Nepodlehli jsme ovšem trudomyslnosti. O rok později jsme závod ještě víc přizpůsobili českým podmínkám, trasu zkrátili na 480 kilometrů. Útrapy extrémního závodu skryli pod roušku romantického názvu „Loudání českou krajinou 2008“ a rozeslali jsme kamarádům propozice tohoto znění:
Trasa vede dlouho horskou a podhorskou krajinou s podprůměrnou lidnatostí a službami (jídlo nelze koupit všude). Horské samoty nemusejí nabízet mnoho příležitostí k nákupu. Závod je dlouhý 480 kilometrů (optimální trasa bez zajížděk), a tak buď připraven tlačit kolo 480 kilometrů! Pořadatelé nezajišťují stažení jezdce z trati. Celá trasa je zcela bez zajištění pořadatelů!!! Cílená pomoc na trase je zakázána. Každý účastník musí i z důvodu bezpečnosti jednou denně ve stanovený termín poslat SMS na koordinační centrum závodů, která bude obsahovat údaj, na jakém kilometru a v jakém rozpoložení se závodník nachází podle uvedené stupnice:
Stupeň 1 – pohoda
Stupeň 2 – bolí to, ale jede to
Stupeň 3 – jakž takž
Stupeň 4 – bolest, únava, psychické problémy, ale nevzdávám
Stupeň 5 – děs a běs, raději spím v civilizaci a ráno končím
Povinná výbava: kolo, digitální fotoaparát, mobilní telefon, občanský průkaz nebo pas, protože cca 20 km trasy nevede územím ČR. Mapové listy s vyznačením trasy, které dostane každý účastník dvě hodiny před startem.
Doporučená výbava: baterka nebo čelovka, lékárnička a náhradní součástky na kolo.
Jen pro úplnost údajů: Trasa vede 112 kilometrů převážně po vedlejších silnicích, 231 kilometrů po červené turistické značce, 82 kilometrů po modré turistické, 44 kilometrů po zelené a 11 kilometrů po žluté. Celkem bez bloudění 480 hustých kilometrů.
A světe div se, přihlásilo se nám závazně sedmnáct účastníků. Den před startem se sice odhlásila Tereza, jediná žena na startovní listině a ještě jeden borec, který na poslední chvíli zapochyboval. I tak je patnáctka startujících slušné číslo.
Sraz je ve středu 11.6.2008 ve 20:00 hod. ve slánské Sokolovně. Start je stanoven na 22:00 hodinu. Máme dvě hodiny na rozdání map s vyznačenou trasou a propozicemi, na doladění podmínek závodu a na upřesnění detailů. Až teď, dvě hodiny před startem, se dozvídáme přesnou trasu závodu, na které je zhruba 50 kontrolních bodů, na kterých musí závodník vyfotografovat sebe nebo své kolo nebo v ideálním případě obojí. Kontrolní body jsou stanovené proto, aby se nemohlo švindlovat. Za neprojetí kontrolním bodem hrozí tvrdá časová penalizace v řádech dní, ale předpokládáme, že každý z účastníků jede sám za sebe, aby si dokázal, zda je takového výkonu schopen a aby si ověřil, kam až může dojít a kam až může posunout hranice svých možností. Třeba během závodu sám v sobě objeví nějaké schopnosti či přednosti, o kterých před tím neměl ani páru. Navíc za výhru není slíbená žádná odměna. Vyhrává každý, komu se podaří závod dokončit, a tak švindlování nepředpokládáme. I když jak řekl zkušený biker Honza Kopka, „švindlovat se stejně bude, už jenom proto, že se švindlovat může.“
Po vyladění a upřesnění detailů dostává každý účastník „Loudací Glejt,“ tohoto znění:
„Vážení občané, starousedlíci, hoteliéři a podobní,
držitel tohoto „loudacího glejtu“ je účastník extrémní jízdy „Loudání českou krajinou.“ Každý účastník má za úkol projet předem danou, 480km dlouhou, trasu v co nejkratším čase. Všechny potřebné věci si musí vézt sebou. Jede patnáct účastníků.
Jestliže Vás takový držitel „loudacího glejtu“ oslovil, nejedná se o žádnou nekalou osobu, ale jen o malinko extrémnějšího cyklistu, který nejspíš chce jen trochu pomoci při překonávání útrap na cestě.
Termín závodu je 11.6.2008 až 15.6.2008 a všichni vyjeli ze Slaného v okrese Kladno.“
Následně se všichni účastníci přesouváme do nedaleké restaurace, kde do sebe ve velice přátelské atmosféře ládujeme poslední večeři před startem.
Dvacátá druhá hodina právě odbyla, závod byl odstartován, přesto nikdo nešílí. Na tak dlouhé trase nějaká minuta nehraje žádnou roli, a tak všichni nejprve v klidu dojedí svou porci, zaplatí útratu a pomalu s úsměvem a v dobré náladě mizí do Sokolovny ke svým kolům.
První otázka závodu zní, vyrazit už teď na noc nebo se v klidu pohodlně vyspat a vydat se na trať v brzkých ranních hodinách? Vlastně ne! První otázka závodu zní, co všechno si vzít sebou? Hned vzápětí navazuje druhá otázka, kam s věcmi? Vézt si vše potřebné v brašnách na nosiči nebo jen v batohu na zádech? I když ono je předstartovních otázek mnohem víc. Jet jen tak na lehko a spoléhat na platební kartu a penziony při cestě? Nebo si vézt spacák s vědomím, že si můžu ustlat kde je libo, ale riskovat tím třeba noc v dešti? Nebo to vzít na jistotu a přibalit si na cestu lehký stan? Vydržím jet celou trasu sám nebo je lepší držet se někoho, kdo bude mít přibližně stejnou výkonnost jako já? Co když se mi rozbije kolo? Co když se rozbiju já? Co když zabloudím? Mám na to fyzičku? Zvládnu to vůbec? Nikdy jsem nic podobného nejel, není to pro mne příliš velké sousto? Co kdybych se na poslední chvíli odhlásil a na něco se vymluvil? Nezodpovězených otázek je spousta a nejistoty z neznámého ještě víc.
Všichni už zmizeli kamsi do tmy a v Sokolovně jsem zůstal sám s Jožánkem. Oba máme v plánu vyrazit už teď v noci a jet „co to půjde.“ Jaké mají plány ostatní, netušíme. S rozsvícenými čelovkami opouštíme pozvolna usínající město Slaný a vůbec z toho nemám dobré pocity. Podle předpovědi počasí nás čekají přívalové deště a krupobití. Trochu mě z obav šimrá kolem žaludku a vůbec si nejsem jist, jestli dělám dobře. „Už jenom 476 kilometrů do cíle, docela to utíká,“ prohodil do tmy po chvíli jízdy Jožánek a moje chmury tím naprosto zahnal. Co chvíli nás ze tmy pozoruje pár lesknoucích se plamínků, jejichž barva přechází od bílé, přes žlutou a zelenou až do světle modré. Jsou to plamínky kočičích očí, ale srnkám i psům se lesknou oči podobně.
V Srbči nás dohání Miloš, má větší přehled o ostatních než my. Prý jedeme první. Miloš si všechny potřebné věci veze v brašnách na zadním nosiči. Jožánek má jen batoh na zádech a na řídítkách brašnu, která je poměrně těžká a během celé trasy mu bude působit pěknou neplechu. Já mám všechny věci v batohu na zádech, ale moc si toho nevezu, kromě povinné výbavy už jen karimatku, lehký spacák, několik kousků náhradního oblečení, pro případ, že se zhorší počasí, náhradní duši, nýtovačku, lepení, pumpičku, několik tatranek, tři suché rohlíky pro případ nouze, kartáček na zuby a pastu. Budu se řídit pravidlem, že co sebou nevezu, to zkrátka nebudu potřebovat.
V Rakovníku na čerpací stanici si dopřáváme jedno osvěžující pivíčko a věžní hodiny odbíjejí dvě hodiny v noci. Nevrlý pumpař má najednou spoustu práce. Dělá, že dělá, přitom nás nenápadně hlídá, jestli nechceme něco ukrást. Miloš se u pivka přiznává, jak je na tom s cyklistikou. Docela zůstáváme koukat. „Kluci, já mám najeto jenom osmdesát kilometrů.“ Podívali jsme se na něj s Jožánkem překvapeně. „Ale myslím si, že když o něco jde, tak se umím docela kousnout,“ pokračoval, když viděl naše výrazy. A nelhal slovem, protože závod skutečně dokončil.
Šotolinová cyklostezka vede v Senomatech kolem fotbalového hřiště. Ideální místo na spaní. Je půl třetí ráno a chladno, ujeto máme 48 kilometrů. Nikdo nás nepředjel, jsme první, tak proč se konečně neuložit k bleskovému spánku.
V pět ráno, po necelých dvou a půl hodinách spánku, už jsme s Jožánkem sbalení a připraveni k odjezdu. Je strašná zima, ruce se mi tak klepou, že všechny pořízené fotky jsou rozmazané. Už se nemůžu dočkat, až se šlapáním zahřeju. Milošovi se ze spacáku ještě nechce, a tak se loučíme. „Miloši, sice se nejedná o žádný závod, ale na stupních vítězů jsou jen tři místa. Mysli na to a koukej nás dohnat.“
Stezka je zarostlá vysokou trávou a je na první pohled patrné, že je už dlouho nepoužívaná. Pro nás to znamená jediné, v noci nás nikdo nepředjel a jsme pořád první. U Bedlna se nám ztrácí modrá turistická stezka, která nás měla dovést k rozhledně na Tobiášův vrch. Zde v nadmořské výšce 507 metrů stojí 48 metrů vysoký telekomunikační stožár uzpůsobený zároveň jako rozhledna, a to je náš kontrolní bod. Bloudíme asi půl hodinky, ale nakonec rozhlednu nalézáme. „To je divný co? Člověk nemůže najít rozhlednu.“ Z časové ztráty jsme trochu rozhozeni, ale jak se později ukázalo, tak naprosto zbytečně, protože kolem Tobiášova vrchu bloudili úplně všichni. Miloš dokonce narazil na stádo divokých prasat i s mladými. „Když jsem jich napočítal dvacet pět, tak jsem přestal počítat, vrátil jsem se zpátky a z bezpečnostních důvodů začal na mapě hledat jinou cestu.“
Dalším kontrolním bodem je městečko Kryry, konkrétně Schillerova rozhledna nad městem. Po předchozích zkušenostech s blouděním se raději ptáme na cestu ,a to osoby z nejpovolanějších, uniformovaného policisty ve služebním voze. „No, narazíte tam na pěší zónu, tak tu projeďte rovně a pak za kostelem doprava nahoru. Zabloudit nemůžete.“ Při stoupání k rozhledně nám to teprve došlo. „Slyšels toho policajta? Říkal, abychom projeli pěší zónu.“ „To bysme asi koukali, kdyby na druhý straně pěší zóny stál jeho kolega a vybíral tam pokuty za jízdu na kole.“
Rozhledna se nachází v nadmořské výšce 383 metrů a byla slavnostně otevřena v roce 1906. Historické prameny uvádějí, že se na stavu spotřebovalo 95.000 cihel, 60 fůr písku a 15 fůr žulového kamene. To vše prý dopravilo na vrchol kopce 298 koňských potahů.
Pokračování příště
Milan Silný