase tiché! Před sedmou se vyhlašují výsledky z dlouhé trasy. Vítěz se vešel pod 7hodin. No nakonec jsem ani tolik neztratil, nějakých 100minut, to je v poho! V tombole se ukazuje, že takřka všichni účastníci krátké trasy jsou již dávno pryč, a tak se losuje dost dlouho. Samozřejmě vyhráli 3 Pečáci a já ne. To bych do toho kopl, ale co se dá dělat. Hold mám smůlu. Hlavní cenou byla sada Shimano Ultegra, takže sponzoři opravdu moc nešetřili. Ze Ždírce odjíždím krátce po 20-té hodině. Organizací jsem byl opravdu nadšen, perfektní zajištění trati i občerstvovaček, úžasné značení, depo zdarma, čipy, průjezdní kontrola, … - paráda. Těším se, že se na Vysočinu za rok vrátím, jen aby to počasí bylo lepší. Protože jinak tomuto závodu nemohu snad vůbec nic vytknout a trochu nechápu, že přilákal tak málo cyklistů! Já se ještě další 3 hodiny trápím 81km domů při svitu halogenového světla, se kterým toho ale stejně moc nevidím. Už mě všechno bolí, každý kopec mě sice deptá, ale krátce po jedenácté již stavím doma a uklízím svého Favorita, před kterým mohu jen smeknout – přežil to! Nakonec jsem ani nemusel použít vlak! Rozebírám mobil a nechávám ho vyschnout, foťák vypadá mokře, ale funguje. Snad vyjdou alespoň nějaké záběry. Hurá do postele a spát, od čtyř ráno toho mám dost! Rekordy v denní vzdálenosti se nedají dělat každý den, a tak v dalších dnech se na kolo asi nepohrnu … Jen pro dokreslení – následující den jsem vylil z kola asi 0,5l bahna, musel vyhodit zadní špalíky, kolo pořádně umýt od nečistot, které se na kolo přichytily díky mazání stolním olejem. Ale tak tichý chod šlapání jako při 0,1l Vegetolu jsem ještě nezažil …  Jan Herda Další informace a výsledky na webu www.lvr.cz