Dva cyklisti z Chile a já. Třetí Chilan fotí.
Před honosným restaurantem je kašna. To se hodí. Je potřeba zjistit, kde je cesta na Rešen. Tady určitě potkám automobilistu, který poradí. Chlap, kterýho jsem oslovil, vypadá suverénně. Na mapě ukazuje cestu, kterou chci jet, píše kolik kilometrů... jaksi hodně... a že pojedu přes město Milot. Vždyť on mluví o oklice po hlavních silnicích. Taky by potřeboval brejle. Před Burrelem je rozcestí – to by mohlo být ono. Ptám se personálu v přilehlé zájezdní hospodě. Mladíci mě taky posílají po hlavní. Děte, borci, do prčic. Tož v tomhle případě bych neuspěl ani při použití pravidla, že se vždycky ptám nejmíň 3x a řídím se verzí, kterou uslyším nejčastěji. Prozkoumáním všech tří map, co vezu, jsem objevil na té koupené v Tiraně v trafice, dědinu, jejíž jméno Zeništ je i na šipce, ukazující na tu polňačku. Takže je to ona.
Krajina severně od Burrelu
V první vsi mluvím s domorodci, kteří právě vystoupili z mikrobusu. Všichni mě sveřepě posílají na tu hlavní asfaltku. Jeden říká, „tudy neprojedeš“. „Je to 50 kiláků,“ straší další. Jsu fakt zvědavej, co mě tady čeká. O kilometr dále se od anglicky mluvícího venkovana dozvídám, že je to 20 km. Objíždím ves humny a na rozcestí pasáček poradil, že doprava nahoru.
Několik dalších rozcestí, mezi nepřehlednými kopečky porostlými vysokými keři... nejistota, kam to vlastně jedu, roste k neunesení. Zdálky se nese brumlavý zvuk... blíží se... už je jasný, že to není medvěd, nýbrž auťák. Na moje mávání zastavuje. Chlapi v turisticko-loveckých úborech se trochu radí kudy na Rešen, a že jedu dobře. Připadá mně, že tady odtud už všechny cesty vedou do Rešenu.
do Rešenu... pořád rovně za nosem
Ze 300 metrů sjíždím na úroveň velkého jezera, které se prostírá od Burrelu až kamsi k východu – do 150 metrů, a hned znovu nahoru. Z výšky vidím za sebou most přes zátoku. Podle mapy jsem měl po něm jet. Dobře si vybavuju rozcestí, na kterém jsem to měl vzít vlevo. To jezero je jedna z přehrad na řece Mati – známých z knížky Hanzelky a Zikmunda, kteří tudy jeli cestou do Turecka ještě předtím, než se Albánie uzavřela světu.
Přede mnou je vesnice, a prej je to Bruč. Ok. Tu mám na mapě.. Ptám se na cestu každého, koho potkám. S některýma dědkama je hodně těžká domluva. Za vsí Perlat vidím cestu stoupat ve stráni zprava doleva. Za půl hodiny už po ní supím hore. Projel jsem lesem nahoře na návrší a klikatě mezi ploty spletenými z větví a trní sjíždím znovu k jezeru. Cesta jsou jen dvě koleje vyjeté žebřiňáky. Na mapách – nejpodrobnější se jeví ta z tiranské trafiky – bych se k jezeru už vůbec neměl přiblížit. Ke všemu už dlouho není koho se zeptat. Jsu z toho celej ve stresu. Úzký lanový most přes říčku je jen pro pěší. Auta mají vedle brod.
bohatý výběr v obchodě
Na uzoučké cestě mezi zídkami skrz ves už skoro nedoufám, že jedu správně. Ale tetka s robátkem na zahrádce kroutí hlavou na znamení, že ano. Na rozcestí doprava. U nás na Českomoravě bych se ženské nikdy na cestu neptal, ale tady většinou dovedou poradit. A skutečně – na kraji vsi u dílen a garáží zemědělských mašin jsem najel na širokou hladkou cestu. Je tu i hospoda. Načisto jsem zapomněl koupit pivo na večer. Ojojoj. Několik vteřin jsem dokonce uvažoval o tom, že se pro ně vrátím 5 kiláků.
tentýž obchod zvenku
Na dnešním večeru je zvláštní, že vůbec nehrozí déšť. Přemýšlím, kam bych asi dojel, kdybych se u té hospody a garáže traktorů dal doleva. Možná je to správnější cesta na Burrel.
x x x
Po ránu jsem vyjel do 350 metrů. Je tam horizontální voňavý borový les. Tady v Albánii zvláštnost. A trubka plná tekoucí vody u chaty s parádní verandou. Perfektní místo pro bivak. Vypral jsem flanelovou košili. Už si to zaslouží. Jezdím v ní celé dva týdny. Nevěřili byste, jak ta košile prohlídla po vyprání pouhou vodou. Vyždímat a přehodit přes záda. Pod ní nechám oblečené tričko. Přes ně nestudí.
Přijel auťák – na vlečňáčku cisterničku. Tankují vodu a vůbec se mnou nekomunikují. U nás na Českomoravě je tohle normální. Tady hodně zvláštní úkaz. Při praní jsem si krásně umyl ruce. Mám je jako pradlena.
VODAFONE rozšiřuje teritoria
Sjíždím do obligátních 150 metrů – na zalidněnou nížinu. Do Rešenu 5 km. Good bye hlíno a kamení, vítej asfalte, a nikdy jinak. Přinejmenším na tomhle čundru. Ten panelák hned na kraji města, obsypaný satelitními anténami, si pamatuju od roku 2005. Tenkrát jsem ho zahlídl z jedoucího busu, bez možnosti fotit. Traumatizující zážitek. S rozkoší vyndávám foťák....
panoramatická cesta k Fuše Ares
Od včerejšího rozcestí u Burrelu jsem sem natočil zhruba 55 kilometrů. Za městem na křižovatce – doleva Tirana, doprava Fuše Ares – je sympatická zájezdní hospoda. Cafe v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství. Tu v Albanii je tenhle bonmot na místě. Kafe se pije z hrníčků o něco větších než náprstek. Na druhé straně verandy sedí tři dědci. Nabízí mně na dálku cigáro. To se nedá brát jinak, než jako pozvání ke stolu. Kde žijí v Albanii křesťani a v kterých oblastech musulmani, se ukázalo jako ohromně nosné téma. Mimochodem - tady jsu mezi křesťany.
Vyjel jsem vysoko, do ozajstných hor, do 750 metrů. Silnice se vine úbočím, prakticky traverzuje vrcholky kopců a sedly v hřebenu přejíždím z jednoho úbočí na druhé. Dno údolů je v neskutečné hloubce. Via panoramatica. Tady v Albanii normální úkaz. Odevšad je všude vidět, protože tu chybí les. Horské, obtížně sjízdné cesty začínají offrouďáci a enduráci teprve objevovat. Ještě je to dobrý. Ještě je tam klid. Tady jezdí těch aut více, ale dá se to vydržet.
Pokračuju ve vlnovkách – 200 metrů dolů, 200 metrů nahoru. Odpoledne jsem si začal připadat zatraceně unavený. Je to záležitost psycha. Konec vandrování je na dohled.
13 dní - 1106 km - nastoupáno 15 077 metrů
Konečně hlavní silnice od Škodry. Do Fuše Ares to mám 5 km proti proudu. A dědina Quaf Mali (čti Čuaf Male) dalších sedm. Napětí, jestli se tam setkám s kamarády od Kudrny, vzrůstá k nevydržení. Blížím se k dvěma postavám... jedna na mě mává... šofér Karel má lepší zrak a rozezná mě na dálku. Je tu i jeho parťák Jindra a jejich bus. Nadšeně se zdravíme. Konec dobrodružství. Bez zábran si dávám pivo. Olověné nohy mně už vadit nebudou. Už nikam nepojedu.
Další foto ve fotogalerii >>
text a foto Honza Vlasák