Aktuality

Zatím jsme měli tu čest absolvovat oba předchozí ročníky, takže bylo jasné, do čeho jdem. Počasí se během uplynulého týdne konečně umoudřilo a po předchozích poměrně blátivých akcích to vypadalo, že letos se možná bude v lesích kolem hradu Buchlova za koly prášit. Předpověď na sobotu sice hrozila přeháňkami, či dokonce bouřkami, ale to neovlivnilo letošní rekordní účast v tomto závodě. Na krátkou 55 km trať vyrazilo přes dvě stě závodníků (z první lajny startoval i náš olympionik v běhu na lyžích Jiří Magál), na dlouhou 103 km pak téměř další stovka.Již tradičně přijíždíme v pátek, abychom se v klidu prezentovali večer před závodem a vyhnuli se rannímu stresu. Přihlašování proběhlo poměrně hladce. Stejně jako loni, tak i letos volíme delší variantu, abychom si to pořádně užili. Po povinných dvou pivech jsme se odebrali na chatu, abychom byli ráno čerství. Večer jsem ještě zjistil, že v mé tašce pár věcí chybí, ale to se pak bez větších problémů doladilo ráno před startem.V 8:00 máme budíka a hbitě vyskakujeme z postele. V 8:15 nástup na rozcvičku, 8:25 je snídaně, o třičtvrtě na devět se oblékáme do „kroje“ a chystáme nejnutnější věci. V 9:00 opouštíme chatu a míříme s koly do prostoru startu.Protože jsem zde zatím pokaždé dostal defekt, tak se na poslední chvíli rozhoduji, že si ještě trochu přifouknu kola. To se později ukázalo jako poměrně důležitý moment, protože jsem – já, hlava děravá - pumpu nechal ležet na zemi u startu. Po krátké zahřívací rozjížďce se dovídáme, že start se pravděpodobně kvůli frontě u prezentace posunuje až na deset. No nic, kdo si počká, ten se dočká.Konečně je v 10:00 SELČ za mírného poprchání odstartováno. Začínám s rozvahou a nikam se velice neženu. Pojal jsem závod jako generálku na Drásala a snažím se jet lépe takticky než v předchozích letošních kláních, kdy jsem trošku přepálil první půlku a zbytek závodu se pak stal bojem o holý život. Trať se od loňského ročníku téměř nezměnila, takže jsem věděl,  jak mám zhruba rozložit síly.Terén je opravdu téměř suchý (najdou se výjimky), takže se dalo bez problému vyšlápnout až k hradu Buchlovu. Mezitím vykouklo sluníčko a do konce závodu na nás pořádně pražilo. Na prvním „bufíku“ jsem do sebe kopnul dva kelímky jahodového jonťáku a vrhám se vstříc trialovému sjezdu. Tento úsek jsem loni tlačil, ale letos jsem to neprodal a se štěstím to celé sjíždím. Další kritický úsek je prudké odbočení vlevo z následující asfaltové pasáže. V předešlých ročnících tady bylo tolik blata, že mi to vyzouvalo tretry při tlačení, ale naštěstí i zde to stihlo oschnout, takže až na jeden nejprudší úsek jsem to zdolal v sedle.Až do druhé občerstvovačky jsem si užíval asi nejhezčí část tratě se dvěma pěknými sjezdy po lesních pěšinách a jedním docela táhlým šotolinovým stoupáním.  Doplnil jsem povážlivě se tenčící zásobu pití a jen tak aby řeč nestála, jsem se obsluhy zeptal, jestli už tudy jel ten Jirka Magál. „Nevíme“,  zněla odpověď. V tom povídá nejbližší spolustrávník, že asi fakt ještě nejel, protože jinak by si ho s těma běžkama určitě všimli…Do dalšího dlouhého kopce jsem se vydal za skupinkou asi pěti borců, z nichž někteří jeli krátkou trať. Proto se s nimi radši nebudu zatím honit. Ještě jsem měl před sebou víc než 60 kiláků a navíc jsem se dostal do mírné krizovky. Naštěstí kopec skončil a nahoře už jsem zase v pohodě. Zde se uzavřel krátký okruh a jede se v protisměru zpět na Buchlov.  Následující stoupání k hradu už nedělá takový problém a daří se mi jednoho nebo dva soupeře zdolat. Dolů jedu úplně sám. Málem jsem minul odbočku na louce, kde se trať opět odděluje, i když jsem si z loňska pamatoval, že  tam někde je. Bohužel zde značení nebylo příliš šťastně provedeno. Takových míst bylo na trati ještě několik, takže zde je určitě rezerva, kde by se pořadatelé do budoucna mohli zlepšit. Věřím tomu, že spousta těch, co zde jeli po první, měli mnohem větší problémy. První „poločas“ pro mě skončil asi po dvou hodinách a čtyřiceti minutách. Na občerstvovačce ve Smraďavce jsem zakousnul nějaký banán, zapózoval fotografovi, doplnil pití a tiše záviděl borcům ve frontě na mytí kol.  „Za chvílu jsem zpátky“ oznamuji Zuzčiným rodičům, kteří nám přijeli fandit, sedám na kolo  a už opět šlapu jako o závod. Prvních asi 10 km druhé půli je čistokrevný asfalt (až na vyjímky), který nemám vůbec v oblibě a jen po očku sleduji, kdy mě někdo zezadu „docvakne“. K mému údivu je  však za mnou prázdno a naopak já postupně sjíždím asi dva bajkery, kteří už nevypadají úplně čerstvě. „Ty vole, já už jsem úplně vyšťavenej“ slyším stručný komentář  jednoho z nich v dlouhém asfaltovém stoupání na Holý kopec. Na předposledním bufetu ve Stupavě si nechávám namazat řetěz, který byl silně zaprášený a dělal poměrně dost hluku. Pro změnu se jede zase po asfaltu a po asi dvou kilometrech zase do kopce. Se slzou v oku stoupám kolem míst, kde jsem loni doslova odpadnul z kola se strašnou křečí v lýtku. Pod vrcholem dojíždím dalšího soupeře. Konečně se jede zase v lese.  Docela neobratně se vyhnu bagru, který se roztáhnul přes celou šířku lesní cesty a už svištím dolů do Koryčan. Výšlap z Koryčan na kopec Vršava je doslova smrtící. Odpolední slunce se opírá do zad, studený pot mě oblévá po zádech a vrchol v nedohlednu. Tady jsem si sáhnul až na dno. Spásou je pro mne každý kousek stínu a sebemenší vánek. Blížím se k občerstvovačce poslední záchrany, ale bohužel je nutné vykonat ještě okruh kolem Cimburku s nepříjemným výstupem. Až teď se teprve mohu vrhnout k prostřeným tabulím a nacpat do sebe něco k jídlu. Mám docela slušný mezičas, proto nemeškám a vrhám se vstříc posledním kilometrům.  Bohužel, stejně jako v předešlých ročnících, tak i tentokrát mě štěstí opustilo a v nenápadném lesním sjezdíku, při přejíždění nějakého potůčku, dostávám defekt zadního kola. Jsem si trochu zanadával a dal se do práce. Pak jsem si víc zanadával, když jsem zjistil, že nemám pumpu. Na tomto místě bych chtěl ještě jednou velmi poděkovat třem závodníkům, kteří mi ochotně pomohli, nebo se alespoň o pomoc pokusili a tím se připravili o několik míst  či minut v cíli: Jardovi Jakubechovi ze Slovenska se startovním číslem 774, který mi půjčil svoji hustilku, ačkoliv se pak ukázalo, že s ní galuskáč napumpovat nelze. Dalšímu, jehož číslo ani jméno bohužel nevím, ale neváhal půjčit hustilku a trpělivě čekal na výsledek mé marné snahy. Nakonec to byl Vlasťa Veselovský s číslem 715, jehož pumpa byla ta pravá a se slovy: „Já su takový lidumil…“ počkal až do svého kola natlačím potřebné atmosféry. Kluci díky!Celá tato patálie mě ve výsledku stála cca čtvrt hodiny ztráty a propad asi o patnáct fleků, ale nebýt pomoci tak to mohlo být daleko horší...  Nohy mně během během té opravy slušně ztuhly a v  posledním kopci z Osvětiman jsem se už dost trápil, nedokázal jsem se dostat do správného rytmu a smáznout aspoň trošku ztracený čas. Do Smrďavky jsem tak sjížděl zcela osamocen a nikam jsem to už nehnal. Poslední trialovou vložku nad léčivým pramenem jsem prodal a slezl raději po svých.  V cíli mě po 5 hodinách a dvaceti minutách dřiny překvapivě očekával početný fanklub rodinných příslušníků.S pomocí pořadatele jsem pak vrátil pumpu, ve sprše jsem si opařil ruku (vzácný úraz na našich maratónech…), slupnul gulášek s pivkem a vyčkával příjezd Zuzky. Nakonec stihla limit o pět minut, takže se jí po tombole dostalo i vyhlášení za druhé místo v kategorii žen a zároveň byla oceněna jako poslední klasifikovaný závodník závodu. Letošní ročník je tedy za námi. I když nebyl úplně dokonalý, tak se pořadatelé snažili a doufejme, že úroveň tohoto krásného maratonu do budoucna jen poroste. Nashledanou zase za rok na Smraďavce.Michal Karlík