Aktuality

Cyklistika postupně stala mým novým koníčkem. Díky cykloturistice jsem také poznala skvělou partu lidí - nadšenců a příznivců cyklistiky. Asi před týdnem jsem ve slabé chvilce (a po pár pivech) kývla na nápad Milana Kladívka, zúčastnit se na dvoukole cyklistického maratónu v Jistebnici, který se jede jako součást Galaxy Anlen série i Kola pro život. Mým parťákem v tandemu se měl stát známý a všemi oblíbený písecký cyklista, Milan Kladívko. V tu chvíli mi to připadalo jako báječný nápad! S tandemovým kolem jsem se pak poprvé setkala ve středu, na "tréninku", tj. tři dny před vlastním závodem. Můj tandemový partner byl na tom podobně. Kolo jsme rozjížděli na široké, asfaltové silnici, která v nás v tu chvíli budila dojem úzké, krkolomné, horské stezičky. Prvních pár metrů na kole bylo prostě příšerných. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla na hřbetě kroutící se ještěrky, a náš společný pád bude jen otázkou příštího okamžiku. Kolo se chovalo nezvladatelně, my se kymáceli ze strany na stranu, takže jsem po prvních pár metrem byla přesvědčená o prvním, a také posledním, pokusu a jen jsem doufala, že kolo se nám povede bezpečně zastavit a bez úhony se zase postavit nohama na pevnou zem. Naštěstí jsem se ale nechala přemluvit k pokusům dalším, které jsem ale absolvovala s děsem v očích a se srdcem někde v krku. Naše jízda se však s každým ujetým metrem zlepšovala a my k naší úlevě zjistili, že ta kroutící se, kymácející se a poskakující ještěrka je vlastně docela přátelské vozítko, které má, zvláště pro mě - vzadu sedící, oproti obyčejnému kolu také docela dost výhod. Nakonec se ukázalo výhodou (hlavně ve sjezdech) i to, že jsem přes Milanova široká ramena neviděla vůbec cestu před sebou. Na první pokus jsme ujeli asi 20 km, z části také po trase maratonu v Písku, který se tu pojede letos 23.7. a naši jízdu (a především hrdinství) pak zapili v semické hospodě. No, a v sobotu, hurá na jistebnický maraton! Závod v Jistebnici byl pro mě obrovským zážitkem, nikdy jsem na žádných cyklistických závodech nebyla. Bylo to tedy poprvé, co jsem něco takového viděla na vlastní oči a vlastně se také hned stala součástí všeho dění. Bylo zábavné pozorovat ten mumraj závodníků v barevných dresech, hemžení okolo stánků, bylo zvláštní nasávat atmosféru, plnou napětí a očekávání. A přestože jsem se k vlastnímu "závodění" stavěla zpočátku jako k recesi a záležitosti spíše humorné, ta předzávodní atmosféra a neustálé Milanovo "hecování" mě nakonec také dostalo, takže i mě se najednou chtělo opravdu závodit a porazit naše jediné soupeře - zkušené jezdce, manžele Kalinovi ze stejného týmu. Vše asi umocnilo obléknutí opravdového závodnického dresu týmu Galaxy Cyklo Švec Anlen. Zní to asi legračně, když se i lidé, ne už nejmladší, nechají takhle "pobláznit" a strhnout, ale na druhou stranu - o tom to všechno asi je. Vlastní start jsme oba tandemy cíleně "zaspaly", protože se v okamžiku odstartování závodu spustil silný liják a kroupy. Vidouce, že se zmoknutí stejně nevyhneme, vyrazily jsme po pár minutách společně na trať. Hned na začátku jsme s Milanem pořádně šlápli do pedálů a druhý tandem předjeli. Náš náskok jsme ale brzy ztratili po té, když jsme v hustém dešti a krupobití přehlédli za hrází jistebnického rybníka odbočku doprava a zbytečně tak vyšlapali na nesprávný kopec. Následoval zoufalý sjezd bez brždění a jízda nadoraz do kopce, s cílem dohnat soupeře. Jak jsem již napsala, jsem naprostý nováček, takže mohu popsat jen pocity z prvního závodu, bez možnosti porovnání s jinými závody a bez zkušeností se závoděním. Na trati byly úseky namáhavé, kterým prudký liják zpočátku závodu přidal na obtížnosti. Byly ale také úseky, které jsme si opravdu užívali, kdy jsme si vychutnávali skvělou jízdu a báječně se svezli. Krajina v okolí Jistebnice je opravdu malebná (to slovo fakt sedí) a o vlastní trati mohu říct, že byla opravdu rozmanitá, prostě žádný stereotyp a nuda. Úžasná byla i atmosféra na trati, spousta povzbuzujících fanoušků atd. Nevzpomenu si již na název vesnice, kde nás z ničeho nic vítal král Miroslav se svojí družinou a poddanými v kostýmech z pohádky Pyšná princezna. Do cíle jsme nakonec dorazili opravdu první, zpocení, zmazaní od bláta, (já s obtisknutými krvavými zuby převodníku na lýtku pravé nohy), ale strašně šťastní. Překonali jsme sami sebe, dokázali jsme si, že na to máme a prožili si i ten svůj "okamžik slávy". Stálo to určitě za to. Škoda jen, že se do kategorie kratší tratě přihlásili jen dva tandemy. A ještě pár postřehů na konecTandemové kolo shledávám úplně super, zvláště pro nás, příslušnice něžného pohlaví - není vůbec špatné šlapat ve dvou (jak se říká: "ve dvou se to lépe táhne"), máte si alespoň za jízdy s kým popovídat a pokud si vyberete jako parťáka pořádného chlapa (myslím tím i co se tělesné stavby týká), není vůbec špatné koukat se tři hodiny na pořádná chlapská ramena. A abych nezapomněla, rocková skupina "Reflexy" mě - rockovou fanynku - v Jistebnici prostě nadchla. Zuzana Maňourová  foto (zleva): Zuzana Maňourová, Milan Kladívko, manželé Kalinovi