Z města Berane to je řádně do kopce. Hodně mně pomohl náklaďák s deskami. Pustil jsem se až když už mně levá ruka skoro odumřela. Nahoře projet tím dlouhým tunelem. Za ním jsou v těchto končinách vyjímečně útulné smrkové lesy.
V pohraničních horách Mokra Gora
Poledne mě zastihlo v městečku Rožaje. Opouštím známou cestu na Serbiu a dávám se k jihu – na Kosovo. Čeká mě veliký kopec přes pohraniční pohoří Mokra Gora, vysoké 2400 metrů. Vezu zbytek starého chleba, že ho dám toulavému psovi. Jednoho jsem zastihl až tady v Rožaje. Ale on si mě nevšímá a jde pryč. Má ruka nabízející chleb ho nezajímá. Čeká spíš šutr než jídlo. Když mu zkouším chleb hodit, utíká před ním. Nechávám mu kus na zemi. Věřím že ho najde. Dumám, jestli je líp přivázanému psovi, který má zajištěnou stravu, nebo svobodnému, který často suší čumák. Ačkoliv – oni ani ty přivázané zrovna nepřekrmují.
I tady jsou kolem cesty obyvatelné smrkové lesy. Příště si sem naplánuju nocleh. Už jsou dvě hodiny po obědě a bouřkové mraky se teprve začínají kupit. Déšť přichází pomalu. Napřed jemné upozornění. Předjíždí mě turistický autobus a gestikuluje, že by mě svezl. Nechci. Co když se za zatáčkou objeví něco fotogenického? Na celnici přijíždím v tak hustém lijáku, že bych stejně fotit nedokázal. Tentokrát jsem tomu teda neunikl. Jsme ve výšce skoro 1800 metrů, tak nepřekvapí, že teploměr ukazuje 8°. Celníci mě nekompromisně vyhání z prostoru celnice. Zachrání mě veranda před WC. Zamknutými, takže sem nikdo nechodí a já tu mám klid a soukromí. Voda už se dostala na kůži. Rychle musím obléct zbytek věcí, co tu mám, než mě rozklepe zima. Suché oblečení – triko s dlouhými rukávy a flanelová košile - musí přijít úplně dospod. Bundu větrovku aplikovat pod goretex. Voda studí i za krkem. To by mohlo skončit nachlazenými plotýnkami. Šmankote jen to ne... ještě mám suchý šátek. Fajn.
Tam dole je Kosovo
Déšť vůbec neslábne. Pak přece jen trošku, jestli se to jen nezdá. Tož jedu. Je dobře, že stále do kopce. Trochu se zahřeju pohybem. V 1850 metrech se cesta definitivně láme do nížiny – do tepla. Už abych tam byl. Ale na ten sjezd o kilometr níž se vůbec netěším. Leje a leje. Je mně příšerná zima. Brzo jsem se rozklepal tak, že mám problém udržet rovnováhu. Otvírají se pohledy jako z letadla na úrodnou placatou nížinu. U silnice stojí stánek s občerstvením. Silnice tu klesá hodně strmě. Každého napadne, že to není dobré místo pro kiosk, než si všimne vydatné studánky na druhé straně cesty.
Můj zachránce před zmrznutím
Polomrtvej, šeredně zmrzlej, vcházím do boudy. Mladý kluk, jak mě zmerčil, bez otálení odbíhá ven pro dřevo a zatápí v kamínkách. Blahodárné teplo se od pícky okamžitě šíří a já taju a následně osychám. Ledově mokré svršky visí nad kamny. Tam je jim nejlíp. Mladík bydlí v Peči. Do svého obchůdku jezdí denně stopem – ráno sem, večer zpět. To se ví, že jsem koupil perníčky a limonádu, abych mu zvýšil tržbu. Zatímco jsem se úspěšně konsolidoval, přestalo pršet, tak můžu pokračovat. Cesta je široká a hladká. Za chvilku jsu dole.
Ta úrodná nížina není žádná nížina. Výškoměr ukazuje 600 metrů. Do Peče to prej mám 7 km. Tak to musím co nejdřív zakempovat. Město si chci prohlédnout v klidu zítra ráno. Není vůbec žádné mokro. Tady snad ani nepršelo. Shora to vypadalo, že zakempovat nebude problém, ale teď tápu po polňačkách mezi těmi živými ploty, nebo spíš větrolamy, proloženými chalupami. Jako na potvoru, když už už odbočuju do ústraní, jde proti mně skupina zemědělců. Ale nakonec se to vždycky podaří.
Na tržišti za Prizrenem
Už když jsem zajížděl na tu louku ve stínu křovin, jsem zaregistroval staré škrpály, zbytky nádobek ke splachovadlu, pomačkané pet butelky jsou samozřejmostí... Prostě binec, nenápadně roztroušený po louce a zarostlý vysokou trávou. Skleněné střepy naštěstí ne. Neobvyklý způsob smetiště. Šmejdím po ploše, hledám plac s nejmenší hustotou odpadu, kde bych vztyčil stan, dřívka pro vařič... dopr... na ponožky se mi nachytaly semínka svízele takovým způsobem, že jsou na vyhození. Po krajině je rušno, jak je zvykem večer na jihu. Kdesi v dáli kluci hlučně prožívají ňákou míčovou hru. Venkovani křižují polňačky sem tam, zprava, zleva. Pasáčci ženou svých pár koz, ovcí, eventuelně krav, ale já jsem mimo dohled. Po osmé slyším muezína – zdálky – snad až z Peče.
V noci vydatně lilo. Safra, tohle že je srážkový stín?! Jak bude za horama?! Vlastně před horama?!
x x x
Kosovo je ještě menší než Crna Gora, lidi tu žijí mnohem více na husto, než tam. Země se zdá být úrodná, tak není divu. Jak tak koukám - život v Kosovu je v normálu. Ve městě Peč je samochodů i lidí jako much, jako všude po Evropě. Akorát obrněných aut KFOR, omalovaných mimikry se tu vyskytuje jaksi moc (dva týdny po mém návratu šel na ČT 2 večer na téma Kosovo. Do té doby jsem si myslel, že zloduch je Srb, jenže je to zřejmě jinak. Momentálně nemám tušení, že pár kiláků od Peče je srbská ves, kterou musí vojáci KFOR neustále chránit, aby ji Albánci nevypálili a obyvatele nevyhnali a nepozabíjeli. Doporučuju zadat HLEDAT ve wikipedii heslo „hashim thaci“ (je to premiér vlády Kosova) a pak kliknout na externí odkazy. Dozvíte se netušené věci. Ale udělejte to, až se odtud vrátíte. Jinak se může stát, že se do Kosova neodvážíte).
Hlídač bagrů
Pro mě jsou problémem spíš chybějící poklopy kanálů, ale za těch pár dnů jsem si docela zvykl. Cesta zkrz město je spletitá. Na puť za Djakovicu jsem se musel ptát 8x. Za Pečí je u silnice jarmark až oči přechází. Koupil jsem jen CDčko s lidovou hudbou. Cena 2€. Zase jsem zapomněl smlouvat. Ceny jsou tu stejné jako u sousedů. Váček nudlí přijde na 0,6€.
V městečku Dečane jsem konečně potkal pouličního psa. Ale ani tady v Kosovu nepochopil, že to co mu dávám, je jídlo a jde nevšímavě pryč.
Na jihu se kupí bouřkové mraky, ale nevzrušuje mě to. Tady v nížině by ten nečas neměl být tak výrazný jako v horách. Pes v Djakovici byl teprve nezkušené štěně. Ještě neví, co jsou lidi zač. Chleb si vzalo přímo z ruky. Na kopci nad Prizrenem je honosný restaurant, ale cafe tam koštuje stejně jako všude jinde – 0,5€. Samože si je dávám venku na zahrádce. Vyfukuje tak prudký vichr, že jsem je ani nevychutnal.
Trochu soukromí člověk ocení
V březnu 2004 to v Prizrenu vřelo nejvíc. Koukněte SEM>>>. Za městem se na jihu vypínají vysoké hory – Šar Planina – hranice s Makedonií. Já se dávám k jihozápadu, po šipce na Tiranu. Vše nasvědčuje tomu, že spát už budu zase v Albanii.
Dávám poslední kosovské cafe na svérázném tržišti. Klesám níž a níž po proudu řeky Beli Drim. Od Peče jsem klesl o 150 metrů. Podle mapy bych měl jet stále podél řeky až do albánského města Kukeš. Ten kopec přes cestu fakt překvapil. Má jen 150 metrů, ale jeví se o hodně vyšší, protože jsem ho nečekal.
Muži ve žlutých overalech s kosami sečou plevel na krajnici. Je vidno, že se Kosovo skutečně konsoliduje. Sjíždím zpátky k řece – tady už k jezeru přehrady. Je to ta třetí– nejvyšší z kaskády tří přehrad. První je blízko albánského města Škodra, druhá je populární trajektovou plavbou – jednou ze čtyř nejkrásnějších na světě. Třetí přehradní zeď, jejíž jezero zasahuje až sem do Kosova, stojí nad městem Fierze.
Pohybuju se blízko trojmezí Montenegro - Albania - Kosovo
Plynule jsem projel celnicí a octnul se znovu ve své oblíbené Albanii. Buduje se tu nová silnice. Chvilkami jedu po staré asfaltce, ale většinou kodrcám po čerstvě rozrytém pásu hlíny a kamení. Parkoviště buldozerů a rypadel hlídá starý Albánec. Jeho parťák – desetiletý klučík je celý nadšený, že mi může přinést vodu ze salaše pod náspem. Tak, vodu bychom měli. Další úkol: najít místo k přenocování. Pasáčci mě zmerčí na dálku a neváhají přiběhnout z kilometrové vzdálenosti. Takže popojedu z jejich akčního radiusu s nadějí, že nevjedu do teritoria dalších pasáčků. Na obzoru jen čtyři ženštiny, makající v kukuřici až se jim práší od motyk. A vhodné zákoutí mezi keři. Není co řešit.
Den byl vyjímečný tím, že vůbec nezapršelo.
Pokračování příště
text a foto: Honza Vlasák
