Sobotní ráno a náměstí v Přerově se pomalu zaplňuje, slunce prohřívá rozespalá těla silničářů a před půl devátou se všichni snaží nacpat co nejvíce dopředu. Letos je úvod za zaváděcím vozem vcelku pohodový, a tak nenajíždíme do Čekyňského kopce čtyřicítkou, jak tomu někdy bylo. Tohle rozhodně kvituji! Půl hodiny po nás startují z náměstí bikeři.
Luky i Pavel jsou vpředu, já vlaju na konci čela. Na 11. km je úzký sjezd a už se asi 3 lidi válí ve škarpě. Tyhle okamžiky fakt nemám rád a poslední dobou jsou silniční závody pády přímo pověstné. Za chvíli už dojždím díru, neb jedu netakticky úplně vzadu. Dávám si na větru asi 3 km takový čoud, že jsem „na ručník“. Docvaknu se zpět, pár slov s Lukym, Pavel jede z nás nejlépe, a to si prý už taky ověřil, že lehnout se někdy musí :-)
Vlaju pod Slavkov, po 26. km od startu hodím malou, koukám jak čelo nasazuje tempo a'la Jawa 250 a znechucen se pouštím do 6 km dlouhého kopce, který zrovna nemusím. Šmrdlám 34/21 , 34/19, vůbec mi to nejde a s novou silničkou Schwinn se nějak nemůžu pořádně srovnat. Spíš je to tím, že výkonnost je slabší než loni. Půl minuty přede mnou se kroutí nad řidítky Luky, ale nemám šanci ho dojet, naopak nahoře jsem rád, že se háknu do asi 10-členné skupinky.
Sjezd do Potštátu znamená 40-60 km/h a hezké „drncáky“. Na 50-tém km první bufet – čapnu banán a „na pilu“ dám stoupání na Partutovice. Sice se urvu ze skupiny, ale v následném sjezdu mám zase co dělat, abych vůbec visel. Před Odrami vlaju na větru a musím si v kopci sjet díru. Obvyklý scénář, že ano … Serpentiny na Dobešov jsou relativně v pohodě, držím si svoje tempo, ale už mi je vedro a bude hůř! Pití kvapem dochází a před Hranicemi už mám asi tak deci. Nepříjemný úsek plný brdků k Lipníku je naštěstí víceméně po větru, takže se nálada rapidně zlepšuje, a když zahlédnu v dáli známý dres Lukyho, tak se vzmohu na to, že si Lukyho i Pavla sjedu.
Jsem zrovna „v laufu“, ale moc se těším na pití na bufetu po 105. km. Beru 1l ionťáku a věřím, že to na Tesák bude stačt. No nestačilo … Na kopci za Lipníkem se trasy dělí a průměr je něco přes 32 km/h. Luky i Pavel valí do cíle, na dlouhou odhýbá asi 8lidí. Spolupracujeme, ale neustálé brdky na větru nás „cedí“. Objížďka prodlužuje úsek ke Kelči skoro o 10 km a já dopíjím zbytek ionťáku z bufetu. Oops! Jedu ve trojici s chlapy s Colnagem Ferrari a Cannondale Super Six. Pak že se drahý kola nekupujou a je krize :-)
Zalamovák po úzké místní silničce široké na 1 auto je tedy vypečený, v Rajnochovicích jsem už úplně na suchu a opouštím dobře spolupracující skupinku. Aspoň se najím, neb jsem dost grogy. Vedro opravdu nemusím a vidina Tesáku bez pití … Spoléhám na studánku v lese k HP Tesák. Stoupám lesem, rychlost směšných 11-14 km/h, sotva pletu nohama a jakmile vidím pramen vody, tak stavím, chrstnu na hlavu studenou vodu, doliju si bidon a zaháknu se dvojičky, která mě zrovna dojela. Sůl mi stéká do očí - já to teplo fakt nemusím, zlatý říjen!
Bufet je na 156km. Prošitej vyžahnu 2 kelímky Kofoly, nafasuju tyčinky, šáteček a sám se spouštím pod Troják. Občerstvovačky musím hodnotit opravdu dobře – plný sortiment, dobré ionťáky, zabalené tyčky, salám, sýr, rohlíky, hrozinky, ovoce, … Troják si jen tak vyšmrdlám, pak následuje nekonečný sjezd, který je nahrazen 1 km dlouhou „rampou“, kterou jedu ze sedla průměrem asi tak 12 km/h. Tenhle kopec znám a vím, že je fakt zařezávací! Následuje svist do Fryštáku a po větru to odsjepá. Pak už míň, neb mě čeká 3 km dlouhé stoupání na Hadovnu, kde bojuji s vlastní morálkou, abych jel aspoň 12-15 km/h. Mám co dělat, abych předjel výletující bikery.
Sjezdík, nevidím nikoho, a proto dál dupu až na poslední bufet na 197. km. Zezadu se přiřítí Martin Sokol z Chotěšova, se kterým jsem už jel pár maratonů a za sebou veze i kluka na modrém Authoru, takže se rozhodujeme ke spolupráci na zbylých 27 km. Ty jsou pro mne sakra krušné! Po krizi na Tesák na mě doléhá další a cítím, že jsem slušně dehydratován. Polévání nepomáhá a jakmile trochu foukne z boku, tak jsem rád, že se vůbec udržím v háku. Kluci fakt díky za to, že jste mi víceméně odtáhli konec. Opět jsem přestal mluvit a přemýšlel o tom, proč to vůbec dělám… 1200 m dlouhý úsek po kostkách mi nijak nevadil. 500 m před cílem na okraji Přerova se kolegové zvednou a spurtují, já dojedu samospádem do cíle = 7:22:29hod (průměr 30,37km/h), což znamená ztrátu 1 hodinu a 11 minut na vítěze Soukupa z Kolokrámu-Svijany. Dobrá amatérská cyklistika, co? Aspoň jsem porazil nejlepší ženu.
Po umytí a zhltnutí tyčinek z bufetů jdu na jídlo – kuře s rýží. Pak hurá naložit kola a vydat se na 250 km dlouhou cestu dom, neb zítra UAC volá :-) Ještě „povinný“ Nogger na pumpě u Olomouce, abychom trošku „fungovali“. Spálené ruce dokládají, že bylo poněkud tepleji, než by bylo na 7 hodinový závod zdrávo. Jinak vydařená sobota, umístění kolem 50.-60.fleku na dlouhé tu mám skoro „rezervované“, byť letos jsem se nadřel až moc. Pořadatelské zajištění kvalitní, občerstvovačky super, trasa až na pár výjimek po solidních silnicích. Myslím, že v Přerově jsou zase o kus dál než loni.
Více na www.miko-cycles.cz, fotogalerie ZDE >>
Honza Herda
